Dalcorlance: Gilmarovy zápisky V.

Kapitola osmá: Procitnutí

Na opuštěné pláži leželo několik postav. Slunce bylo vysoko nad obzorem a naznačovalo, že je právě poledne. Jeho paprsky dopadaly na trosečníky a probouzely je k vědomí, tedy alespoň ty, kteří toho byli schopni.
Mark, Veverka, Elinorea a Lily se nechápavě rozhlíželi, když přišli k sobě. Ocitli se na písčité pláži a v první okamžik se domnívali, že je to jen přelud. Každý z nich si zřetelně vzpomínal, jak je mohutná vlna smetla z paluby Perechonu a jak se topili v rozbouřeném moři, než jim vše zmizelo z očí. Nyní se probudili, jako by vše byla jen hrůzná noční můra, a leželi na příjemně vyhřáté pláži. Byli živí. Přežili zkázu Perechonu o němž ani jeden z nich nepochyboval, že také zmizel pod mořskou hladinou. Po troskách sice nebylo ani stopy, ale to bylo vedlejší. Čtveřice měla momentálně důležitější starosti. Nebyli na pláži sami.
Viděli, jak stranou leží dvě bezvládná těla. Jednou byl Bogdan, druhý pak Gilmar. Oba byli naštěstí pouze v bezvědomí. Akar však nebyl nikde v dohledu, uvědomila si čtveřice s hrůzou. Na pláži byly naopak tři další, úplně cizí postavy. Jedním z nich byl dobře stavěný minotaurus. Navzdory svému respekt budícímu zjevu nevypadal, že by choval nějaké nepřátelské úmysly, neboť na nikoho nezaútočil. Společnost mu tvořili podivný elf a cizí muž s vlasy spletenými do exotických copánků.

Pokud minotaurus hovořil obecnou, rozhodl se mlčet a nevšímat si trosečníků. Tedy alespoň těch, kteří se dokázali postavit na nohy. Chvíli se však skláněl nad bezvládným Gilmarem a cosi si mumlal. K úžasu všech se pak mladík po chvíli posadil, i když stále vypadal velmi dezorientovaně a vyčerpaně. Minotaurus se odešel podobně věnovat Bogdanovi. Družina byla na rozpacích, ale nevěděli co říct. Ať už udělal minotaurus cokoliv, rozhodně tím pomohl jejich druhovi.

Lily postávání po pláži rychle přestalo bavit a pokukovala po kraji lesa, který se rozebíhal po pár desítkách metrů.
„Asi se tam půjdu podívat,“ navrhla Lily spíš ze slušnosti a šinula si to k lesu. Solamnijec souhlasil, že to ničemu neuškodí, když půjde Veverka s ní jako doprovod.
„Dobře, ale nechoďte daleko. Já zatím dohlédnu na ostatní,“ dodal významně směrem k cizinci a minotaurovi, jenž stále ošetřoval Bogdana.

Sotva co Lily s Veverkou zmizely v lesním porostu, elf se k nim připojil. Neřekl ani slovo a pouze se trochu nesměle usmíval. Lily usoudila, že opravdu nevládne jejích řečí a tak se to pokusila napravit.
„Já Lily,“ řekla a ukázala prstíkem na sebe, načež to ještě jednou zopakovala.
Elf bystře pokynul hlavou a zadrmolil v odpověď nesrozumitelné slovo, které zřejmě mělo být jeho jméno, či si to tak Veverka s Lily alespoň vyložily. Obě dívky usoudily, že to by pro seznamování prozatím postačilo a věnovaly raději pozornost okolí. Rozhodly se, že zkusí nasbírat něco dřeva. Mohlo by jim přijít vhod, budou-li nuceni na pláži přečkat noc. Elf vše pozorně sledoval a občas jim ukázal nějakým směrem, kde se nalézala spadlá větev, kterou obě dívky přehlédly. Veverka musela obdivovat, s jakou lehkostí a jistotou se elf v lese pohyboval. Čas od času se pro něco sklonil a utrhl neznámé rostliny nebo lesní plody, které nechal zmizet v jednom ze svých váčků. Když už se zdálo, že se příliš odklonily od kraje lesa, naznačil jim gestem, že je třeba se vrátit. Rozhodly se dát na jeho radu a vrátily se i s nasbíraným dřevem k ostatním.

První, čeho si Gilmar povšiml, když přišel opět k vědomí, byl obrovitý minotaur, který se nad ním tyčil. Nejprve si v hrůze pomyslel, že padl do zajetí minotaurům z druhé lodi, než si uvědomil, že i jejich koráb ztroskotal v bouři. Stejně jako oni. Neměl bych být mrtvý? uvažoval, když se mu před oči vrátil hrůzný výjev bouří zmítaného Perechonu a vlastní smrti v rozbouřených vlnách. Stejně jako nikdo z ostatních si nepamatoval na události, k nimž došlo na podmořském dně. Mocná elfí magie se postarala, aby byly tyto vzpomínky vytěsněny z hlavy trosečníků, když je v bezvědomí ukládali na tuto pláž.

