Zdar, byl jsem vyzván, abych sem postnul zápis z nedávného závěrečného sezení našeho krátkého kuduckého (ano, vidíte dobře) tažení, tak to zkouším. \r\nKritzujte jemně, je to jenom zápis :-)
Sliboval jsem, že Vám sem pro představu dám záznam o našem hraní po netu... Nuže, zde to je. Vše bylo odehráno mailem během několika let :)
Zápisky končí v okamžiku, kdy se do hry jeden na jednoho přidali další dva hráči - než sem dám, co následovalo, musím nejprve získat jejich svolení ;)
Válka je jako rozmařilá milenka. Vždycky si bere a málokdy umí dát.
Cos přední nestihl, už nedohoníš. A když tě v bitvě zasáhne protivníkova zbraň, kdepak jsou všechna rána slibovaná.
Poněkud netradiční počin z mého pera. Tomuto průběhu událostí předcházelo dobrodružství, kdy se družina se snahou vrátit se do své domoviny dostala do přístavu, kde nalezly tajnou skupinu enerů. Od nich se jim dostalo přijetí, i když poněkud nevlídné vzhledem k jisté nabubřelosti velitele. Díky jeho "uznávané" autoritě v jednotce pak ztropili nemalý rozruch a konfrontovali se s hlavou města (shodou okolností zkušený voják). Hráči se nakonec rozhodli nechat uzavření dobrodružství v mých rukách, neboť již neměli mentální sílu na vymýšlení a dohrávání plánu.
Jednotlivé odstavce jsou pak duševní pochody členů jednotky v tomto pořadí: velitel rotný Vladimír Ivanov (ener), svobodník Bubu (kobold) a svobodník Tork (satyr), hráno ve světě Končiny
Útržky z deníku Bovaldina Targona – trpasličího válečníka a kněze Bardakova.Podařilo se mi vydolovat krátký útržek osobního zápisu z Bovaldinova deníku. Přepsal jsem jej do elektronické podoby a umístil sem.
Tak jsem se probíral staršími povídkami a tuhle jsem objevil. Psal jsem ji jako reakci na klišoidní nenávist trpaslíků a elfů. (případné chyby a nejasnosti omluvte, nestihl jsem si ji opětovně přečíst)
No a v této povídce se jedná, jak už jsem psal v jiném topicu, o výměnu duší v tělech dvou různých žen. Naprosto odlišných. Opět se to může zdát tendenční, ale chci upozornit, že to bylo psáno podle určité události a pro určitou osobu...
Vlci se těšili pozornosti lidí od pradávných dob. Nejprve šlo o tvory respektované, obdivované a uctívané – například vychovatelka Romula a Rema, Odinovi společníci Freki a Geri, případně baltští „psi boží“ – a následně obávané, zatracované a nenáviděné (osvícenci stavěli na první místo mezi hrozby společnosti „tuláky štítící se práce“ mezi lidmi a vlky v přírodě). Ve dvacátém století se špatná vlčí pověst pomalu zlepšovala, od Knih džunglí Rudyarda Kiplinga, kde vlci vychovávají ztracené lidské mládě, po Williama Horwooda, který má vlky za hlavní hrdiny (a děj se odehrává kdesi v českých zemích).
Podobným kolečkem si prošli i vlkodlaci, od ďáblových služebníků středověku po hrdiny knih a her na hrdiny. Jednou z nich je i Complete Guide to Werewolves od Goodman games.
Tenhle kus textu mi leží v počítači už delší dobu a já nevím co s ním. Vznikl všemi těmi nesprávnými způsoby a já pořád váhám, jestli je vhodný k publikaci nebo ne. Nakonec jsem se rozhodl to zjistit a vyzkoušet průzkum bojem.
