Anvalianin deník

13. flocktimu, část druhá
Ještě v noci začalo pršet jako z konve. Ráno chtěl Bragnor vyrazit rovnou na vodu, déšť nedéšť, ale tenhle nápad jsme mu rozmluvili. Snažila jsem se Siliviaru přesvědčit o platnosti zákona o vztlaku, ale pořád mi nevěřila. Vlezla jsem dokonce kvůli ní do vody se svázanýma rukama a nohama, avšak nic naplat. Myslí si, že jsem ji podfoukla magií. Před polednem přestalo pršet a Bragnor se konečně dočkal své plavby. Naložili jsme pana Gambla a své věci na vor a sami jsme plavali podél něj. Siliviara na druhý břeh přeletěla. Všichni jsme se spolehli na to, že Bragnor ví, co dělá; příště už tuhle chybu snad nezopakujeme. Proud byl prudší, než se původně zdálo, a strhl nás i s vorem s sebou. Nikdo jsme si nenavlékli ani kouzelné rukavice plavání, jak jsme Bragnorovi věřili. Nakonec se mu přece jen podařilo vor nějak ukočírovat a dostrkat ho až k protějšímu břehu. Jenže tam jsme narazili na kámen, Bragnor spadl zpět do proudu a během chvilky byl ten tam. Jen občas jsem zahlédla jeho hlavu, jak lapá po dechu. Rukavice byly někde v batohu u Tallimase, ale protože ten se k ničemu neměl, vyhrabala jsem je já a skočila za Bragnorem. Dostihla jsem ho až těsně před peřejemi; byl už docela potlučený a kašlal vodu. Když jsem ho vytáhla na břeh, sdělil mi sladké tajemství, že neumí plavat. NEUMÍ PLAVAT!!! Nevěřila jsem vlastním uším. My ho všichni měli div ne za vodního elementála, a pán je neplavec! Že prý na lodi se obyčejně neplave. Zeptala jsem se ho, jestli se jim na dálném severovýchodě náhodou někdo neutopil, když třeba z lodi vypadl. Náhodou prý ano. Ale nejspíš jen čirou náhodou. Tak přesně pro takové případy má ilythiirština krásné zvučné slovo ‚waeles‘.
Usušili jsme a sbalili věci a už už jsme chtěli vyrazit dál, když se na protějším břehu ozvalo táhlé: „Karbanáátkůůů!“ doprovázené praštěním větví. Z lesa se vyvalil... pan Schlubb. I s panem Klumpem. Přesně jak jsme se se Siliviarou dohodly. V Bragnorovi by se krve nedořezal. Pan Schlubb chodil chvíli po břehu řeky a lákal Karbanátka medovými slovy, jako třeba „Já ti nic neudělám,“ nebo „Mně žádnej karbenátek ještě neutekl,“ a podobně. Bragnor zavelel ke zrychlenému přesunu a poslední, co jsme od řeky slyšeli, bylo: „Já tu řeku vypiju.“ Celou cestu jsem měla co dělat, abych se nezačala nahlas smát. Nesměla jsem se dívat na Siliviaru a ta na tom byla myslím podobně. Raději jsem s Bragnorem nahlas uvažovala, jak je jen možné, že ho pan Schlubb vystopoval. Bragnor vypadal hodně zaraženě. S panem Schlubbem si ještě užijeme spoustu legrace. Jen je škoda, že s tím Siliviaře nemohu nějak víc pomáhat.
Pozdě odpoledne jsme došli na úpatí Plošiny lidí. Rozhodli jsme se, že tam vyšplháme až zítra, a utábořili jsme se pod srázem. Poslala jsem Bragnora spát a o hlídku jsme se rozdělili s Tallimasem. On měl první, já druhou. Během své hlídky jsem zaslechla nějaké zvuky a všimla si dvou svítících očí v křoví. Stihla jsem si ještě připravit luk a pak se odtamtud vymrštil šestinohý modrý panter s chapadly, podobný tomu, jakého jsme už jednou potkali. Eileani mu tenkrát říkala displacer. Vystřelila jsem po něm, ale kousl mě do ramene. Můj křik naštěstí vzbudil Bragnora a ten se na displacera vrhl. Vzpomněla jsem si na svůj nápad s faery fire. Seslala jsem ho a skutečně to pomohlo. Displacer sice pořád blikal, ale skutečná poloha jeho těla byla jasně vyznačena zářící aurou. Bragnor tak měl o hodně snazší práci a za chvilku bylo po boji. Konečně jsem také byla něco platná. Roztržené rameno mi kouzlem spravil Bragnor. Po zbytek hlídky jsem měla hodně nepříjemný pocit a pořád jsem se dívala do křovin okolo, odkud vyskočí další číčoid. Naštěstí však už byl až do rána klid. Zajímalo by mě, odkud se tyhle potvory berou. Eileani mi říkala, že je to škodná, ale že nikdo neví, jak se do lesa dostávají. S mladými tuhle divnou kočku ještě nikdo neviděl.14. flocktimu
Ráno se Siliviara vydala na průzkum nejvhodnější cesty nahoru. Bragnor ani moc neprotestoval, když jsem mu vnutila rukavice. S nimi mu to šlo skvěle a brzy nám spustil z malého převisu lano. Raději jsem si ale přece jenom nechala rukavice hodit. Ve zbroji a s batohem na zádech jsem se bála. Druhý úsek už byl kratší – Bragnor tam zase vylezl a hodil nám lano. Nahoře na Plošině to vypadalo... zvláštně. Nějak jsem nabyla dojmu, že Pok-tok-lah (nebo tak nějak to je; Siliviara tvrdí, že prý to celestiálsky znamená „Vypadni a neotravuj!“) odsud zmizeli před dávnými časy. Krajina na Plošině však vypadá pořád docela zemědělsky. Na polích už sice roste jenom plevel, nicméně v sadech stále stojí stromy a člověk dokonce odhadne i to, kudy vedly cesty. Plošina nemůže být pustá déle než nějakých dvacet, třicet let.
Chtěli jsme se vydat na průzkum, když tu zezdola zazněl známý hlas: „Tak ty jsi přede mnou vylezl nahoru, Karbanátku? Já tu na tebe počkám. Každej karbenátek jednou sleze dolů.“ Bragnor se zatvářil zoufale a znervózněl i pan Gamble. Podívali jsme se přes okraj – pan Schlubb s panem Klumpem zrovna obhlíželi cestu nahoru. Bragnor po nich sice hodil kámen, ale nic netrefil. Jak se ostatně dalo čekat. Stáhli jsme se zpět a Gamble naplánoval první průzkum Plošiny. Za námi se nesla konversace ve stylu: „Říká se ‚karbanátek‘, nebo ‚karbenátek‘, pane Schlubbe?“ „Já bych řekl, že to bude podle velikosti, pane Klumpe.“ „Musí být. Tak tohle bude karbenátek.“ „Taktak. Jest nám posicionýrovati tento chutnoskvoucí karbenátek do útrob, by nám tam po vzoru plantéty koloval.“ A tak dále. Jenom nevím, jestli se ta bouda na Bragnora neobrací proti mně – nesmím se smát a trpím. Siliviara zmizela a nejspíš se letěla někam vychechtat.
Gamble se nadšeně rozhlížel kolem a pořád nás popoháněl, abychom už začali s průzkumem. Sám zakresloval mapu. Našli jsme něco lesa, zpustlá políčka, sad a tři jezírka. Nikde ale ani stopa po obyvatelích či jejich příbytcích. Jenom veliký totem na jednom z okrajů Plošiny, jeden kamenný nůž a zbytky jedněch dřevěných vidlí. Navečer jsme se utábořili u největšího z jezer a k jídlu jsme si nachytali ryby. Při obhlídce jezera nás opět napadl displacer, ale Bragnor si s ním s pomocí mého faery fire snadno poradil. Ty kočky nemají vůbec žádný pud sebezáchovy. Displacer na nás vyskočil zpod vyvráceného stromu. Když jsme si šli jeho doupě prohlédnout blíž, našli jsme ve vývratu zbytky primitivního obydlí. Tím se panu Gamblovi vyřešila otázka, kde Pok-tok-lah (ať už je to cokoli) původně žili. Jelikož však byl strom vyvrácený už poměrně dlouho, zničila voda prakticky všechny stopy. Ale snad podobné příbytky ještě najdeme, když teď už víme co hledat. Práce pana Gambla mě docela zaujala.15. flocktimu
V noci jsem špatně spala. Pan Gamble na dnešek naplánoval průzkum jezera. Slunce pálilo a já se slzícíma očima jsem se všem jenom pletla do cesty. Nakonec jsem se raději schovala do lesa, i když tam bylo dusno. Neplavec Bragnor byl uvázán na lano, dostal rukavice a potopil se do jezera. Za chvíli se vyvalily bubliny a Gamble s Tallimasem Bragnora raději začali vytahovat. Vytáhli však místo něj jen odříznutý konec lana. Skočila jsem za Bragnorem do vody, abych mu pomohla, ale všimla jsem si ho o několik desítek stop níž, jak si úplně klidně plave. S nožem v ruce. Občas Bragnorovi opravdu nerozumím. Pak zmizel v jednom z otvorů ve stěně jezera. Dlouho se nic nedělo. Už jsem měla opravdu obavy, když odněkud zahlaholil Bragnorův hlas: „Já jsem tady!“ Chvíli jsme ho nemohli najít, ale nakonec se s velkým funěním vysoukal zpod onoho padlého kmene, odkud na nás včera vybafl displacer. Byl celý od bláta a nadšeně nám líčil, že na dně jezera našel černou perlu. Mimochodem se také zmínil, že tunel ve stěně jezera vede do větší místnosti, z níž se pak dá vyšplhat komínem až nahoru na povrch. Nějak mi to jeho povídání nebylo úplně jasné. Ať jsem o tom přemýšlela, jak jsem chtěla, přišlo mi, že takhle se voda nechová. Místnost by měla být podle všeho zatopená, ale nejspíš v tom bude magie. Bragnor se ještě zmínil o nějakých střepech dole, což nadchlo pana Gambla a ten zavelel k sestupu pod zem. Byla jsem ráda; oči mě už doopravdy bolely.