Gilmar se tedy plným právem cítil dočista zmatený. Minotaurus však na žádné projevy díků nečekal a prostě odkráčel pryč. Kouzelník se s námahou posadil a cítil přitom, jak jej bolí zranění. Byl značně potlučený a k vlastnímu údivu seznal, že má na zádech lehké popáleniny. Absolutně nerozuměl, jak k něčemu takovému mohlo dojít v mořské bouři. Uhodil snad do něj blesk? A bylo tu ještě něco, co jej trápilo.
Knihy! Neměl u sebe svůj vak s kouzelnickými knihami a svazky o Fistandantilovi a ty další.
„Cože?“ zarazil se a pronesl na hlas. Nevěděl, proč na to pomyslel. Já jsem přeci žádné knihy o Fistandantilovi nikdy neměl, říkalo mu rázně jeho logické já. Bylo zcela přirozené, že se sháněl po svých dvou knihách kouzel, ale proč u všech bohů pomyslel i na úplně neznámé knihy, které nikdy neviděl?
Opravdu? zašeptala mu v hlavě vzpomínka a mágovi se před očima vybavil výjev, jak stojí v knihovně a vybírá cenné svazky o magii včetně Fistandantilových zápisků. Z nějaké zvláštní příčiny zaklínadlo mořské elfky nedokázalo vymazat tuto vzpomínku, i když Gilmar ani v nejmenším nevěděl kdy a kde v knihovně byl. O existenci podmořského světa a tamních událostech neměl o nic větší ponětí než kdokoliv z jeho druhů. Uchovala se mu pouze vzpomínka na magické knihy. Snad to bylo dáno tím, že se pokusil bránit před elfčiným zaklínadlem, či to zapříčinila Gilmarova hluboká láska k magii. Ať to bylo jakkoliv, kouzelník si byl nyní jistý, že se mu ztratily všechny knihy.
Rozhlédl se okolo po pláži. Všiml si, že hned vedle místa, kde se probral, byl v písku vytlačený dolík. Mohla to být jeho brašna s knihami? Pokračoval v pátrání.
Po vaku nikde ani stopy. Pouze dva lidé měli zavazadla, do nichž se mohly knihy ukrýt. Bogdan, který stále spal a pak podivný cizinec. Gilmar se rozhodl, že nejprve nahlédne do bardova vaku. Když šlo o knihy kouzel, nelámal si dvakrát hlavu s dodržováním soukromí, naopak byl rád, že si takhle ušetří zbytečné vysvětlování a prostě nahlédl do bardova zavazadla.
A nic. Knihy v něm nebyly.
Zbývalo tedy jediné místo, kde by ještě mohly být. Došoural se tedy k cizinci s copánky, jenž se stále držel stranou společnosti ostatních. Rytíř a minotaur byli čímsi zaměstnáni, takže si mohl s mužem promluvit sám.
„Nepoznávám tě, cizinče, kdo jsi zač?“ zeptal se Gilmar a dal si dobrý pozor, aby otázku položil klidným nevzrušeným hlasem. Opravdu jej zajímalo, kdo a co zde neznámý muž dělá.
„Ztroskotal jsem v bouři jako vy,“ odpověděl muž.
„Ach tak,“ odtušil Gilmar, upoután podivným náramkem, který měl cizinec na předloktí. Vypadal jako zmenšená rozevřená magická kniha, v níž se dala číst jednotlivá slova.
„To je magie?“ zeptal s předstíranou nedůvěřou
„Nevím, ale zjistil jsem, že mi to pomáhá.“
I když Gilmar ještě nepodstoupil Zkoušku, o magii věděl i tak dost. Rozhodně nevěřil tomu, že by někdo mohl nevědomky využívat magii, aniž by rozuměl tomu, co dělá. Každý kouzelník, a on nebyl výjimkou, si musel svá kouzla předem připravovat a leckdy zabralo dlouhé měsíce i roky, než nové kouzlo ovládl natolik, aby se odvážil jej seslat. Proto nevěřil povídačce, že někdo dovede totéž jen tak. Byla tu však palčivější záležitost.
„Hm, poslyš – neviděl jsi tady náhodou nějaké knihy? Patří mně a velice nerad bych o ně přišel. Pro mé druhy by měly velkou cenu...“ zarazil se Gilmar, když si uvědomil, že prozradil víc, než chtěl.
„Ne, nic jsem nenašel,“ odvětil prostě muž.
„To je škoda, pokud bys je zahlédl, dej mi určitě vědět.“
Gilmar odstoupil stranou a zdálo se, že odejde pryč, když se náhle obrátil a rychlým gestem provedl zaklínadlo, které mělo odhalit auru, která vyzařuje z každého magického předmětu, knihy kouzel nevyjímaje. Pokud ten člověk lže a má Gilmarovy knihy ve vaku, zářící aura jej prozradí.