Obrázek je od morano.deviantart.com/
Z dobrodružství dávno zavátém prachem. Nicméně jeden z příběhů, který považuji za opravdu srdcový. Tedy, všichni jsme si to velice užili a měli jsme kopu srandy. Z příběhu vyplývající jde o domnělé zápisky barda, který hledal. Konec je zakončení, které již v jeho deníku nenaleznete. Fate (3e), Vypravěč (Dajrin), Tristam (já), Eldran, Sidalir (se svými typickými jmény)
"Svět nad hlavou" je volný překlad názvu původní knihy Davida Cooka "Beyond the Moons", ke které jsem zde i napsal recenzi "Cyklus CLOAKMASTER". Protože se k překladu tohohle díla nemá žádné z našich vydavatelství, rozhodl jsem se si alespoň jednu knížku z téhle řady přeložit pro sebe a tady vám na ukázku přináším úvod a možná časem přihodím i nějakou kapitolu.
Jedná se o povídku, která objasňuje původ mojí současné postavy Mrkvoslava Pytlíka, hobitího Blood huntera/Lovce krve (neoficiální class DnD 5e) patřícího k Order of the Lycan. Matt Mercer, který za konceptem Blood huntera stojí, se při tvorbě nechal inspirovat postavou Zaklínače z díla Andrzeje Sapkowského.
"S tím nehnem, koně už maj dost. Zapad až po nápravy, kat aby to spral! Synku, utíkej na Hůrka na pole a najdi Vénu. Ať sem zajde, že ho moc prosím, potřebuju tu mouku dovézt domů před klekáním. Řekni mu, že sme zapadli s plným vozem na těch jeho mokřadech za potokem..."
Do hospody se právě dovrávoral sedlák. Všichni ztichli a zírali na něj, když se s hlasitým funěním posadil a popadl nejbližší nádobu s vodou a na pár loků ji vyprázdnil. "Lidi!" vykřikl a jeho funění se zklidnilo. Všichni se na něj obrátili, kromě vysokého muže s dlouhými bílými vlasy, který nerušeně pil dál. "Když jsem se vracel ze sousední vesnice, napadli mě čtyři lumpové, zmlátili mě a vokradli o všechy peníze. Když jsem se chtěl vrátit pro pomoc, potkal jsem mnicha, potulného mnicha. Ale já vám řeknu, mnich to určitě nebyl, to ne. Usmál se a když mě poplácal po rameni, všechny rány a modřiny se jen tak vypařily a bolest okamžitě zmizla. Pak se mě optal, kam utekli ti lumpové a když jsem mu prstem ukázal směr, vodkráčel za nima. No a víte, mě to bylo takový podivný a tak jsem ho sledoval. Našel je skoro hned a to, co se pak stalo, bylo úžasný. Jenom sem mrknul očima a místo mnicha tam stál líščí duch, kitsune!" Mezi poslouchači to zašumělo a někteří si vyměnili nevěřícné pohledy. "Fakt, vopravdu, nekecám. Přísahám, že je to pravda. Ten mnich byl líščí duch, vyzval je, aby vrátili to co ukradli, ale voni se jenom chechtali a vyhrožovali mu. Von pak řekl, že prý si zaslouží výprask, aby se naučili respektovat jiné. To se ale lumpové hodně rozčílili a jeden z nich se po něm vohnal mečem, ale ten kitsune jej mrknutím oka stihl vodzbrojit a kopancem ho poslat k zemi. Páni to vám teda řeknu, to byla podívaná! Zbylí zloději zdrhli dřív, než se k nim duch otočil. No a pak z něj byl opět mnich a vrátil mi mé peníze. A já hned spěchal domů." Muž se zarazil při pohledu na smějící se publikum a víc už neřekl. Bělovlasý cizinec se pousmál, když odcházel z hospody.
Chtěl bych Vám představit zdánlivě vedlejší, a přitom ústřední postavu jednoho mého tažení, které dovedlo poměrně početnou družinu z 1. na 10. úroveň, a právě ona mi zajišťovala pestrost zápletek a přitom nenásilnou kontinuitu celého příběhu.