Bragnor chtěl znovu slézt dolů, ale v půlce komína uvázl a museli jsme ho vytáhnout pomocí lana. Zkusil to ještě dvakrát, ale pokaždé to dopadlo stejně. Vlastně měl štěstí, že se nezasekl, když lezl poprvé nahoru. Nakonec jsem to vzala do ruky já. Svlékla jsem se, spustila jsem se dolů a mečem jsem začala komín rozšiřovat tak, aby prolezli i Bragnor s Gamblem. Už jsem to měla skoro hotové, když se z místnosti pode mnou najednou ozval hluk boje a také Bragnorův hlas. Nejspíš ho nebavilo čekat, tak znovu proplaval jezerem. Moji nabídku, že mu pomohu, odmítl a dál boj komentoval svým osobitým způsobem. Když zvuky utichly, raději jsem se zeptala, kdo vyhrál. Byl to samozřejmě Bragnor. Prolezla jsem komínem a našla jsem ho nad mrtvým displacerem. Vlastně mi zachránil život. Kdybych se byla prohrabala ven dřív, displacer by na mě byl určitě zaútočil. Beze zbroje a jen s mečem v ruce... Bragnor se na mě upřeně díval. Bylo mi to hodně nepříjemné. Stála jsem tam skoro nahá. Nakonec se na mou důraznou žádost otočil, ale ošklivý pocit zůstal. Pocit hnusu. Bragnor za to nemůže, určitě to nemyslel zle, ale jeho oči cítím na těle ještě teď. Jako by mě svlékal z kůže.
Naštěstí brzy přiletěla Siliviara a přinesla mi oblečení. Komínem slezl i pan Gamble a doslova se vrhl na střepy, které tu ležely všude kolem. Vyrazila jsem s Bragnorem na průzkum zbytku podzemí. Nebylo toho mnoho, skončili jsme hned u prvních vzpříčených dveří. Bragnor je chtěl vyrazit, ale to už se přiřítil Gamble a odehnal nás pryč. Nakonec jsme je stejně museli vyrazit, poněvadž ohleduplně se s nimi hnout nedalo. Za nimi jsme našli ještě jednu místnost a v ní další nádoby, tentokrát většinou vcelku. Pan Gamble byl nadšený a cele se zabral do práce. Snažila jsem se mu pomáhat, jak jen jsem mohla. Archeologie mě baví. Už se vyznám v typologii keramiky Pok-tok-lah a dokonce jsem si všimla drobného žlábkování na vnitřní straně uch, které panu Gamblovi uniklo. Bragnor se nám chvíli pletl do cesty, ale nakonec někam zalezl a už o něm nebylo slyšet. S panem Gamblem jsme všechno zakreslili, roztřídili a připravili k transportu na povrch. Odpoledne si Gamble všiml, že se o práci zajímám, a začal mi vysvětlovat, co právě děláme a proč. Jen kdyby mě nechtěl pořád brát kolem ramen...
Když jsme s prací skončili a vylezli zpět na povrch, zjistili jsme, že Bragnor s Tallimasem i přes naše (tedy spíše Gamblovy) instrukce naskládali všechen materiál na jednu hromadu, takže jsme mohli začít s tříděním znovu. Pana Gambla to dost rozzlobilo. Nabídla jsem se, že nálezy přes noc roztřídím – potmě vidím a spát koneckonců také nemusím. Pan Gamble souhlasil a šel si lehnout. Rivvin vydrží opravdu méně než Ilythiiri. Večer kolem poletovala Siliviara, ale neměla jsem na ni čas. Moc se jí to nelíbilo. Poslala jsem ji, ať jde tahat Bragnora za uši. Vzala to doslova a nakonec ti dva spolu někam zmizeli. Vrátili se před půlnocí a něčemu se smáli. Hlavně Siliviara. Mně se zatím podařilo rozdělit a zařadit větší část materiálu, ale něčím si nejsem úplně jistá. Ráno se na to bude muset podívat pan Gamble.16. flocktimu
Pan Gamble byl s mou prací spokojen. Něco mi opravil, ale nebylo toho mnoho. Materiál, který mi zbyl, jsme roztřídili společně. Gamble mi navrhl, jestli bych mu nechtěla dělat asistentku. Prý by mě vzal v Gradsulu do učení. Docela se mi ta představa zamlouvá. Na druhou stranu se mi nechce opustit Bragnora a Tallimase. A Siliviaru. A už vůbec nechci odejít z Keldu. Ještě si to promyslím.
Bragnor u snídaně vyprávěl, že se Siliviarou našli další příbytky podobné tomu pod vyvráceným stromem. Vydali jsme se do lesa a skutečně jsme jich několik našli. Jsou to jakési domky zřízené v kořenech stromů. Strávili jsme jejich prolézáním a prohledáváním celý den. Našli jsme nějaké primitivní zemědělské náčiní, ale ze zařízení „domků“ toho moc nezbylo. Opravdu by mě zajímalo, co se tady vlastně odehrálo. Zatím nám před očima vyvstává obraz přírodní zemědělské společnosti, používající kamenné a dřevěné nástroje a žijící v lese. Kam se však poděli? Snad nám další průzkum dá odpovědi na naše otázky. Zítra se půjdeme podívat na totem. Slibujeme si od toho nějaké poznatky o náboženství Pok-tok-lah (to jméno by se vážně mělo změnit).17. flocktimu
Tenhle den snad raději ani neměl přijít. Siliviara se vrátila ze své ranní výpravy nezvykle vážná – na moři prý viděla lodě s rudými plachtami. Je jich hodně a blíží se k ostrovu. Tak už je to tady! Scarlet Brotherhood! Andolyn měla pravdu. Z té zprávy se mi zatmělo před očima. Co teď? Keld nemá vlastní armádu a Mořští princové i Keoland nad námi zlomili hůl. Nikdo z nich se tu ani neukázal. Prostě nás odepsali a odškrtli jako položku na seznamu válečných ztrát. „Ostrov Keld – ztraceno 17. flocktimu 591.“ Všechny nás přešla chuť do další práce. My se tu přehrabujeme v zemi, a k ostrovu se blíží nepřítel. Měli bychom něco dělat. Porada proběhla v pochmurném duchu. Můj návrh, že bychom se měli pokusit zorganisovat obranu Keldu, byl zamítnut. A vlastně právem. Co zvládneme? Nic. Představa, že zburcujeme obyvatele, stáhneme se do lesa a povedeme proti okupantům partyzánskou válku, je naivní. Kdo bude chtít bojovat? Nikdo. Přistihla jsem se, že uvažuji jako Ilythiiri. Kalkuluji ztráty, posílám lidi na smrt. Ale lidé chtějí žít. Je jim jedno, jestli budou platit daně chlapovi v zeleném, nebo chlapovi v červeném. Navíc většině Kelďanů ze strany Scarlet Brothehood nic moc nehrozí. Suloisská krev je tu docela silná, takže v otroctví skončí nejspíš málokdo. Režim trochu přituhne a na pořádek budou dohlížet Rudí mniši. Ale bouřit se kvůli tomu a riskovat smrt? Nakonec ze všeho vyplynulo, že největší riziko hrozí vlastně mně. Scarlet Brotherhood jsou rasisté a na barvě kůže záleží víc než na čemkoli ostatním. Bragnor je sice půlork, ale z té lidské půlky je čistokrevný Suloisse. Když jich navíc pár demonstrativně zabije, ještě ho rádi vezmou do armády. Tallimas je darthiir a proti těm Rudí mniši nic nemají. Ale já jsem Ilythiiri. Černá jak noc. A tady jde o krk. Pan Gamble říká, že bych měla zmizet, jak rychle to jen půjde. Nevím, nechce se mi. Třeba bych se mohla schovat u Eileani. Nebo v Eawynině vesnici. Jenže tím budu všechny jenom ohrožovat. Ach bože, JÁ NECHCI Z KELDU PRYČ!!! Jsem tady doma. Dovedl mě sem Tanelorn. Je tu Tanelornův hrob. Vždyť jsem ještě ani nestihla vyměnit ty struny! Mám tady přátele. Kam zas potáhnu? A jak mě tam přijmou? Všechno se ve mně svírá. Mám Keld tolik ráda...
Nakonec jsme se dohodli takto: Siliviara poletí za Eileani, aby varovala Newell’s Bridge. Lodě Scarlet Brotherhood mají v plachtách protivítr, takže nedorazí dříve než za nějakých pět dní. Na nejzákladnější opatření to snad stačí. Bude-li se Newell’s Bridge bránit, zůstanu tady a vstoupím do gardy. Jestli se rozhodnou otevřít brány, pokusím se uprchnout na některé z lodí. Nejspíš nebudu sama, protože leckdo na Keldu je spíš Baklun nebo Oeridián než Suloisse. Bragnor, Tallimas i Siliviara mne v tom prý nenechají a odejdou se mnou. Také pan Gamble by odsud rád zmizel.