Cizinec si jeho počínání všiml a sám také provedl podobná gesta. Gilmar už ani nemusel čekat na výsledek zaklínadla, protože pochopil, že ten druhý se snaží odvrátit jeho kouzlo. V tu chvíli skrze mužův batoh objevil prostoupilo záření – svit tří kouzelnických knih.
„Okamžitě mi vrať mé knihy,“ řekl mág tiše
„Co? Jaké knihy? Už jsem říkal, že žádné nemám,“ trval si cizinec na svém a docela zdařile předstíral údiv, avšak Gilmar věděl díky kouzlu své.
„Tak vysyp ten pytel a přesvědčíme se.“
„Ne, nebudu tady rozsypávat svoje věci,“ odsekl neznámý tentokrát již podrážděnějším tónem.
Zvýšené hlasy mezitím přitáhly pozornost minotaura a solamnijského rytíře a za nimi ostatní, kteří dorazili k handrkující se dvojici.
„Co se to tady děje?“ dožadoval se Mark odpovědi.
„Ten chlap má v batohu mé knihy a odmítá je vrátit,“ obvinil cizince Gilmar.
„To není pravda!“
„Tak to tedy dokaž. Dokaž, že lžu a že jsem tě křivě obvinil. Přísahám na vše svaté, že pokud se opravdu mýlím, před každým se ti tady omluvím,“ vybuchl mladík.
Solamnijec si jej udiveně prohlížel, protože tak prudké chování u Gilmara doposud nikdy neviděl. Zároveň ovšem svého druha za tu dobu trochu poznal a věděl, že pro takové chování musí mít nějaký důvod. A jako solamnijský rytíř znal váhu daného slova, a proto kývnul.
„Dobrá, ty, cizinče, vysyp ten batoh, ať se přesvědčíme, kdo z vás dvou mluví pravdu.“
Neznámý znejistěl, neboť se Solamnijcovým vstupem do sporu se vše začalo obracet v jeho neprospěch. Velice neochotně tedy obrátil pytel dnem vzhůru, aby z něj vypadl obsah ven. Žádné knihy se mezi ním však neobjevily.
„No?“ zachmuřil se rytíř na Gilmara.
Nebýt kouzla, možná by se i on nechal oklamat cizincovým trikem, protože to provedl velice zručně. Když nechával obsah pytle vypadnout na zem, uchopil přitom vak tak šikovně, že prsty přidržoval knihy uvnitř. Stále tam ještě svítily.
„To není všechno, ať to vysype celé,“ trval na svém Gilmar.
„Už tam nic není!“
Gilmarovi došla trpělivost a vrhl se po vaku, aby jej vyškubl cizinci z rukou. Ten se však nedal a mezi oběma muži nastala přetahovaná.
Náhle se však oba ocitli půl metru nad zemí a cítili železný stisk, jak je za límce držel mohutný minotaurus.
„Mám toho tak akorát dost. Nezajímá mě, co se tady děje, ale koukejte toho nechat!“ supěl výhružně a na zdůraznění svých slov oběma nešťastníky cloumal. Ostatním se tak naskytl nadmíru komický výjev, jak minotaurus třese dospělými muži, kteří se přitom klepou jak listí na větvi. Cizinci přitom vypadl vak na zem, a jelikož se sám stále nacházel v minotaurově železném sevření, nemohl jej zvednout.
Udělala to však za něj jiná osoba. Jenže k cizincově smůle ta nejméně vhodná. K pytli se rychle sehnula Lily a začala se v něm zvědavě přehrabovat.
„Jé, tady jsou ty knížky,“ usmála se a zvedla jednu z nich jako kořist.
Minotaurus pustil dvojici na zem. Nutno dodat, že ne právě šetrně. S odhalením knih považoval celou věc za vyřízenou.
Gilmar se zvedl ze čtyř a šlehl po cizinci jedovatým pohledem.
„Na, tu máš, vezmi si je,“ podávala mu zatím Lily nazpět jeho svazky. Gilmar ohromený radostí nad návratem drahocenných knih, úplně pustil zloděje z hlavy a zaplavila jej vlna nesmírného vděku.
„Děkuji ti, Lily. Později se ti odměním se ti za tvoji laskavost,“ slíbil takřka slavnostním hlasem, popadl štos knih, přitiskl si je pevně k hrudi a odešel stranou co nejdál od cizince, po kterém neustále nepřátelsky pošilhával.
Tím vyhrocený spor skončil a nad pláží se rozhostilo nepříjemné a trapné ticho. Každý se raději rozešel po svém. Čekala je ještě spousta práce s přípravou tábora na přenocování. Stále totiž zůstával neobjasněn hlavní problém: kde to u všech bohů jsou?