Věrný Bakur mi ležel u nohou, z nesčetných ran mu vytékal život děsivou rychlostí. I já už se slabostí jen potácel, na nohou mě držel pouze pláč dětí, které jsem schoval do zadní místnosti. A oni se blížili, s krutým výsměchem mé bezmoci pomalu, kroužíc svými ostnatými biči. Neměl jsem již sil, snad jen na jediné, poslední kouzlo. Klesl jsem na kolena a se zoufalou naléhavostí zašeptal: "Můj Pane, poslední přání mám. Nedej zahynout těm dětem! Ty krvavé bestie zhanobí jejich těla a uzmou jim duši pro svého temného pána. Nedovol to, prosím, Pelore, Pane můj..."
Svěsil jsem ramena a čekal na poslední úder. Místo něho přišlo ticho. Než mi došlo, že se něco změnilo, zaslechl jsem jemný hlas: "Upokoj se, dobrý muži. Dětem nikdo neublíží!" Posledním slovem nečekaně prokmitla tvrdost oceli. Zároveň jsem přímo fyzicky cítil, jak cosi snímá temnotu z mých očí a strach z mé duše. Náhle zaražení ďáblové se již nevysmívali; prskali, syčeli a chrochtali, hrozili svými děsivými zbraněmi. A přitom ustupovali! Na rameni jsem ucítil dotyk motýla. Vedle mě stála obyčejná dívka, ruku vztaženou ke mě. Drobná, dojemně krásná, vzpřímená a nebojácná. Dívala se na ně s nepatrným, triumfálním úsměvem, dokud zcela nevyklidili pole.
Poté, co takto zachránila dvacet sirotů i mě samotného, sklonila se a jediným pohlazením a cudným polibkem zacelila všechny rány na těle přítele. Vzmáhala se ve mě radost smíšená s úžasem. Chtěl jsem se jí dotýkat stejně, jako už to činili mé děti - s vytržením blízkým uctívání. Musel to být anděl. Jen se usmála a pár jich beze slova pohladila po vlasech. Pak mi pokynula a zmizela v záblesku jasného světla.
Na náměstí se shromaždila kopa lidí, městský hlásník se právě chystal podat hlášení.
"Kapitán městských stráží vyhlašuje odměnu deset tisíc zlatých mincí za dolapení Šupinatého korzára, pirátského kapitána Yijira, živého nebo mrtvého. Šupinatý korzár včera v noci vyraboval všechny klenotníky a vykradl hlavní přístavní skladiště. Za každou pomoc a informaci, vedoucí k polapení korzára, budete náležitě odměněni!"
Slíbila jsem, že přihodím něco ze své tvorby. Toto je úryvek zápisu ze hry ADnD 2e, starý rok a půl. Když to čtu znovu, uvědomuji si svoje stylistické chyby, ale nechce se mi to přepisovat.
Dřív byla policistka. Docela dobrá policistka, člen zásahové jednotky. Možná trochu znuděná životem, jednotvárnou prací. Nikdy se nesetkala s ničím neobvyklým, žádná rozervaná hrdla, dokonce jí ani před očima upíři nerozsápali vlastní matku. Přesto ten člověk z ONZOJe přišel za ní.
Příběh, který se mi zrodil v hlavě jedné špatné noci. Z nesouvislé změti obrazů a emocí jen mírně podložených nekonkrétním příběhem jsem se pokusila stvořit povídku, která vyjadřuje poselství onoho snu. Bavte se se zatajeným dechem a pohoršlivě svraštěným obočím až do konce.
„Neprozradíš nám svůj ďábelský plán, abychom pak mohli říct ‚tohle ti neprojde‘?“ „Prozradím,“ kývnul tajemný zadavatel. „Myšlenky na AM-bombu jsem se vzdal. Khelek je kretén a spolupráce s Farothem nepřinesla kýženej efekt. Navíc mě přešla nálada na ničení lidstva."
„Tohle ti neprojde!“ ozval se z ničeho nic Eredriah.
Bránil se smíchu – Umi se začala zubit a přes náročnost situace sem si dovolila úsměv i já. Dvojka orků se pochechtávala a mágovi se roztřásla ramena, takže musel na chvíli sklopit zbraně. To se zase jednou sešla skupina milovníků psychologických filmů...