Po poradě jsme vyrazili prohlédnout totem. Siliviara se tu se zprávami neobjeví dříve než zítra. U totemu nás čekalo další překvapení. Ležel tam displacer a zdálo se, že spí. Pokusili jsme se ho vyplašit křikem – vzbudil se a evidentně se polekal, ale svou skrýš pod totemem neopustil. Jenže na nás ani nezaútočil, takže se mi moc nezamlouvala představa, že bychom ho měli jen tak zabít. Zdálo se mi, že se na nás dokonce dívá s jistým zábleskem inteligence v očích. Pokusila jsem se s ním nějak dohodnout, ale dlouho to k ničemu nevedlo. Pořád na mě jenom prskal a syčel a chapadly se mě pokoušel zahnat. Nakonec jsem zkusila pomocí triků vytvořit obraz displacera opodál a nás, jak studujeme totem. Pak se najednou displacer zvedl a někam odběhl. Vrátil se, zabušil chapadly o zem a znovu odběhl. A tak pořád dokola. Jako by chtěl, abychom šli s ním. Vydali jsme se za ním; zdálo se, že jsme jeho záměry pochopili správně. Vedl nás přes celou Plošinu až do bažinaté části, kde, jak nám už dříve hlásila Siliviara, v podzemí mizí říčka vytékající z jezírek. Když jsme tam skoro byli, vyřítil se na nás další displacer. Nezaútočil však na nás, nýbrž na „našeho“ displacera. Dokonce ho i zranil. Přispěchali jsme mu s Bragnorem na pomoc a „zlého“ displacera jsme zabili. Tedy, Bragnor ho zabil. „Náš“ displacer nás pak dovedl skutečně až na místo, kde se říčka ztrácí pod povrchem. Tam běhal z místa na místo a bušil chapadly do země. Teď už jsem byla s rozumem v koncích. Pokusila jsem naznačit hrabání u vtoku potoka do podzemí, ale displacer nešťastně zamňoukal a odehnal mě pryč. Měla jsem dojem, že to nějak souvisí s velkou kočičí hlavou, o níž už také dříve mluvila Siliviara. Prý je vytesaná ve stěně Plošiny a potok z ní vytéká přímo do řeky dole. Siliviara se tam včera pokusila nahlédnout, ale měla prý z toho všeho velmi ošklivý pocit, a tak raději uletěla. Bragnor s Gamblem si zatím sedli k potoku a nechali mě, ať si hlavu lámu sama. Vyrazila jsem na obhlídku nejbližšího okolí a málem mě překvapil další displacer. Naštěstí jsem si ho všimla včas a stihla jsem se stáhnout z lesa zpět na planinu. Displacer doslova vyletěl ze stromu a vrhl se na mě. Volala jsem na Bragnora, ať mi jde pomoci. Faery fire už jsem dnes seslat nemohla, takže měl Bragnor dost těžkou práci. Nakonec však i tohohle displacera zabil. V kmeni stromu jsme našli zamaskované dveře a schody vedoucí někam dolů. „Našeho“ displacera smrt jeho druha nijak nezneklidnila. To nás zarazilo ještě víc. Seděli jsme tam pak ještě dost dlouho a dumali co dál. A potom se mi povedlo něco, na co budu ještě dlouho pyšná. Vymyslela jsem kouzlo! Ne jen tak nějaké kouzlo, jaká mě občas napadají, ale skutečně užitečné kouzlo vhodné právě pro tuhle situaci. A s jeho pomocí jsem s displacerem začala mluvit.
Displaceřice, protože je to samička (nebo snad žena?) byla nejspíš zaražená, proč na ni mluvím jejím jazykem až teď, ale pak mi s velkou úlevou popsala celou situaci. Černý okřídlený ještěr, který pozabíjel Pok-tok-lah, prý drží v zajetí její mláďata. Proto nás sem zavedla a prosí nás, abychom jí pomohli. Všechno se to prý odehrálo následovně: K zeleným človíčkům, kteří uctívali starého flanského kočičího boha, jednoho dne přiletěl černý ještěr (nejspíš drak) Kardidadrix. Ten je přemluvil, aby začali kopat ve svém chrámu (ta kočičí hlava). Našli tam jakési poklady, ale ty jim sebral Kardidadrix. Navíc kopáním rozhněvali svého boha a ten na ně za trest poslal displacery (tím se vysvětlil jejich záhadný původ). Jenže Kardidadrix displacery ovládl a ti mu začali sloužit. Lovili pro něj zelené lidi a posléze i neopatrné poutníky v lesích pod Plošinou a sháněli mu další poklady (asi to opravdu bude drak). Tak se stalo, že všichni zelení lidé zmizeli – sežral je Kardidadrix. Naše displaceřice byla mezi vyslanými jediná samička a s jedním ze svých přátel otěhotněla. Jenže její mláďata si brzy po porodu vzal Kardidadrix, aby si z nich vychoval další otroky. To nešťastnou mámu tak zranilo, že od Kardidadrixe utekla. Od té doby se stala lovnou zvěří a všichni displaceři včetně otce jejích dětí se ji snažili na Kardidadrixův příkaz zabít. Ona si však našla bezpečný úkryt pod totemem, kde ji chrání moc kočičího boha. Když jsme pak přišli my a většinu displacerů zabili, dodala si odvahy a přivedla nás až sem. Teď nás prosí, abychom přemohli Kardidadrixe a vrátili jí její děti. Kromě nich prý Kardidadrix vězní ještě nějakou modrovlasou ženu, kterou mučí, a něco se od ní snaží vyzvědět.
Všechno jsem to přeložila a popsala Bragnorovi i panu Gamblovi (Tallimas spal). Pan Gamble se strašlivě rozčílil – on prý se snaží přijít na kloub záhadě, a nakonec se z toho vyklube drak, který přiletí a všechno sežere. To je prý „plochá historka okresního formátu“ a všechen výzkum je v háji. Pak si nakvašeně sedl pod strom a odmítl se s námi dál bavit. Bragnor reagoval hlavně na zmínku o zajaté ženě. Se slovy: „Jé, princezna!“ si začal připravovat řetěz a pořád se mě vyptával, jak prý ta žena vypadá. Nejspíš už se vidí mezi jejíma nohama. Někdy mi Bragnor připadá... ale vlastně to nemá smysl. Bragnor je zdravý chlap se zdravými myšlenkami. Ta nenormální jsem já.
Dlouho jsme se rozmýšleli co dál. Tedy, já jsem se rozmýšlela. Bragnor měl ve všem jasno a jen čekal, až dostane povolení vyrazit pro princeznu. Nebyla jsem si jistá, jestli nás displaceřice přece jen nepodfoukla. Nebo jestli se všechno nakonec neodehrálo nějak jinak. Chtěla jsem se o tom přesvědčit, ale nepřišla jsem na způsob, jak to zařídit, abych při tom na sebe neupozornila. Tím bychom ztratili naši jedinou výhodu, moment překvapení. Nakonec jsme se přece jen rozhodli pro útok. Na základě informací, jakkoli částečných, které do sebe všechny zapadají, jsem na sebe vzala odpovědnost za případné napadení nevinného. Kladla jsem Bragnorovi na srdce, že jestli uvidí nějaké známky, jež by odporovaly našemu výkladu, ať okamžitě přestane bojovat, ale moc mě neposlouchal. Dostal se do jakéhosi transu – oči mu svítily a celý se leskl potem. Zdá se, že já tu nejsem jediný blázen.
Zde končím svůj zápis. Nevím, jestli nadcházející boj přežiju. Najde-li někdo tenhle deník, nechť mu slouží jako poučení i jako varování. Aluve, tresk’ra. Xal foluss sslig’ne lil qorteken d’lil Ilythiiri!18. flocktimu
Žiju!!! Všichni jsme to přežili! I když to bylo o fous. Ale popořadě. Naše taktika zůstala stejná jako v Eawynině vesnici. Bragnor vypil nápoj zvětšení, já na něj seslala ochranu před zlem, on na sebe seslal kouzlo na zvýšení síly, Tallimas ho zneviditelnil a nakonec jsme všechno přikryli magickým tichem. Ucítila jsem jenom závan vzduchu, jak se Bragnor vyřítil schodištěm dolů, a byl ten tam. Rozběhla jsem se za ním, ale neměla jsem ani ponětí, kde vlastně je. Doufala jsem, že podobně na tom bude náš nepřítel. Schody vedly hluboko pod zem a pak ostře zahýbaly doprava. Nebylo vůbec nic slyšet, což bylo sice dobře, ale na druhou stranu to napínalo nervy k prasknutí. Hned za zatáčkou jsem vběhla do magické tmy, podobné, jakou umím vyvolat i já, takže jsem úplně ztratila orientaci. Pomalu jsem šátrala po zdi, až jsem našla průchod do většího prostoru. Tma a hrobové ticho. Přitom opodál zuřila bitva na život a na smrt. Nebo také už mohlo být po všem. Došlo mi, že tmu asi neseslal Bragnor, a tak jsem také seslala tmu. Čistě pro případ, že by drak ve „své“ tmě viděl. Nemám ponětí, jak dlouho jsem se tam krčila, slepá a hluchá. Snažila jsem se zachytit alespoň nějaký závan nebo třeba pach, ale v nehybném vzduchu byla cítit jenom všudypřítomná krev. Čí? Tuhle otázku jsem si položila snad milionkrát. Tma a ticho. Pak se mě najednou něco dotklo. Uskočila jsem a uhodila se o zeď. Zvedla jsem se a s rukama nataženýma dopředu jsem se pomalinku sunula zpět. Narazila jsem na něco měkkého a mazlavého. I přes rukavice jsem cítila, že povrch té věci je pokryt něčím lepkavým. Znovu jsem se toho dotkla a snažila se uhodnout tvar. Byla to... obrovská noha. Stojící lidská noha. Hrozně se mi ulevilo – Bragnor žije. Snad. Ale byl samá krev. Hmatala jsem dál, když tu najednou zavrávoral a zřítil se přímo na mě. Tři metráky živé váhy na mých čtyřicet kilo. Taktak jsem ještě stihla uskočit. Ucítila jsem, jak skála pod mýma nohama zaduněla. Vrhla jsem se na Bragnora a přímo do obličeje mi šplíchla sprška horké krve. A další. A ještě jedna. Bragnor měl evidentně roztrženou nějakou tepnu. Na tuhle situaci budu vzpomínat ještě dlouho. Z Bragnora pod mýma rukama doslova vytékal život a mým jediným fungujícím smyslem byl hmat. Ani kouzlit jsem kvůli tomu zatracenému tichu nemohla. Popadla jsem nějaké fláky masa, které kolem krvácející rány visely, a nacpala je do tepny. Pak jsem ránu nějak, ani sama nevím jak, zašila. Podobných ran jsem objevila ještě asi pět. Vypotřebovala jsem na Bragnora všechny obvazy a pro jistotu ještě nějaké své oblečení. Mezitím se mi Bragnor pod rukama zmenšil a já musela většinu ran převázat. Ani jsem si nevšimla, že magické ticho už opadlo. Uvědomila jsem si to, až když se Bragnor rozkašlal. Hned jsem na něj seslala všechna léčivá kouzla, jichž jsem byla v tu chvíli schopná. Bragnor se otřásl, pak se napůl posadil, hlasitě si odplivl a zeptal se: „Vatune?“ To už jsem radostí brečela. Pomohla jsem mu vstát a odvedla jsem ho z té proklaté tmy do chodby. Tam se mi naskytl pohled na mé „léčitelské dílo“. Kdyby tohle byla nějaká zkouška, tak bych nejspíš propadla. Bragnor držel hlavu v dost divném úhlu a ucho měl přišité k rameni. Respektive, měl ho všité do roztržené krční tepny. Ty cáry, které jsem považovala za kůži, tak to bylo ucho! Ale nevypadalo to, že by se na mě kvůli tomu zlobil. Bláznivě se chechtal, a nebyl sám. Vylezli jsme po schodech nahoru a pořád se hrozně smáli. Byla jsem šťastná, že se mi ho povedlo zachránit. Nahoře se Bragnor podíval na svůj obraz na hladině potoka a znovu se rozesmál. Tallimas s panem Gamblem nás nechápavě pozorovali. Asi čekali zprávy z bojiště... Pak se Bragnor v potoce umyl a já začala rozstříhávat a likvidovat svůj lékařský zásah. Bragnor se při tom průběžně léčil kouzly, takže na konci celého procesu tam zase seděl ten starý Bragnor, s oběma ušima a téměř nepoznamenaný mou nešikovnou rukou. Téměř. Nějaké jizvy mu sice přibyly, ale on je na ně beztak pyšný, tak co.
