Encyklopedie zbraní a zbroje. Zdirad J. K. Čech, Leonid Křížek. Libri 1997.
Žebrovaný buzdogan. Pokud se nepletu, touhle zbraní se oháněl někdo v knize Plameny severu. I když její děj se mi po letech spolehlivě vytratil z hlavy, podivný název zbraně v ní z nějakého důvodu zůstal. A těch obrázků, co jsem skreslil, jak by mohla zbraň vypadat. A pak se podívám na heslo "palcát", abych zjistil, že „budzygan“ či „buzogán“ byly jen jiné názvy pro totéž používané na Ukrajině či v Maďarsku. Takže ten chlap mlátil lidi po hlavě obyčejným palcátem. No jaké to zklamání. To ovšem nesouvisí s touto knihou.
Oficiální popis knihy zní "Bohatě ilustrovaný slovník, první encyklopedie svého druhu v české literatuře, přináší v abecedním pořádku více než 1000 hesel a na 750 názorných ilustrací, zachycujících jednotlivé druhy a typy chladných i palných zbraní, ale také zbroje a dalších souvisejících pojmů. Důraz knihy je položen na období do počátku 20. století a nechybí ani chladné zbraně orientální, především japonské, ale i čínské, indické atd."
Popis má naprostou pravdu. Nepřeberná zásoba pro kampaně v orientálním prostředí. Názvy s krátkými popisy zbraní a zbrojí včetně jednotlivých součástí jsou jako švédský stůl, kolem kterého obcházíte a necháváte se inspirovat. Místo obouručních mečů japonské no-dači a fakírské rohy místo dýky. Rád si v knize jen tak listuji a přemítám, co by mohlo zpestřit další setkání. Vyměnit pro jednou ty tisíce širokých mečů za něco nevšedního a exotického. Když se naše postavy dostaly na jih, narazily na gnolly používající chopeš (khopesh). Zbraň se mi líbila pro svůj doslova krvežíznivý vzhled a k povaze gnollů pasovala jak Asiat k sekáčku na maso. Při následném prohledávání internetu jsem navíc našel tuto zbraň ve variantě se zubem na konci čepele. Gnollové tak díky němu navíc dostali možnost sklonit protivníkův štít a zaútočit druhou zbraní na nekrytého obránce.
Díky té zhuštěnosti hesel umí knížka dát prvotní impulz, který pak rozvíjíte dál. Vojsko táhne polem a jako součást výstroje bere s sebou i pohyblivé dřevěné stěny "hulajgorod", za kterými v bezpečí přenocuje. K vyrážení brány se dá použít závěsný kovový zvon zvaný „petarda“. To ji ovšem někdo v krupobití šípů musí na tu bránu upevnit. Cepy vesnické pěchoty doplní bojové vidle, protože trojzubec z pravidel je ve středoevropském prostředí zcela mimo. Každý půlobr bude milovat dvoumetrový štít s bodcem "targone" a ryze dámské družiny na dlouhé hodiny zabaví dvoubřitá sekera "bipennis". Je pak už na vás, zda novou zbraň či zbroj vybavíte parametry dle něčeho z pravidel (tzv. reskinning), nebo si vymyslíte charakteristiky zcela nové. Sáhnete-li k vymýšlení, buďte obezřetní a svůj výtvor otestujte, nebo s někým proberte.
Svého času jsem v nadšení z dalších variant odstupňoval v pravidlech Dračího doupěte útočnost kuší (to číslo za lomítkem) podle napínacích mechanismů. +1 při napínání rukou, +3 pro napínání pomocí háku, +5 za kuš napínanou heverem a v záloze měl ještě natahovací rumpál. K tomu upravil i příslušný dostřel a dobu nabíjení. Dvě kola na ruční napnutí, čtyři za hever. Hráči ale nakonec zůstali u variant základních. Upřednostnili tak dva útoky za čtyři kola se šancí na šestku, po které se hází znovu (a oba hody se sčítají), než aby počítali s bonusem +4, který je navíc závislý na tom, zda vůbec kuší zasáhnou.
A napadá mě ještě jeden přínos pro práci vypravěče a to, že už si nebudete plést rozdíl mezi trebuchetem a katapultou, což je k nezaplacení, pokud u vašeho stolu sedí šťouravý Tomáš.