Tančící dav ztuhl a stáhl se kolem nás.
Jen tak pro výstrahu jsem barmana zastřelil.
„Příště už to neudělá,“ podotknul jsem.
V davu se objevily ostré věci.
Tek vytáhl dva granáty a odjistil je.
„To neuděláš,“ řekl jeden z nich. Upír.
Elf se usmál.
„Jak si přeješ, Ještěrko,“ odvětil jsem tiše, bezvýrazně. „Kdybys...“ načal jsem pak, ale nedokončil.
„Ne...“ zavrtěla zvolna hlavou. „Ne.“
Spěšně, bez ohlédnutí, se vydala pryč.
A já jsem ji nepozorován sledoval až ke dveřím jejího příbytku - jen abych si byl jistý, že jí po cestě nikdo neublíží.
Možná jsem hlupák. Možná ne.
"Jistěže to dělám kvůli penězům, peníze znamenají moc! Mwhahahahahahahahaaaa! Hahaha! Haha. Ha. Podejte mi další nevinné dítě, zardousím ho, aby měli kladní hrdinové víc důvodů mě pronásledovat!"
kapitola osmá
„Mamba…“ Sethi se zamračila. „To není ovoce?“
„Had,“ řekl Tek jakoby mimochodem. „Smrtelně jedovatej.“
„Tři bobule zabijí dospělého vlka?“ zeptala se deckerka.
„To je lýkovec,“ opravila ji Qena. „Keř. Taky jedovatý, má i stejný počet nohou jako mamba, ale je mnohem míň… hm… pohyblivý. A mamba nefotosyntetizuje.“
kapitola sedmá - ve které se něco dozvíme, ale stejně ne vše co bychom se dozvědět chtěli...
víc interakce s NPC... a víc, a víc. přiznávám, že se jí valná část odehrávala v mé hlavě a pak přeneseně v povídce... ale do dalších her se to hodilo jak spoluhráčům, tak GM, který to obratně a s chutí zneužíval. a J.E.Scott... ten mi byl nejmilejší =)
Kapitola šestá - ve které jsme měli být o trošku důkladnější
vytváření příběhů na pozadí postav může být záludné. sethi si celou dobu nemůže vzpomenout z jediného důvodu - tehdy ještě nebyl ustanoven jeden poměrně důležitý fakt, který by celé její jednání výrazně změnil.
kapitola pátá - která je... uh... pátá v pořadí?
drama! na scéně se objevují lidé, kteří nám nějakou dobu vydrží... měli byste se naučit mít je rádi =)
kapitola čtvrtá - ve které je začínáme už fakt štvát. (alespoň si to rádi namlouváme.)
začíná se formovat zápletka, možní spojenci a pravděpodobní nepřátelé. tady už byl alespoň náznak nějakého pokusu o kvalitně odvedenou práci, co na tom, že to ne vždycky vyjde...
trocha klišoidních scén, ano, stydím se =)
kapitola třetí - ve které se setkáme s někým důležitým
už nám trochu svítá... na scéně se objevují oblíbená npcs, my začínáme projevovat nějaké náznaky osobnosti... teď už to bude jen lepší =P
kapitola druhá - kdy jsme z daleka ještě netušili, jak velké by ty problémy mohly být
*negativní reklama*
tahle, ač druhá v pořadí, byla napsána jako první. nemám ji ráda. ještě více než první, naprosto špatně popisuje charaktery - které v dalších dílech poměrně rychle získávají určitý tvar. a ten děj... a to zpracování... no prostě... trapnýýýý =) jenže je to součást příběhu a těžko by to bez ní fungovalo.
na druhou stranu, je to také jediná povídka, u které existuje rukou psaný originál. až budu jednou slavná, tak ho strašlivě zpeněžím.