Pak mi vyprávěl, jak se to všechno seběhlo. Nebylo toho moc. Vřítil se prý do místnosti, kde na hromadě pokladů (a oči mu zasvítily) spal malý černý drak. „Tak jsem ho vzal dvakrát po kebuli.“ Drak se probudil, dýchl na Bragnora kyselinu a „tak jsem ho vzal dvakrát po kebuli.“ Jenže pak se drak stáhl do vody, seslal tmu a situace se začala obracet. „Vzal mě párkrát po kebuli“ a s Bragnorem to začalo vypadat bledě. Jenže nakonec „jsem ho vzal po kebuli“ a drak se přestal hýbat. „Tak jsem ho vzal ještě párkrát po kebuli, abych měl jistotu, že je tuhej a nebude mě chtít vzít zezadu po kebuli.“ Tak to bylo a ne jinak. Tak totiž pravil úctyhodný pan kněz.
Měla jsem radost, že Bragnor přežil, ale zároveň jsem se bála toho, že jsme se spletli a zabili draka, který třeba nic špatného neudělal. Displaceřice mě sledovala zpovzdálí a nic neříkala. Znovu jsme se tedy s Bragnorem vydali dolů. Tma v místnosti už pominula a já si všimla malého dráčka s několika hlubokými ranami a jedním skoro uraženým křídlem. Ležel napůl ve vodě a vůbec nevypadal nebezpečně. Z místnosti vedla ještě jedna chodba. S ošklivým pocitem jsem do ní vběhla... Na stříbrném řetízku tam byla přivázaná dvě displaceřata, ale hlavně – připoutaná za ruce tam visela krásná mladá žena s modrými vlasy, úplně nahá a se stopami mučení na těle. Oči se mi zalily slzami. Zavolala jsem na Bragnora, ať mi jde pomoci; sama už jsem pro dnešek žádná léčivá kouzla neměla. Můj hlas ženu probudil. Otevřela oči, pak je na mě vytřeštila, tiše zanaříkala a pokusila se ode mne odtáhnout. Další nebožák, který už nejspíš měl tu smůlu nás potkat. Zabalila jsem ji do svého pláště a přitom na ni tiše mluvila. Bragnor ji odvázal a seslal na ni zbytek svých léčivých kouzel. Žena vstala, se zvláštním nepřítomným výrazem si nás prohlédla a potom nám poděkovala. Měla podivný hlas, jako by v něm šplouchala voda… Prý se jmenuje Seealana a je vílou tohoto pramene. Zeptala se nás, jestli je Kardidadrix mrtvý. Pak pokývala hlavou a odešla do velké místnosti. Tam začala mluvit na vodu a ta před ní pomalinku ustupovala, jako by se uklidňovala. Seealana do ní vstoupila, a ještě než zmizela, řekla nám, ať tu na ni počkáme. Vzít si prý smíme cokoli, co patřilo Kardidadrixovi, ale kopat tu by nám nedoporučovala. Flanská božstva nejsou mrtvá, i když o nich dnes už nikdo nic neví. Odvázala jsem z řetízku oba malé displacery a vydala se na další cestu po schodech. Ještě jsem nebyla ani v půlce, když ke mě dolehl strašlivý Bragnorův řev: „MĚĎ!?!“ Asi už přišel na to, čeho jsem si všimla hned po vstupu do místnosti – že totiž na té dračí hromadě pokladů tak nějak převažují měďáky. Nejspíš to byl chudý drak. Nebo drak sběratel. Každopádně Bragnor zuřil. Vynesla jsem displacery nahoru na Plošinu. Jejich máma zamňoukala, mláďata se mi vykroutila z rukou a celá rodina okamžitě vyrazila pryč. Na poděkování čas už nejspíš nezbyl, ale mně to nevadí. Bylo hezké sledovat, jak nadšeně se obě děti k mámě hnaly.
Zpět dolů už se mnou šli i Tallimas s panem Gamblem. Do místnosti jsme vstoupili v okamžiku, kdy Bragnor nakopával hromadu mědi. Zanedlouho opět přišla Seealana. Oblečená byla do průhledných šatů, snad z vody, protože v nich dokonce plavaly ryby. Bylo mi to nepříjemné, ale ona to zřejmě nevnímala. Dala nám každému misku vody. Prý se máme najíst. Nechápavě jsme se po sobě podívali, ale brzy nám došlo, co měla Seealana na mysli. Když jsem totiž vodu ochutnala, zjistila jsem, že chutná jako... jako... těžko se to popisuje, určitě tam byl cítit čerstvý chléb a tvaroh a nějaké bylinky a... a dokonce ilythiirské víno. To je takových let, kdy jsem ho pila naposledy... Seealana nám znovu poděkovala a také se nabídla, že pokud od ní budeme něco potřebovat, pokusí se nám pomoci. Řekli jsme jí o lodích Scarlet Brotherhood. Prý už o nich ví. Nemůže je zastavit, může je však ještě o něco zpomalit. Vzpomněla jsem si také na Ehlenestru a na její prosbu, ať se pokusím něco dozvědět o princi Thrommelovi. Zeptala jsem se na něj Seealany. Prý sama nic neví, ale zeptá se vody a ryb. Osmělila jsem se a položila jí ještě jednu otázku – co ví o Ilythiirech. Znovu se jí v očích objevil záblesk hrůzy, ale rychle se ovládla. Na tuhle otázku mi prý neodpoví. Chápe můj zájem a proti mně samé nic nemá, ale ničím, co se týká mého národa, se zabývat nechce. Prý před ní nemám vyslovovat naše jméno ani mluvit naším jazykem. Říkala to s takovým smutkem ve tváři, že mě zamrazilo. Tohle už musí být hodně osobní zkušenost.
Pak nás Seealana znovu opustila. Chtělo se mi sice spát, ale někdo by měl být nahoře, aby nás našla Siliviara. Nakonec se mnou šel i Bragnor. Vzali jsme to kolem totemu, abychom viděli, jak se má „naše“ displaceří rodina. Matka ležela pod totemem a sledovala oba dovádějící potomky. Zamávala jsem na ni. Pokusila se můj pohyb napodobit svými chapadly. Myslím, že tihle displaceři už nikomu ubližovat nebudou. Na Siliviaru jsme čekali až do západu slunce, ale nepřiletěla. Když jsme se pak vrátili k Seealaně, tak už tam Siliviara seděla, klátila nohama a popíjela Seealaninu vodu. Že by nám ale třeba Tallimas zaskočil říci, že už se vrátila, tak to ho ani nenapadlo. Seealana už tam také byla a kolem ní se točil pan Gamble. Zrovna jí vykládal, že se odjakživa velmi zajímal o vodu. Se Siliviarou jsme se bouřlivě přivítali. Pak nám vyprávěla, jak pořídila u Eileani. Eileani prý vyrazila do Newell’s Bridge a o všem zpravila starostu. Městská rada se narychlo sešla a rozhodla, že město vydá. Tím skončil můj sen o obraně Keldu. Vzdá-li se Newell’s Bridge, je zbytek ostrova v podstatě nehájitelný. Starosta vydal nařízení, jímž zkonfiskoval všechny námořní lodě v přístavu a poskytl je uprchlíkům. Lodě prý vyrazí po řece dnes v noci a zítra ráno budou proplouvat kolem Plošiny. Siliviara mi několikrát zdůraznila, co jí Eileani kladla na srdce – já MUSÍM zmizet. Bezpodmínečně. Osud, který by mě nejspíš v rukou Scarlet Brotherhood potkal, by mě určitě zabil. Nechce se mi z Keldu, ale není vyhnutí. Seealana slíbila, že zařídí, abychom se mohli zítra v klidu nalodit. Dokonce se tu možná zítra zastaví i Eileani, pokud jí v tom něco nezabrání.
Před spaním mi ještě Seealana pověděla, co se dozvěděla od ryb o princi Thrommelovi. Je prý známý též jako Thrommel z Furyondy. Vládl po jistou dobu ve Furyondy a proslavil se jako vojevůdce a hrdina v bitvě proti vojsku démonky Zuggtmoy. Po vítězné bitvě prý proti Zuggtmoy vyslal zvláštní oddíl dobrovolníků, kteří ji přemohli a zabili. V roce 573 si měl vzít za ženu kněžku Jolene, ale krátce před svatbou zmizel a už ho nikdo nespatřil. Jolene od té doby drží smutek. Ten příběh mě zaujal. Jméno Zuggtmoy totiž dobře znám. O té jsem leccos slyšela v Urze. Sice neoficiálně, ale přece. Mám dojem, že se jednalo o jakousi sokyni Pavoučí královny. Jeden čas se u nás dokonce pátralo po hereticích, kteří ji měli uctívat. Věci se začínají zamotávat, a to o nich vlastně ještě ani nevím. Lehnout jsem si šla s neklidnými myšlenkami. Ve vzduchu je víc věcí najednou. Zatím je jenom tuším, ale vůbec se mi to nelíbí. Na průšvihy mám nos. A tady je průšvih cítit na sto honů!19. flocktimu
Nemohla jsem pořádně usnout. Drak, displaceři, Scarlet Brotherhood, Zuggtmoy... Bragnor celou noc počítal peníze; nakonec jsem to vzdala a šla mu pomoci. Napočítali jsme skoro deset tisíc stříbrných (hlavně keolandských jestřábů), sto deset orlů, a dokonce šest gryfonů. Kromě toho ještě jakési čtyři podkovy, jednu šavli, šaty, pár svitků a různých flakónků. Měď jsme se rozhodli nechat tady, i když to muselo pro Bragnora být těžké rozhodnutí. Pozdě k ránu jsem přece jen usnula.
