Dalcorlance: Gilmarovy zápisky V.

Kapitola šestá: Plán

Čtveřice se pomalu chystala k odchodu z knihovny a Bogdan si balil několik knih.
„Kde jsi byl?“ zeptala se Veverka, která si všimla Gilmarova příchodu jako první.
„Porozhlížel jsem se po knihách,“ odtušil kouzelník nenuceně a pozvedl svazky, které s sebou nesl. Gilmar netušil, jak dlouho jej ostatní hledali, jestli vůbec, ale nahrávala mu skutečnost, že knihovna obsahovala různá zákoutí, a tak se dalo mezi jednotlivými regály ztratit z dohledu.
Veverka se s takovým vysvětlením zřejmě spokojila a dál se na nic neptala. Pouze Bogdan si prohlížel Gilmarovy knihy, leč také nic neřekl. Skupina se chystala k odchodu, protože Lily procházení knihovnou už definitivně omrzelo a Bogdan také neměl žádný další důvod se v místnosti zdržovat.

Pětice se tedy vrátila zpět do nejvrchnějšího patra. Pouze bard si odskočil stranou do jedné z místností a po chvíli se vrátil s jakýmsi podivným omšelým oblekem, jehož si družina všimla už dříve, když procházela budovou poprvé. Oděv připomínal notně onošenou jednodílnou kombinézu, ale tenkrát ji družina ignorovala, neboť pro ni nenašla využití. Pěvec zdá se přeci jen na nějaké uplatnění přišel.
„K čemu to?“ zajímala se Lily, když se bard vynořil s kombinézou v ruce.
„Zabalím si do toho knihy, kdybychom plavali do hradu. Takhle se nepoškodí.“
Gilmar byl nucen v duchu ocenit nápaditost bardovy vynalézavosti. Kombinéza, ač dosti stará, byla vytvořena z jakési impregnované tkaniny. Mág si sice nebyl jistý, k čemu zde původně sloužila, ale chápal Bogdanův záměr – v látce se daly ochránit knihy před rozpuštěním. Chytré, opravdu chytré, pomyslel si a proklínal se, že ho to nenapadlo jako prvního. Trpce se tak kousl do rtu, či spíše do své pýchy, a obrátil se na pěvce.
„Až to použiješ, můžeš tam přidat i mé knihy?“
Bogdan si opět zkoumavě měřil Gilmara a jeho balík.
„A co jsou zač?“ chtěl vědět.

"Jsou velmi staré a na povrchu budou mít nesmírnou cenu,“ vyhnul se Gilmar přímé odpovědi.
Bogdan si stále Gilmara prohlížel a zdálo se, že tomuto vysvětlení docela věří, nejspíš v domnění, že z Gilmara nyní promlouvá vypočítavý obchodník, který se chce obohatit na starých knihách. Než však mohl pokračovat ve vyptávání, vmísil se do debaty Akar.
„A to jako chceš s tímhle pytlem někam plavat?“ tvářil se kovář udiveně.
„No, něco dělat musíme. Tady zůstat nemůžeme – nemáme tu jídlo,“ odpověděla místo Bogdana Veverka.
„Přesně tak,“ potvrdil bard. „Možná leží odpověď v tom hradu. Myslím, že bych tam dokázal doplavat.“
„A ty se nebojíš hada?“ podivila se Lily
„Teď bude nejspíš nažranej spokojeně chrápat, když zhltnul ty minotaury,“ odpověděl Bogdan, ale nezněl přitom příliš jistě. „Každopádně něco dělat musíme a já to risknu,“ prohlásil již rozhodněji. „Podívejte, buď tu můžeme sedět celé měsíce, jak nám duch nabízel, ale pak umřeme hlady, protože tu není nic k jídlu ani pití, nebo zkusíme nějak obelstít toho netvora.“
„Myslíš zabít?“ poopravil jej Gilmar.
„Ne nutně, možná stačí jej pouze zahnat nebo vymyslet, jak se všichni dostaneme do hradu. Každopádně tady už nic nejspíš nezjistíme a jak jsem řekl, já to riziko podstoupím. Doplavu do hradu, zjistím, jestli tam není něco, co by nám pomohlo ať už zahnat netvora nebo alespoň v klidu a zdraví přežít několik měsíců ve zdejším azylu. Pak se uvidí.“
Zbývající čtveřice se tvářila nerozhodně. Protože se však Bogdan jednou rozhodl, od svého záměru už neustoupil a začal se chystat k odvážnému pokusu.