kapitola první - ve které začaly všechny problémy
nakonec jsem podlehla nátlaku a dokopala se k jakémusi postupnému zkulturnění svých zápisů z našeho shadowrunu do takové míry, kdy jsem ochotná je zveřejnit.
sama jsem z toho po pravdě trochu nešťastná, protože si uvědomuju pochybnou kvalitu prvních kapitol, ale můžu vám slíbit, že se jak obsah tak zpracování bude postupně zlepšovat.
nesnažím se tu prezentovat naše výkony jako nějaké profesionální zásahy. jsem si vědoma toho, že i naše pojetí světa bylo - především ze začátku, kdy šlo hlavně o výbuchy a loot - ne zcela podle příruček. ale i tak si myslím, že se nám z toho vyvrbil pěkný příběh.
pokud vydržíte, můžete se těšit tak na 25 povídek, které postupně učešu a vypustím =)
pro zjednodušení orientace jsem dodala obsazení a k jednotlivým scénám přidala vyprávěče. přiznám se, že jsem se občas sama musela zamyslet, kdo to sakra...
Povídka o tom, jak osud zvláštně míchá karty a svět občas dokáže překvapit.
Vznikla zhruba před čtyřmi lety. Původně měla trochu jiný obsah ale v této úpravě není ( snad ) pointa tak průhledná.
Mohutná citadela byla vidět ze všech stran a čím víc jsem se blížil, tím více mi připadala okouzlující. Dcera hradního pána se měla během zítřejšího dne vdát za šlechtice, odkudsi z Amnu.
Zápis z několika dobrodružství slovutného barbarského válečníka Hagara. Popis a myšlenky jsou autenticky přepsané stejně tak, jak mi to Hagar osobně řekl a jak to popsali jeho družiníci. Hagar sám sice psát neuměl, ale jejich vyprávění bylo natolik živé, až jsem si připadal, že jsem to prožil s nimi. Níže posílám jeho příběh. Je plný útrap, krve a odříkání, ale i hrdinství a odhodlání.
Z písně neznámého barda
- Vysvětlivky:
Prefekt = správce města Oradea jménem Optimus;
Kuzdrev = elfí hraničář;
Eliáš = člověk kouzelník;
Leon = elf zloděj;
Súlis = Eliášův nadřízený;
Hekající bohyně = bohyně Hekaté;
Išap = jeden z bohů, které Hagar uznává
Po delší době se osmělím a přidám opět povídku zapsanou z herní výpravy trpaslíků do podzemí. Tato je chronologicky před oběma povídkami publikovanými dříve. Svým způsobem je to trpasličí deník a cestopis.
(Pro opravdové zájemce: ADnD, vlastní svět vytvořený Horaciem, podzemní kampaň dvou vlastních postav a jedné NPC)
Nevím co se tam stalo. Nebe prořezávaly paprsky světla a můj hlas přehlušil zvuk boje. Obránci stáli odvážněji a odhodlaněji, než kdy dřív. Slunce vyšlo. Paprsky rozzářily hroty šípů a kopí. Hrdinové se začali vracet...Skřeti ztráceli veškerou naději a zmocnilo se jich zoufalství. Panika. Obránci bojují jako nikdy. Sami neví co se děje. Legendy z písní a básní se navrátili, aby pomohli těm, kteří to potřebují...
"Pane, chytili jsme tohoto bezectného dělníka, jak krade mouku z Tvých zásob!"
"Pane! Milost! Mám šest dětí a ctěný pan Fu-kuang, který nás zaměstnává, nám už měsíc nedal..."
"Ticho. Za krádež zboží mandarina je trest smrti. Po obědě roztopte kotel, vařit ho začneme před západem slunce.
Řekněte mé paní, že budeme večeřet venku."
"Máme ho! Teď už nám neuteče, chlapi!"