Vzbudil mě známý hlas – Eileani! Přišla se s námi rozloučit. Brečely jsme při tom obě. Ani jsem si ve víru událostí po Tanelornově smrti nestihla uvědomit, jak moc jsem si na ni zvykla. Jak se z té věčně uspěchané půlelfky stala část mého já tady na Keldu. Snad jsem jí přirostla k srdci podobně jako ona mně. Když jsme se loučily, sáhla do vlasů a podala mi jedno z pírek, jež v nich nosí vpletená. Když ho prý pustím na zem, vyroste z něj chodící strom a bude mě nějakou dobu bránit, dokud nezapustí kořeny. Netrvá to dlouho, ale může to poskytnout čas na útěk. Chtěla jsem jí na památku také něco dát, ale nic si nevzala. Prý jsem toho pro její les udělala už dost.
Vyrazili jsme na cestu. Eileani nás kousek doprovázela, ale bylo vidět, že má slzy na krajíčku. Pak se otočila, popřála nám hodně štěstí a rychle vběhla do nejbližšího stromu. Celou cestu podél řeky jsem polykala slzy. Eilenani mi bude chybět. Celý Keld mi bude chybět...
Došli jsme až na místo, které nám včera popsala Seealana. Čekali jsme ještě asi dvě hodiny, než se za ohybem řeky objevila příď lodi. Projela jedna, projela i druhá, obě s nesourodou směsicí uprchlíků na palubě. Když nás míjela třetí, dostala jsem strach, že se na ni nedostaneme. Že nakonec budu muset na Keldu zůstat. Zlý pocit, mít strach zůstat doma. Loď však najednou začala zpomalovat, až se uprostřed řeky úplně zastavila. Nad vodou se objevila Seealanina hlava – prý se nemáme ničeho bát a dojít po hladině až k lodi. Z lodi nám hodili provazový žebřík a my jsme vylezli na palubu. Pak se řeka zase poslušně rozběhla. Houpavým krokem k nám došel jednooký trpaslík. Podíval se na mě a znechuceně zavrčel: „Tak o tomhle se Eileani nezmínila.“ Pak zakřičel na celou loď: „Chlapi, máme tady krtka!“ Krtka? Musela jsem se zasmát. Tak hargluken nám říkají ‚krtci‘. Ve skutečnosti to docela sedí. Černí, slepí… Trpaslík se představil jako Olar, kapitán lodi Long Lily, a oficiálně nás přivítal na palubě. Celou dobu při tom ze mě nespustil oko. Pak si mě odvedl stranou a objasnil mi pravidla našeho budoucího soužití: „Tak poslouchej, krtku. Aby bylo jasno, nemám vás rád, nemám TĚ rád. Na loď jsem tě vzal jenom proto, že jsem starýmu Tanelornovi něco dlužil. Někam si zalez a moc se neukazuj. Drž se dál ode mě a od posádky a všechno bude v pořádku. Jasný?“ Ani nečekal na odpověď, otočil se a odešel. Takové přijetí jsem nečekala. Nějak jsem si za ta léta na Keldu zvykla, že nikdo neví, co ve skutečnosti jsem. Kapitán Olar to ví naprosto přesně. Je to zvláštní. Vždycky jsem měla dojem, že se ke mně budou nepřátelsky chovat darthiiren. Ale z jejich strany jsem se nikdy s ničím takovým nesetkala. Zpátky na zem mě musel dostat až trpaslík. I když je to na druhou stranu logické. Naše nepřátelství s darthiiry je tak prastaré, že o něm mnozí nejspíš ani nevědí. Oni žijí v lesích, my v podzemí. Kdy se naposledy v boji setkal darthiir a Ilythiiri? Ale trpaslíci žijí tam, kde my. A jestli byly pravdivé příběhy o Ilythiirech žijících daleko na východě, mohou to být právě oni, s kým má kapitán Olar špatné zkušenosti. Ráda bych se ho na všechno vyptala, ale netroufám si. Snad budu mít po cestě příležitost dokázat mu, že nejsem jako ostatní. Že existují i takoví Ilythiiri, kterým může věřit.
Loď sjížděla dolů po řece a mně bylo čím dál hůř. Když jsme vpluli na moře, už jsem pro slzy skoro neviděla. Kapitán Olar si svolal všechny uprchlíky a vysvětlil nám pravidla chování na lodi. Žádné rvačky, žádný alkohol. Jídlo rozdělené do malých porcí a absolutní poslušnost kapitánovi. Hleděl při tom skoro pořád na mě. Zbytek dne jsem strávila na zádi a dívala jsem se, jak mi Keld pomalu mizí za obzorem. Nakonec se změnil v tenkou šedou linku a splynul s oblohou. Slunce svítilo a oči mě bolely. Zalezla jsem si podle Olarovy rady do podpalubí. Je tu sice horko a vlhko, ale aspoň tu nesvítí slunce. A nedráždím svou přítomností na palubě kapitána. Vrátila jsem se tam jenom jednou, když se nahoře strhl nějaký hluk. Jedna z uprchlic se poprala s námořníkem. Nevím kvůli čemu. Olar ji za trest vykázal do strážního koše. Několikrát se za mnou stavila Siliviara, ale neměla jsem na nikoho náladu. Svou porci masa a rýže jsem dala Bragnorovi. Cítím se pod psa.20. flocktimu
Zpátky na palubu jsem se odvážila až v noci. Bragnor se stihl sbratřit s posádkou a Tallimas si čte. Siliviaře se udělalo na moři špatně. Vyřezala jsem ze dřeva několik hraček a rozmístila jsem je různě po lodi, aby je ráno našly děti. Je tu docela dost dětí. Na Long Lily odjíždí z Keldu nějakých patnáct rodin. Posádku tvoří převážně trpaslíci. Je to docela nezvyklý pohled vidět je šplhat v lanoví a drhnout palubu. Člověk je má zafixované jako horníky, nebo alespoň jako suchozemce. Ale vlastně proč ne? Denní světlo jim nevadí a mořskou nemocí očividně také netrpí. Krom trpaslíků slouží na lodi jenom dva lidé – bocman Danicy, hubený klátivý chlap s šavlí u pasu, a kormidelnice Sabina, podle oblečení i barvy kůže zřejmě Rhiní.
Ráno jsem se bavila pohledem na děti, jak nacházely hračky. Zašla jsem se také podívat na Siliviaru. Je jí, chudince, hodně špatně. Snažila jsem se ji nějak rozptýlit, ale nakonec jsem ji raději nechala o samotě. Cítím se skoro provinile, že mně samotné nic není. Loď je plná uprchlíků. Je mezi nimi i jakýsi keolandský šlechtic a dva darthiiren. Zvláštní postavičkou je Wallace, bard, kterého je všude plno. Je docela vlezlý, ale nejspíš to nemyslí zle. Největší radost z něj mají děti.
Dopoledne za mnou přišel Tallimas, že dostali s Bragnorem nabídku od vévody Dupreye (ten šlechtic), abychom se přidali k jeho průvodu jako ostraha. Už před námi najal Addu, dívku, která se včera poprala s námořníkem. Vévoda hodlá pokračovat do Verbobonku a stejným směrem mají prý namířeno o ti dva darthiiren. Jsou to bývalí vyslanci z Enstadu, kteří se nyní po záboru Keldu vracejí domů. Tallimas s Bragnorem to dohodli tak, že bychom vytvořili jednu velkou skupinu a vydali se na sever. Darthiiren se odpojí v Enstadu a my budeme s vévodou pokračovat do Verbobonku. Cesta by mohla být vzhledem k napjaté situaci na celenském pomezí nebezpečná, proto to houfování. Darthiirka se jmenuje Tywaline Blackmoon a její společník Tallow. Ačkoli na to vůbec nevypadá, ve skutečnosti je to půlelf. Já proti cestě na sever nic nemám. Naopak. Když jsem se dozvěděla, že půjdeme do Verbobonku, srdce mi úplně poskočilo. O kus dál přece leží Hommlet! Uvidím Jara! Je to teprve týden, co jsem se s ním rozloučila, ale mně to připadá jako celá věčnost. Teprv třináctého. Jenže pro něj uběhlo dvanáct let. Co za tu dobu prožil? Změnil se? Co se asi přihodilo v Hommletu? A nenašel si Jaro třeba ženu? Neoženil se? Srdce mi buší při pomyšlení na setkání s ním. A zároveň se toho hrozně bojím. Co mu řeknu, až ho uvidím? Jak mu vysvětlím, proč jsem byla dvanáct let pryč? Nebude se na mě zlobit? A bude se pořád tak hezky dívat? Bude mě mít ještě pořád rád? A měl mě vůbec rád? Třeba si to jen namlouvám. Třeba měl rád mlynářovu dceru, o které mluvil. Ach bože, mám takový strach … a přece se nemůžu dočkat, až se rozběhnu k jeho domku na kraji vesnice. Chtěla bych … chtěla bych, aby mě zase objal. Proboha, co to píšu? Vždyť já … přece nikdy… A je to pravda. CHTĚLA BYCH, ABY MĚ JARO ASHSTAFF OBJAL!!! Jaro, můj Jaro! Máš mě pořád ještě rád? Myslela jsem na tebe celých dvanáct let, ať už ten čas skončil kdekoli. Jaro, … já tě totiž .. mám … moc ráda…
Proti Tallimasovu návrhu jsem vůbec nic neměla. Jen jsem se zašla nenápadně podívat na naše budoucí společníky. Jediný, kdo mi trochu dělá starosti, je Adda. S nikým nemluví a jen ostražitě pozoruje své okolí. V očích má něco, co se mi moc nezamlouvá. Ale třeba se pletu. Já si vlastně také s nikým na lodi nepovídám. A nebýt tu Bragnor, Tallimas a Siliviara, nejspíš bych tu seděla zrovna tak.