Bogdan se ještě naposledy nadechl z plných plic a poté prostoupil portálem ve zdi. Jakmile se jej dotkl, dovnitř se vhrnula voda, ale sotva se ocitl bard celým tělem na druhé straně, proud vody okamžitě ustal. Gilmar tedy usoudil, že magická výplň portálu se stává prostupnou pouze při kontaktu s hmotným tělesem. Ostatní zatím bez dechu sledovali, jak se pěvec ráznými tempy probíjí hlubinami. Dokonce i Lily ani nedutala a upřeně sledovala vzdalující se postavu. Všichni věděli, co je v sázce. Pokud by se náhle objevil plaz, Bogdan by neměl kam uniknout.

Bard si toho byl dobře vědom a také plaval jak o život, i když po netvorovi nebylo nikde ani vidu. To ovšem nic neznamenalo. Stále měl před očima hrůznou scenérii, kdy se plaz z nenadání vynořil a zahubil minotaury. Objeví se i nyní? Zbývalo už jen padesát metrů. Čtyřicet. Pak jen třicet. Bogdan cítil, jak mu dochází vzduch a těžce zkoušené plíce jej stále silněji nutí k osudovému nadechnutí. Dvacet. Bolest v hlavě se stupňovala. Deset, pět. Bogdan už byl na hranici svých možností, ale portál byl už na dosah. Z posledních sil se tedy bard odrazil a pomocí několika temp přímo vlétl do portálu. Povedl se, byl uvnitř. Ostatním spadl kámen ze srdce, že jejich společník dosáhl v pořádku druhé strany a zlověstný Glutofaranx se protentokrát neobjevil. Možná měl nakonec Bogdan pravdu a netvor skutečně odpočíval po vydatné minotauří svačině.

*****

Bogdan do komnaty doslova vpadl, protože portál se nacházel půl metru nad zemí. Zcela vyčerpaný plavec však pád nevnímal, nebo lépe řečeno, se jím netrápil. Zůstal na živu a to bylo podstatné. Několik okamžiků tak jen ležel na podlaze a ztěžka oddechoval. Bylo mu jedno, že leží na studené tvrdé zemi, hlavně že může opět volně dýchat.
„Vida, vida, koho to sem mořská kočka přinesla,“ zahlaholil hluboký povědomý hlas. Do místnosti vešel Mark mar Auragaard a nesmírně pobaveně se usmíval. V ruce držel starobyle vyhlížející číši, ze které si s chutí ihned přihnul. Zřejmě na oslavu opětovného setkání se starým druhem, usoudil Bogdan a znaveně se zvedl ze země.

*****

Rytíř s bardem strávili dlouhý čas rozpravou. Ani jeden nemohl pořádně uvěřit, že je ten druhý naživu.
„A co se stalo s ostatními?“ zeptal se Solamnijec.
„Lily, Akar, Veverka i Gilmar jsou tam v té druhé budově,“ odtušil bard. „Elfka s tebou není?“ zeptal se pak s nadějí.
„Ne, nikde jsem ji tu neviděl a tak jsem doufal, že ty bys mohl něco vědět.“
Rozhostilo se nepříjemné ticho, neboť oba muži v myšlenkách přemýšleli nad tím samým: Elinorea tedy musela zahynout v bouři, když není ani v hradu ani ve druhé stavbě.
„Nicméně teď z lepšího soudku,“ promluvil nakonec rytíř a při posledním slově se šibalsky pousmál. „Hrad je sice nudný a nic zvláštního tu není, ale přeci jen jsem na něco narazil.“ S těmito slovy pozvedl číši, kterou držel v ruce. „Mají tu zásoby výborné kořalky a také spoustu neméně lahodných vín. A pak i nějaké jídlo,“ utrousil Solamnijec spíš na okraj.
„Pojď si se mnou dát něco na zahnání žízně,“ vyzval barda a aniž by čekal na odpověď, zamířil do nitra hradu. Bogdan pouze pokrčil rameny. Ostatně něco pořádného mi teď přijde jen k duhu, pomyslel si, zatímco následoval rytíře.