Temná, démonická postava před nimi se zaskočeně zastavila před vysokou holou zdí, která jí nečekaně zatarasila cestu. Pak se prudce zatočila, až kolem ní zavlál cizokrajný hábit i dlouhé copy mastných vlasů, protkaných podivnými ozdobami. Černé oči se leskly, potetovaný obličej v záři přibližujících se pochodní se usmíval. Tucet mužů, jeho zadýchaných pronásledovatelů, nejistě zpomalil. Jen jejich mladý velitel postoupil vpřed s taseným mečem: "Jménem konzula As..." Cizinec na něj náhle cosi zasyčel svou podivnou řečí a máchl směrem k němu svým zakřiveným mečem. Velitel utichl, zbledl a zapotácel se. Chvíli se zdálo, že upadne, ale udržel se na nohou. Nenávistně na něj pohlédl a slabým hlasem zakřičel: "Zabijte ho!" Dva muži se vrhli vpřed. A začala jatka.
Bahno ulice přerušovala jen sem tam položená kamenná deska. To vše se však nyní topilo v přívalu deště, který zahnal do jejich příbytků i ty nejodvážnější mizery. Ulice byly prázdné a temné. Špína, krysy, shnilé ovoce z nedalekého tržiště, to vše bylo pryč. Smyto a spláchnuto nekonečnou valící se vodou.
A přesto se našla postava, které jakoby vodní živel, bičující jedno z nejvypráskanějších měst Flanaessu, vůbec nevadil. Skrčena se plížila podél plotu uzavírajícího vchod do hostince, odvíjejíc za sebou tenké lanko. Mstitel bez tváře. Duch. Přízrak. Tak mu říkají.
Nad vesnici se stahovala bouře, jako každý podzim. Byl opět konec sedmého cyklu po odchodu bohů a tedy i čas oběti, aby byli jejich duchové uplaceni a dále i po odchodu Starých chránili zemi před Stíny Podsvětí. Vždy dítě, jež bylo narozeno nejblíže tomuto datu, bylo odevzdáno Opuštěnému chrámu, aby jeho krev mohla nasytit to, co žije ze Vzpomínky.
Loď, na které se on a jeho rodina plavili, když byl ještě batole, ztroskotala a on byl nalezen bezdětným (a o dítě se dlouho a marně pokoušejícím) elfským párem, žijícím na ostrově Evermeet nedaleko vesnice Elion....
"Uplynuli už dva týždne odkedy som opustil Triman a Enmuovo údolie, dvadsať dní, čo padli všetci Enmovi hraničiari, okrem mňa. Tískajúc si striebornú retiazku so znakom Elonny, osvieteným dubom, k hrudi, v mysli sa mi opäť vynára tá hrozná udalosť. Poďakoval som sa v duchu kapitánovi za jeho dar a za všetko, čo ma kedy naučil. Pri pohľade na rozľahlý les pod sebou sa temné myšlienky z mojej mysle vytratili, úzkou cestičkou schádzam dolu kopcom a začínam ďalšiu časť svojho života."
Tohle jsem přede dvěma měsíci napsal jako svojí slohovou práci na češtinu. Zadání byla povídka na téma "setkání s tajemnem", nicméně originál je psaný rukou a v rychlosti (limit písemky...), takže tohle je trochu upravená verze. V originále byly nějaké trochu neobratné obraty a dialogy byly odfláknuté v rychlosti, čtěte = neskutečně trapné. Jinak se to odehrává ve světě Pavučiny, ve kterém teď hrajem, je to taková... dejme tomu Urbanfantasy, pokud by někoho zajímalo víc, tak jsme na d20 měli k dispozici sekci (PS - bylo to za 1-, prý abych si uvědomil, že to "mohlo být lepší" :)) )
Seznamte se s mou nejstarší dosud žijící postavou, elfem ze světa Greyhawk. Po letech klasického hraní se stal nakonec hrdinou dobrodružství hraného mailem a potom přes herní fórum - tomu odpovídá i povaha jeho zážitků, jejichž popis bude následovat v jiném článku. ;)
Tragikomický příběh tří přátel, Nyctaluse, Kael al Dalleha (Tarfill) a Meridana, kteří se po delší době odloučení scházejí uprostřed temného lesa, bez vědomí lesa a s vědomím osudu, bohužel…
Text vznikal postupně přidáváním příspěvků jednotlivých postav. V textu jsou začátky jednotlivých příspěvků označeny jménem postavy. Text psaný kurzívou značí, co si postava myslí, co postava říká je zvýrazněno tučným textem.