Zbytek dne jsem strávila v podpalubí. Jednou mě vylekal kapitán, když si osobně přišel zkontrolovat, jestli jeho „černý pasažér“ třeba nenavrtává díru do lodi. Na palubu jsem se vrátila až po setmění. Olar chodí naštěstí brzy spát, tak se mohu v noci nadýchat čerstvého vzduchu. Našla jsem si místo na zádi, kde bych mohla potichu hrát a nerušit tím spáče na palubě. Měla jsem trochu strach ze Sabiny u kormidla, ale zdá se, že se jí moje hudba zamlouvá. Začala si se mnou dokonce zpívat. Zpívá krásně. Rhopan je nádherný jazyk, i když jsem nerozuměla ani slovo. Zní úplně jinak než cokoli, co jsem zatím ve Flanaess slyšela. Jako by snad ani neměl souhlásky a samohlásky. Když to srovnám s kostrbatou ilythiirštinou s jejími krátkými úsečnými slabikami, přízvuky a přídechy… Nebo s jazykem darthiirů, sice zpěvným, ale přece tak nějak komplikovaným a neohebným. Zdálo se mi, jako by se rhopan v Sabininých ústech poddával zvuku harfy a vytvářel s ním novou melodii, bohatší a košatější. Moc se mi tohle naše hraní líbilo. Ani jsme se na sebe se Sabinou nemusely dívat, abychom obě té druhé porozuměly. Z jejího hlasu zaznívalo totéž, co zní v každé mojí melodii, ať už hraju cokoli. Stesk po domově. Po vlastním národu. Po vlastním jazyku. Po mamince. Rhiní ztratili svou zem zrovna jako Ilythiiri ztratili svůj osud. Já i Sabina jsme všude cizinci. Nikam nepatříme, pořád jednou nohou v prázdnu. Naším domovem je cesta.
Tohle všechno mi táhlo hlavou, takže jsem si ani nevšimla podivného pohybu na palubě. Sabina byla naštěstí ostražitější. Přes pravý bok lodi na palubu přelézala početná skupina jakýchsi žabích bytostí. Několik jich už bylo na lodi a rychle přibývaly další. Sabina začala křičet a já se přidala. Všimla jsem si, že jeden z „žabáků“ se chystá zaútočit na spícího Bragnora. Ani nevím, proč jsem si vlastně s sebou brala na palubu luk – Olar přece zbraně zakázal a já se tím mohla dostat do problémů. Teď se mi ale náramně hodil. Vystřelila jsem po „žabákovi“, čímž jsem odvedla jeho pozornost od Bragnora. Ten se vzápětí vzbudil, popadl řetěz a … situace se obrátila. Sabina se vrhla přímo mezi „žabáky“ a holýma rukama jich několik zabila. Bragnor, jako obvykle, co rána, to mrtvola. Z podpalubí se postupně vyrojilo několik trpaslíků se sekerami a zapojilo se do boje také. Adda dokonce vyřídila dva jednou ranou. „Žabáci“ se, když poznali, že moment překvapení je pryč, obrátili na útěk a naskákali zpět do moře. Pak se na místo činu ráčil přijít podívat i kapitán. Podezřívavě si mě změřil, ale v tomhle jsem prostě prsty mít nemohla. Zrovna tak mi nemohl vynadat za ten luk, což ho nejspíš dost hnětlo. Krátce nám poděkoval, omráčeného „žabáka“ nařídil hodit zpátky do vody a šel zase spát. Zbytek noci proběhl bez komplikací, i když jsem si mohla oči vykoukat, jestli se „žabáci“ náhodou nevrátí.21. flocktimu
Siliviaře už je trochu lépe. Přišla jsem se na ni podívat kolem desáté dopoledne. Zrovna u ní seděl Bragnor a stěžoval si, že porce jsou tu malé a strava fádní. Obzvlášť pokud má jeden živit stokilového půlorka a tři vlky. Siliviara mu nabídla kouzelnou bobuli. Sice se tvářil jako mučedník (nejspíš Vatunův), ale nakonec si ji přece jenom vzal. Nálada se mu vrátila téměř vzápětí, poněvadž Siliviařiny kouzelné bobule zahánějí hlad. Neradoval se však dlouho, jelikož snadnost zasycení jinak prakticky bezedného Bragnora přivedla Siliviaru na myšlenku, že takhle by se to dalo praktikovat i nadále, čímž by se významně ušetřily lesní zdroje a světové zásoby potravin vůbec. Bragnor při představě, že by se ode dneška měl živit bobulemi, byť kouzelnými, vypadal velice vyděšeně. Pořád jenom opakoval, že „tohle přece nejde“, že on přece musí „lovit a pořádně se nažrat“, protože jinak „to vůbec není ono“. Siliviaře nedošlo, že Bragnor právě utrpěl ošklivý kulturní šok, a snažila se mu vysvětlit, jak výhodné by takové opatření pro všechny zúčastněné bylo. Chápala jsem je oba. Bližší mi je samozřejmě Siliviařin názor, ale na druhou stranu Bragnor má také svou pravdu. Vyšel ze společnosti, kde je lov a „žraní“ základním kulturním pojítkem (a také „chlastání“ a „osvobozování“ a „dobrý věci“). Něčeho se dokázal vzdát sám, ale kdyby mu Siliviara sebrala i zbytek, přestal by být sám sebou. Zatímco do něj Siliviara hučela, tvářil se stále zmateněji, nakonec prohlásil, že je to „debata na zabití“, a naštvaně odešel. Až mi ho bylo trochu líto. Jeho pohled na svět se právě otřásl v základech. Asi jako kdyby někdo mladé, dobře vychované dívce z lepší ilythiirské rodiny odstranil z pokoje příruční oltáříček. Věci náhle přestaly dávat smysl a konec světa se blíží...
Abych se tady na lodi věnovala něčemu užitečnému, poprosila jsem Siliviaru, jestli by mě nechtěla učit darthiirštinu. Souhlasila, a tak jsem ode dneška její žačka. První postřeh: hrozně moc koncovek. Naše řeč je tedy podstatně jednodušší. Odpoledne se na nás přišel podívat Tallimas a nakonec se přišoural i Bragnor. Bavili jsme se o uprchlících z Keldu a o tom, jak je těžké začínat nový život. Nakonec jsme se dohodli, že jim rozdáme stříbrňáky z Kardidadrixova pokladu. Vychází to asi na šedesát stříbrných na rodinu. Není to žádná velká suma, ale jako reserva na přechodné období jim ty peníze snad poslouží dobře. Když jsme to nechali Bragnora vyhlásit, nejdřív nám nikdo nevěřil. Slíbili jsme, že peníze budeme přidělovat každé rodině zvlášť až těsně před opuštěním lodi, abychom zamezili krádežím, ale stejně nám moc nevěří.
Navečer jsem si chtěla popovídat s Addou, abychom se trochu seznámily, když už spolu máme cestovat, ale neměla zájem. Jenom se na mě zamračeně dívala. Je mi jí líto. Řekla bych, že ji útěk z Keldu hodně zasáhl. Siliviara mi prozradila, že předevčírem se Adda poprala s jedním z trpaslíků proto, že se ošklivě vyjádřil o Keldu. Včera se prý kolem ní zase motal Wallace a vysloužil si ruku přibodnutou nožem ke stolu. Tak nevím, jaká bude s Addou spolupráce. Jako kdyby nestačil jeden blázen...
Večer jsem se přesunula na záď k Sabině. Ke svému překvapení jsem tam našla svázaného Wallace visícího hlavou dolů. Sabina do něj bubnovala jeho loutnou a něco si k tomu zpívala. Dovedu si představit, za co to bylo. Ten chlap je otřesný. Sabina ho ale brzy pustila a po zbytek noci jsem jí hrála a ona opět zpívala. Olara ať si klidně odnese čert.22. flocktimu
Když jsem se ráno probudila, byla na palubě spousta rozruchu. Na obzoru se objevila pevnina a pomalu se začaly vynořovat i obrysy Gradsulu. Slunce svítilo, a tak jsem z té podívané moc neměla, ale všichni ostatní se tísnili na přídi a sledovali přibližující se zemi. Pomohla jsem Bragnorovi rozdělit peníze a odpoledne jsme je začali rozdávat. Po zbytek dne nám pořád někdo děkoval. Mám dobrý pocit, že Kardidadrixovo stříbro poslouží nějakému rozumnému účelu. Dozvěděla jsem se také, jak to vlastně je s Long Lily a její posádkou. Oni jsou to totiž piráti. V Newell’s Bridgi se zřejmě pokoušeli něco prodat, prasklo to na ně a oni skončili ve vězení. Ale ještě než je stihli odsoudit, přišla zpráva o Scarlet Brotherhood a starosta Newell’s Bridge je propustil s podmínkou, že musejí vzít na palubu uprchlíky a odvézt je do Gradsulu a Gryraxu. Ne že bych chtěla nějak omlouvat důvody, proč nás nemá Olar rád, ale mohl by si nejdřív zamést před vlastním prahem, pirát.
Večer jsme dorazili do Gradsulu. Je to obrovské město, mnohem větší než Newell’s Bridge. Zkoušela jsem ho nějak porovnat s Urzou, ale nejde to. Nadzemní města jsou příliš odlišná, než aby se dal snadno odhadnout počet obyvatel. Gradsul asi bude větší než Urza. I když ... nevím. Olar vyhlásil, že za úsvitu vyplouváme a na nikoho se nečeká. Vyrazili jsme s Bragnorem a s Tallimasem ke klenotníkovi, dát si ocenit drahokamy z Kardidadrixova pokladu. Pak jsme zašli ke kouzelníkovi a nechali si identifikovat magické věci. Zaklínání mělo trvat skoro až do rána a Tallimas se uvolil, že tam počká. Vsadím se, že si tam celou dobu četl. My s Bragnorem jsme zatím zašli k alchymistovi, zbrojíři, koželuhovi a já nevím kam ještě. Prodali jsme šavli a Bragnor si koupil klobouk. Bílý kožený klobouk. Vypadá v něm ... zvláštně. Jenže Bragnor vypadá zvláštně skoro pořád, tak co se divím. Já měla v hlavě ještě něco. Napadlo mě, že bych si tu mohla pořídit mithrilovou košili. Stojí sice spoustu peněz, ale na druhou stranu vypadají moc pěkně. A jsou pořádně pevné, lepší než moje staré kožené brnění. Mečíř mě poslal k trpaslíkům. Prý pokud sháním mithril, tak jedině u nich. Moc se mi to po zkušenostech s kapitánem Olarem nelíbilo, ale nakonec jsme tam s Bragnorem zašli. Mistr platnéř se sice podivil („Kdo to sem leze tak pozdě? No, to jsem si moh’ myslet, ork a drow...“), ale jinak jsem měla štěstí. Nějakou starší mithrilovou košili skutečně měl. Byla trošku větší a potřebovala pár úprav, ale zhruba za dvě hodiny bylo vše hotovo. Stála - no, hrozně moc peněz. Radši to sem ani nebudu psát, abych se nemusela stydět. Utratila jsem všechny svoje úspory a ještě jsem si musela půjčit ze společného. Ale košile je fantastická. Lehoučká, pevná, pohodlná. Tu hned tak něco neprorazí. Mám ohromnou radost. A ten trpaslík také nebyl tak hrozný, jak jsem se původně bála.