*****

„Takže abych si to ujasnil, protože se už krapet hůř soustředím,“ pronesl rytíř a mrkl na další z číší, které mezitím s Bogdanem vyprázdnili, zatímco si vyměňovali novinky. „Máme zabít toho mořskýho draka. Jen tak, protože to řekl nějaký duch. Snadná práce, co?“ utrousil jízlivě a obrátil do sebe zbytek číše.
„Asi tak,“ odvětil bard a tvářil, že si rytířova sarkasmu nevšiml. „Vím, že to zní neuvěřitelně, ale měli bychom to zkusit. Vlastně mám i nápad, jak na to.“
Mark se zarazil, ale nic neřekl.
„Víš, jednou jsem slyšel příběh o ševci, který málem dokázal zabít mladou saň. Ten prťavec se jmenoval se Kozojed. I když takhle podle jména vypadá na pěknýho hlupáka, šel na celou věc náramně mazaně. Řekl si, že vypravit se  na draka s mečem je o hubu, a tak místo toho nalíčil na nestvůru past. Odpozoroval totiž, že drak pravidelně přilétá na louky žrát ovce. Několik ovcí tedy Kozojed zabil, vnitřek vycpal různým neřádem, jedovatým bejlím, všemožným svinstvem snad i vápno tam přidal... každopádně, takhle nacpaný ovce dovlekl na pastviny a podepřel klacky, aby vypadaly jako normální ovce, které stojí a pasou se. Pak se Kozojed upaloval schovat stranou a čekal, co na to saň, až přiletí.  To se ví, seběhli se na to podívat i lidi z okolí. Někteří chtěli vidět, jestli to ševci vyjde, jiní pochybovali, že drak bude tak blbý, aby mu to skočil a těšili se, že to Kozojedovi naopak pořádně spočítá...“
„No a co jako, co se stalo?“ přerušil ho Solamnijec netrpělivě, neboť Bogdanovo vyprávění se pozvolna začínalo měnit spíš ve vypravěčské vystoupení, než-li v návod, jak se vypořádat se skutečným hadem za okny hradu.
„Abych to tedy zkrátil, drak přiletěl a skutečně sežral Kozojedovu návnadu. Opravdu nebyl moc chytrý. Sotva ty ovce spolykal, z huby se mu začal valit dým, jak to všechno svinsto v bestii vřelo. Muselo mu být opravdu zle, protože se začal potácet a měl co dělat, aby vůbec odlétl pryč. Kdyby nebyli vesničané blbí, mohli v tu chvíli oslabeného draka dorazit,“ ukončil Bogdan své vyprávění zamyšlením.
„A to jako máme naházet ven shnilé ovce?“ divil se stále rytíř, kterému se navíc takový způsob boje zdál odporující duchu Instrukce. Solamnijský rytíř bojuje s drakem na kopí, ne pomocí otrávených ovcí. Jenže jelikož Mark přišel o své dračí kopí při mořské bouři, rozhodl se vyslechnout Bogdanův návrh do konce.
„Ne tak úplně, myslím to spíš jako inspiraci. Nemáme zbraň se kterou bychom se té nestvůře mohli postavit přímo, ale...“
Bard zamyšleně pohlédl na řadu soudků s kořalkou, které byly vyrovnány ve hradním sklípku, a osvítil jej nápad. Naklonil se blíže k rytíři a začal jej zasvěcovat do detailů. Solamnijcova tvář se postupně rozjasňovala a nakonec souhlasně přikývl.
„Dobrá, pustíme se do toho, až si trochu odpočineš. Ostatně, taky bych si předtím ještě rád zdříml,“ dodal Mark mar Auregaard a odložil poslední prázdnou číši.