Místy není text úplně vhodný pro děti (vulgarismy, narážky na lidskou reprodukci,…).
Mečem a Křížem je příběh vyprávěný z pohledu jedné postavy, která ho prožila. Dobrodružství vypracováno Lotrandem, odehráváno mnou, Almim, Vaškem a Jardou.
PreludeDnes jsem dosáhl svého vysněného věku, 16 let. Můj učitel se domnívá, že umím psát dostatečně dobře na to, abych mohl vést svůj vlastní deník. Jak mi řekl, na začátek mám uvést několik základních údajů o sobě. Tak tedy jmenuji se Veritas Derman a pocházím z města Velen. Toto město leží nedaleko lesa Tehtyru a Asavirského kanálu. Naše město je poměrně hodně členité, ale bohužel velmi odlehlé. Členité proto, že zde máme mnoho čtvrtí, které jsem jako chlapec prošmejdil a odlehlé proto, že aby se k nám někdo dostal musí projít pořádný kus Tethyru a nebo vyjet z Athkatly či Murannu po moři, kogou či válečnou lodí se kterou je to o hodně bezpečnější. Koneckonců zde řádí on, pirát Licka. Všichni se usmívají při zvuku tohoto jména, je to totiž ženské jméno a tak nikdo neví, proč si jej vybral náš nejobávanější pirát. Za poslední rok, jak mi vyprávěl otec přepadl a oloupil na 25 lodí, většinu jejich nákladu zmizela i s posádkou. Kam? Nikdo neví. Souostroví na severozápad od nás se nazývá Nelanther neboli, jak říkáme my místní, „pirátské ostrovy“. V těchto krajinách žiji a vyrůstám.
Tohle je takový příběh z baru ležícím někde mezi světy, který jsem napsal pro jednu moji kamarádku jako slohovou práci, když večer šílela že ji do zítra potřebuje a nic nemá a já měl zrovna chuť si něco napsat. Téma bylo "V takové krásné společnosti" a původně to v baru mělo pouze začínat, jenže... příběh té povídky si do baru odskočil "na jedno" a víte přece, jak tohle vždycky dopadne :)
Byl o hlavu vyšší, svalnatý a ozbrojený, na první pohled drsný. Vážně se mi líbil. Nahodila jsem loknu a zavlnila bokem, aby si mě všiml. Povedlo se; jeho žhavý pohled propalující tenkou látku šatů mi dělal dobře. Se sebejistým úsměvem jsem se k němu přiblížila, obratně se vyhýbajíc opilým štamgastům. "Dneska máš svůj šťastný den, fešáku!" Ten významný úsměv už jsem párkrát viděla, takže když ke mě vztáhnul svoje tlapy, bylo mi jasný, že je nejvyšší čas ho trochu zchladit. Rychlým pohybem a zábleskem myšlenky jsem si naplnila dlaně ohněm. Ucukl a na muchlování rázem zapomněl. Aby si to špatně nevysvětlil, hned jsem pokračovala: "Slyšela jsem, že hledáš schopného čaroděje? Právě jsi jednoho našel."
"Co můžu říct o Lin ? Hm... no, ona je jak tady ten oheň před tebou... posvítí ti, když potřebuješ světlo, zahřeje tě, když je ti zima, ochrání tě v divočině před zvířaty, a když nedáš pozor, popálí tě. To je Lin." - Felix Longhorn z Tilvertonu
Mnohí poznajú zástancov a nasledovníkov Strieborného Plameňa, avšak len málokto má tú možnosť spoznať tých, ktorých životy sú s nim naveky späté, a ktorí sú mu oddaní najviac...
"Slyšela ste to?" Naklonila se kramářka přes uličku. "Prej už zas řádil, v noci!"