Od platnéře jsme vyrazili rovnou do hospody. Já jsem si chtěla ještě prohlédnout město, ale pohled na Bragnorův bolestný výraz mě přesvědčil, že nejdřív se musíme najíst. Bragnor si objednal prase a také ho celé snědl. No, malé prase. Spíš sele. Ale stejně... Pak jsme se vydali na procházku městem. Vyšli jsme až nahoru na kopec do čtvrti s paláci a honosnými domy. Trochu mi to připomnělo náš dům v Urze. Až na to, že tady není na každém kroku přítomna ta těžká lepkavá atmosféra strachu. Městským strážím jsme se asi příliš nelíbili, protože už při vstupu do residenční čtvrti se na nás pověsili tři vojáci a sledovali nás až do rána, dokud jsme se nevrátili do přístavu. Nedivím se jim – Bragnor nápadně připomíná potížistu a černý elf také nebudí moc důvěru. Když k tomu ještě připočteme, že se ti dva v noci potloukají nejbohatší částí města a zvědavě se rozhlížejí, tak od strážných bylo vlastně hezké, že nás nezatkli rovnou. Nad ránem jsme se vrátili zpět ke kouzelníkovi, kde čekal Tallimas. Zjistili jsme, že podkovy urychlují koně, a dokonce způsobují, že se pohybuje nad zemí, takže nezanechává stopy a může běhat třeba i po vodě. Oblečení je speciálně šité pro druida a pomáhá mu kouzlit. První lektvar zlepšuje schopnost myslet, druhý zase pomáhá při skákání. Nakonec jsme se dohodli, že podkovy a oblečení prodáme. Mrzí mě to, protože bych si byla oblek ráda nechala pro Jara jako dárek, ale bohužel nemám dost peněz, abych za něj mohla svým společníkům zaplatit. A také neznám tak dobře Jarův vkus, takže třeba by se mu oblečení nelíbilo. Budu muset ještě něco vymyslet, čím bych ho překvapila. S Tallimasem jsme se nakonec domluvili, že za utržené peníze koupíme magický batoh, podobný, jaký má Bragnor. Vejde se do něj spousta věcí a batoh je pořád stejně těžký. Koupili jsme ho o něco větší, než je ten Bragnorův, a budeme v něm mít věci společně. Představa, že budu mít své věci v jednom batohu s Tallimasovými se mi nelíbí, ale na druhou stranu je tohle opatření výhodné. A když si je zabalím nějak odděleně, tak snad mi to tolik vadit nebude. Potíž je v tom, že mithrilová košile je přece jenom o něco těžší než kožená zbroj a já už všechno své vybavení sotva unesu. Pravdou je, že tahat s sebou třeba kladivo je asi trochu na hlavu, ale člověk nikdy neví, kdy by ho mohl potřebovat. Hlavně že jsem Elmovi kladla na srdce, jak důležité je správně si zabalit a nenosit v batohu hlouposti…23. flocktimu
Do přístavu jsme se vrátili těsně před rozedněním. Kapitán Olar si mě přeměřil svým okem, ale na Long Lily mě pustil. Z města se nevrátil Wallace. Když jsme pak projížděli kolem majáku na skále u vjezdu do přístavu, všimli jsme si ho, jak na nás zuřivě mává a naznačuje, že bude skákat. Rozeběhl se … a opravdu skočil. Na projíždějící loď se snesl pomalu jako peříčko. Nejspíš se snažil udělat dojem na nějakou dívku, ale pobavil tím hlavně děti. Ještě chvíli jsem pozorovala zmenšující se Gradsul, ale pak už začalo slunce pálit moc, a tak jsem šla spát do podpalubí.
Za celý den se nic nestalo. Siliviara s námi do města nešla, a tak byla ráda, když jsem jí odpoledne všechno vyprávěla. Také mě dál učila darhiirsky. Na lodi je teď mnohem víc místa a příděly jsou také větší, protože Long Lily nabrala v přístavu zásoby. V noci kormidloval Olar, tak jsem raději nehrála.24. flocktimu
Ospalá pohoda klidné plavby. Siliviaru přešla mořská nemoc, otrnulo jí a už s ní zase šijí všichni čerti. Nudí se a pošťuchuje námořníky. Já se učila darthiirsky, Tallimas si četl. Bragnor rybařil, ale nic nechytil. Odpoledne jsem ho viděla s Danicym, jak na zádi tiše rozmlouvají nad nějakou knihou a spoustou lahviček. Vzpomněla jsem si, že říkal, že by se rád dozvěděl něco o jedech. Alchymista v Gradsulu na něj předevčírem vytřeštil oči a naznačil mu, že takové věci bývají zakázané. Tak učitele Bragnor, jak se zdá, už našel. Teď jen aby měl dost rozumu na to, aby své nově nabyté vědomosti nepoužíval. Když si vzpomenu na všechny ty travičky a traviče doma, běhá mi mráz po zádech.25. flocktimu
Tenhle zápis vzniká s dvoudenním zpožděním. Jsem unavená, cítím se provinile a na události posledních dvou dnů bych nejraději zapomněla. Ale popořadě.
Noc jsem strávila na palubě pod bedlivým Olarovým dohledem. Sabina již druhý den spala. Zřejmě se s Olarem střídají vždy po několika dnech. Ráno jsem se po východu slunce schovala do podpalubí. Nespala jsem ani dvě hodiny, když za mnou přišla Siliviara, že prý Sabina předpověděla bouři. Na nebi nebylo ani mráčku, ale Sabina vypadala ustaraně a Olar s Danicym řvali na posádku víc než obvykle. Na lodi panoval nezvyklý ruch – trpaslíci šplhali v lanoví, kasali plachty a připravovali Long Lily na příchod bouře. Zbylí pasažéři přenášeli své věci do podpalubí a námořníci tam ještě narychlo uklízeli a upevňovali náklad. Před polednem se na severu objevil tmavý pás mraků, zvětšoval se, houstl a rychle se blížil. Také se začal zdvihat vítr a nepříjemné dusno trochu povolilo. Kapitán si svolal všechny cestující a řekl nám, že se máme schovat v podpalubí. Rozhodla jsem se, že počkám, dokud se počasí doopravdy nezhorší, a teprve potom půjdu dolů. Mořskou bouři jsem ještě nikdy neviděla. Zajímalo mě, co se bude dít dál. A také jsem si vzpomněla na Zeva a na Tharamil. Na to, jak s ním trávila celé dny u jezera, a na ten zvláštně smutný, vzdálený výraz v jejích očích. Zev byl přece námořník a vyprávěl jí o moři. A také o bouři. Vím to, slyšela jsem je. Ten krátký pohled Tharamiliných očí tenkrát na chodbě si pamatuji dodnes. V očích se jí leskly slzy. Jsem si jistá, že tehdy plakala. Způsobil to snad Zev svým vyprávěním? Myslím, že ano. Od té doby, kdy jí zachránil život, byla jiná. Má takovou moc moře?
Vítr sílil a na palubě začalo být citelné chladno. Držela jsem se zábradlí poblíž kormidla a sledovala blížící se bouři. Setmělo se, oblohu křižovaly blesky a pak se spustil déšť. Moře, ještě před chvilkou klidné, se najednou vzedmulo a do Long Lily začaly bít vlny. Sabina se ji snažila držet přídí proti vlnám, ale ty jako by přicházely odevšad. Vítr ječel a do tváře mi lil proudy vody, sladké i slané zároveň. Zmocnilo se mě nadšení. V mžiku jsem byla mokrá na kost, ale nic jsem necítila. Najednou jsem tu byla jen já a moře. A Tharamiliny oči, sledující spolu se mnou to úžasné divadlo. Pochopila jsem, co je to moře. Že je živé – kruté i nádherné zároveň. Cítila jsem rány větru i vody a sotva jsem stála na nohou, ale byla jsem šťastná. Porozuměla jsem Tharamiliným očím. Vítr řval a já řvala s ním. Loď sténala a já sténala s ní. Voda mě pohltila a já se jí oddala celým tělem. Cítila jsem, že ještě krůček a splynu se vší tou nádherou. Stanu se mořem. Budu krásná a krutá, budu hladit i vraždit. Budu všude a vším. Jsem moře!
Další události se mi vybavují jen zlomkovitě a nezřetelně. Pamatuji si, jak jsem ležela na hrubé palubě, držela se stěžně a voda mnou smýkala ze strany na stranu. Cítila jsem, jak se mi pod kůži zadírají třísky. Co chvíli temnotu rozčísl blesk a moje oči hladově hltaly tu sinalou slepotu. Něco mi teklo z úst, ale nevím, jestli to byla voda, krev či něco jiného. Několikrát jsem zaslechla vlastní křik, tak nelidský, až mě hřálo u srdce. Nadechla jsem se vody a zatmělo se mi před očima. Pak mnou zničehonic projel strach. Jako kdyby mě zasáhl šíp. Snad mi ještě kdesi vzadu v hlavě zůstaly poslední zbytky soudnosti. Pamatuji si, jak mě Bragnor posílal do podpalubí, jak mě vzala vlna a mrštila mnou o zábradlí. Jak mi ta rána rozbila obličej a znovu ve mně vyvolala nadšení. Vidím sama sebe, jak běžím po palubě jako mořská vlna. A pak jsem najednou byla v podpalubí, kde na mě vyděšeně zíral Tallimas. Chtěla jsem odtamtud pryč, do podpalubí mě zavírat nebudete! Svlékla jsem si cáry šatů, které na mě visely, a oblékla se do mithrilu. Nestarala jsem se o to, že na mě civí všichni okolo. Jen já a moře. Moře v mithrilu. Vyjdu ven a pohltím svět...
Zachránila mě Siliviara. Kouzlem se změnila v jakéhosi chlapa, zabránila mi projít dveřmi a nakonec mě spolu s Tallimasem a s Bragnorem svázali. Zuřila jsem a chtěla jsem je zabít. Myslíte si, že jste spoutali moře? Naštěstí mě svázali pevně. Jak přecházela bouře, zmocňovala se mě stále větší únava. A pak jsem si uvědomila, že mě bolí celé tělo. Nakonec jsem v poutech usnula.26. flocktimu
Když jsem se vzbudila, houpala se sice Long Lily pořád na vlnách, ale bouře byla pryč. Seděla u mě Siliviara a starostlivě se mě ptala, jak se cítím. Jak bych se cítila, skvěle! Život je přece nádherný! Siliviara sice zavrtěla hlavou, ale nakonec mě pustila. Slyšela jsem Bragnora, jak vykládá jednomu trpaslíkovi, že na severovýchodě se tomuhle říká lehký vánek a že bouři si prý představuje jinak. Bodejď, někdo by už měl Olarovi říci, že je polívčičkář. A hned jsem se za ním vydala. Došla jsem až k němu (trošku ucouvl), a vpálila jsem mu to rovnou do obličeje: „Tak ty, ty seš u mě polívčičkovej Olar!“ Na odpověď se zmohl, až když jsem byla na odchodu: „Cože, prosím?“ Ohlédla jsem se a uviděla nejzmatenějšího trpaslíka v dějinách. Musela jsem se smát. Kolem mě se mihla Siliviara a tvářila se rozpačitě.
Pak jsem si uvědomila, že mám mořskou sůl snad úplně všude. Honem se umýt! Všimla jsem si, že Bragnor si na palubu přinesl sud, chvíli nad ním něco mumlal a pak se sud naplnil vodou. Inu, kněz… Ale na druhou stranu, tohle je docela užitečné. Bragnor se v sudu opláchl a pak ho nechal i s vodou stát na palubě. A tak jsem se ... svlékla ... vlezla si do sudu ... a vykoupala se v něm. Na palubě, před očima všech. Siliviara se mě sice snažila zakrýt ručníkem, ale při její velikosti... Ach, hlavo má nemocná, co mi to provádíš? Hanbou a hnusem bych se nejraději propadla. Nabídla jsem se všem těm chlapům jako nejsprostší děvka. Dívali se na mě a mně to nevadilo. Ach bože! Dívali se mi ... na ... je mi zle!
Zvracela jsem. Už je mi líp. Myslím, že mě sledoval Wallace, ale vyhnula jsem se mu. Tak tedy zpět. Vykoupala jsem se v Bragnorově sudu nahá před očima všech. Předvedla jsem jim všechno to, co jsem slibovala, že navždy pohřbím. Teď tu sedím s hlavou v dlaních a cítím se ... špinavá. Proč jsem se musela narodit takhle? Měl jsi mě nechat zmrznout, Tanelorne. Ehlenestra říkala, že prý ovlivňuji osudy lidí kolem sebe. Lhala mi. Vždyť já nedokážu ovlivnit ani ten svůj. Mé šílenství mnou smýká ze strany na stranu a já se jenom zoufale snažím udržet na té skořápce, které se říká existence. A všude kolem zní řehot nicoty. Musí to tak být?
Kdybych si alespoň nic nepamatovala! Jenže z masy vzpomínek, z beztvarého mračna extáze, vystupují obrysy všeho toho, za co se stydím, co bych nejraději nebyla já. Chodila jsem nadšeně po palubě a s každým jsem zapřádala hovor. Musela jsem jim nejspíš připadat opilá. Do toho přišel útok noha, který loď napadl odpoledne. Snad ho zmátla ta bouře, snad si nás spletl s velrybou. Motal se s pochroumaným křídlem po obloze a pak zaútočil na plachty. Několikrát jsem po něm vystřelila, ale nakonec musela skoro celá posádka do lanoví. Chvíli do něj tloukli vším, co měli po ruce, až to nakonec vzdal a houpavě odletěl. Je mi ho líto. Takhle nějak se protloukáme světem, bratříčku. S polámanými křídly a popletenou hlavou.
Večer jsem vyřezala z kusu prkna Olarův profil a pověsila ho u kormidla. Všem jsem při tom nahlas vyprávěla, že teď bude na posádku Olar dohlížet, i když bude spát, a že přesně takhle to má zařízené Pavoučí královna. Na zem mě vrátil sám Olar. Přišel ke mně a zasyčel, že mi snad na začátku plavby něco řekl. V tom okamžiku jako by se ve mně něco zlomilo. Pružina, napjatá až na samu mez, praskla. Všechno smyšlené harampádí se s rachotem sesypalo a zůstala jen rána, otevřená a bolavá. Odploužila jsem se do podpalubí a zůstala tam. Olar má pravdu – nepatřím mezi lidi. Mé místo je ve tmě, vlhku a samotě. Tam patřím a tam si můžu spřádat své plány, bojovat s neexistujícími protivníky a mluvit s přeludy ve své hlavě. Co ty na to, lhářko Ehlenestro?27. flocktimu
To všechno mi táhlo hlavou, když jsem seděla v podpalubí. Nedokázala jsem usnout a před očima mi pořád vyvstávaly ošklivé obrazy minulých dní. Nakonec jsem se sama se sebou nějak smířila. Nezůstalo nic než lhostejná otupělost.
Ráno jsem se odvážila ven. Trpaslíci vyměňovali plachty a Siliviara mi sdělila, že Olar se rozhodl krátce zakotvit u nějakého malého ostrůvku poblíž, protože Long Lily potřebuje pořádně opravit. Sedla jsem si na záď ke kormidlu, schovala obličej pod kápi a nechala vítr, aby si hrál s mými vlasy. Kolem poledního jsme skutečně dorazili k malému ostrovu s písčitou pláží a řídkým lesem. Kapitán dal spustit čluny, abychom se trochu protáhli a také abychom nabrali čerstvou vodu. Bragnor pochopitelně nečekal na nějaký hloupý člun, sebral rukavice (alespoň to už jsme do něj natloukli), po hlavě skočil do moře a plaval směrem k ostrovu. Tentokrát se mu to však nevyplatilo. Nebo málem nevyplatilo. Když už byl totiž skoro u břehu, vyjekl a nakrátko zmizel pod hladinou. Pak už jsme ho jen viděli, jak se rychle brodí ven z vody. Nad hladinou se objevilo několik zmáčených, ohnilých a různě nafouklých hlav. Obživlí utopenci! Bragnor něco zakřičel a asi polovina se jich obrátila zpět do moře. Strhla jsem ze zad luk a několik se mi jich podařilo trefit. O většinu se ale stejně postaral Bragnor sám. On nás vlastně vůbec k ničemu nepotřebuje. Než přirazil ke břehu první člun, bylo po boji. Cestou ke břehu jsem bedlivě pozorovala vodu, ale nic kromě několika neidentifikovatelných kusů těl a jedné utržené ruky jsem neviděla. Ani tak nic hezkého.
Olar nám sice nakázal, abychom nabrali do sudů vodu, ale většina z nás se jen svalila do stínu stromů. Zalezla jsem si do křoví pod borovicí a začala dopisovat deník. Zmocnila se mě únava, netečnost a otupělost. Zvracela jsem jen jednou, což je úspěch. Slunce pálí, já sedím na písku, všude voní pryskyřice a cvrkají kobylky. Mám divný pocit, jako bych vystoupila sama ze sebe a dívala se na sebe zvenčí. Jako by mi ty ruce, které tohle píší, vůbec nepatřily. Připadá mi, že stojím na jakémsi rozhraní, že čas se zastavil a trpělivě vyčkává, kam se pohnu. Nebo kam sebou pohnu? Figura na herním plánu. Nechci ten krok udělat, ale vím, že tahle chvíle brzy skončí. Vznáší se nade mnou ruka, černá a s dlouhými prsty, má ruka. Vztáhnu ji a udělám tah. Kdesi řinčí sklo a figura se řítí mimo plán. Znovu sedím v písku pod borovicí a čas zůstává mrtvolně stát. Mám strach táhnout. Něco končí a něco nového se začíná. Je ticho.28. flocktimu
Zase píšu se zpožděním. Když jsem včera zaklapla deník, ten divný moment náhle pominul. Čas se rozeběhl a malátnost byla pryč. Přesto mi to nejde z hlavy. Mám dojem, že jsem byla svědkem něčeho důležitého, jen si to všechno nedokážu poskládat dohromady. Tím, že jsem vstala zpod stromu, se někde něco změnilo. Cítím to. Udělala jsem krok a svět se podle toho přeskupil. Nahání mi to strach. Nebo se mi to všechno jen zdá? Tak nějak to přece říkala Ehlenestra. Jen nevím, jestli to tak mám chtít…
Když na nás Olar zavolal, že se máme začít naloďovat, všimla jsem si, že se Adda nehýbe. Dokonce ani neodháněla mouchy, které si na ni sedaly. Zavolala jsem na ni a pak jsem s ní i zatřásla. Pokusila se vstát, ale znovu upadla. Oči se jí leskly a podle všeho měla horečku. I přes její protesty jsem ji rychle prohlédla a našla jsem ošklivě podebranou ránu na pravém boku. Prý se jí při bouři zabodl do břicha kus dřeva. Ránu si sama ošetřila, ale ta přesto začala hnisat. Navíc to vypadá, že dřevo prošlo až do jater. Bragnor s Tallimasem vyrobili nosítka a na nich jsme Addu dopravili na loď. Olar se zajímal, co se děje. Pak nám nařídil, ať ji odneseme k němu do kajuty a že se o ni mám zatím starat. Zítra ji prý magicky vyléčí. Spadl mi kámen ze srdce. Při představě, že bych se jí měla v těchhle podmínkách hrabat v břiše, mi jde po zádech mráz. Dala jsem jí něco na zmírnění horečky a celou noc jsem u ní proseděla. K ránu mě přišel vystřídat Tallimas. Díky bohu, oči už sotva držím otevřené.