Její sousedka hned věděla, o kom je řeč: "Vážně? Povídejte, kde?"
"Ve skladu hedvábí pana Tionga. Málem ho chytli, prevíti. Prej na něj zas nastražili past, ale on se jim vysmál a zase utek! A jednoho vojáka zabil. A oni se přitom smějou, že prej se mu nepovedlo ani zapálit to hedvábí, jak chtěl. Ale však on na ně vyzraje, dejte na mě, něco chystá. A všechno jim to za nás za všechny spočítá!"
Už jsem ti říkal, jaké to bylo onehdá v Propasti? Docela teplo na můj vkus. Ale zas příjemné prostředí... vlídní obyvatelé. Sice pořád natahovali pařáty, asi jakože pro bakšiš?
Fakt? A dostals tam ňákou potvoru?
Ále, znáš to... Když to začneš sekat nemilosrdně, ty pařáty... tak dají časem pokoj. Mám jich tu pár jako suvenýr. Chceš?
"Slyšels už, že Kjarrosova vlčí smečka opět roztrhala skupinu lidí?"
"Cože? Byli to další pytláci?"
"Jo, to byli. Dovlekli jejich těla do dědiny i s krvavým pytlem, ve kterým byla liška."
"A dobře jim tak, jinak by kníže obvinil nás. Díky Ti, vlčí hajný."
"Nemám rád obry," zabručel. Dva údery, dvě temné šmouhy a duté rány. S tlumeným úpěním se s rozbitou hlavou k zemi sesunul poslední z obřích strážců Královny bouří. Stanuli proti sobě, ona obrovitá a majestátně krutá, on proti ní malý a slabý, zbrocený krví od hlavy až k patě. Strach se však zračil pouze v jejích očích. Vykřikla a vztáhla ruce před sebe. Z věčně rozevlátých vlasů přeskočila jiskra, na dlaních se jí zmnožila, dolů na nezdolného bojovníka už sjel mohutný výboj. Jenže tam, kde udeřil do země až popraskaly kamenné desky, dávno nestál. Kotoulem se dostal až k ní, kleče na jednom koleni se ušklíbl: "A nesnáším magii!" Strašlivou ranou jí rozdrtil koleno. Když padala překvapeně k zemi, znechuceně jí řekl: "Jsi stejně blbá jako ostatní obři. A stejně jako je i tebe zabiju."
Daelkyr po sebe zanechali niekoľko jaziev, ktoré hyzdia tvár Eberronu. Avšak existujú tí, ktorí sa ich snažia zo všetkých síl odstrániť, a jedným z nich je aj on...
"Zhyňte, stvůry pekelné, jménem Pelora vás zaklínám! Vaše těla a kosti ať se na prach rozpadnou a duše ať dojdou odpočinku!" Zatímco jsem pronášel formuli na odvracení nemrtvých, pocítil jsem důvěrně známé vzedmutí Jeho moci. Navyklým způsobem jsem ji usměrnil a pak už jsem jen spokojeně sledoval, jak se ta zrůdná, nemrtvá torza lidí kolem mě pod poryvy spalující síly nejmocnějšího z bohů kácí k zemi a rozpadají se mi před očima na prach.
Je to práce jako každá jiná. Snad jen výplata bývá trochu nepravidelnější... ale o to uspokojivější. Ovšem práce samotná je pořád stejná - největším nebezpečím je nuda a stereotyp. Amatér v oboru obvykle dlouho nevydrží, ale já jsem profesionál. Mým heslem je pečlivost a odpovědnost! A co že dělám? Zabíjím lidi.
"...no, a já je oba viděl, jak spolu mluví vzadu na dvorku a pak spolu vešli zpátky do toho domu, kde jí našli!"
"Opravdu. Pozoruhodné." Tón, kterým to pronesl, však říkal něco jiného. Stejně jako jeho netečná tvář a klidné, skoro ospalé oči. Ten chlap vlastně vypadal, že jestli se záhy nestane něco skutečně zajímavého, unudí se tu k smrti. Stejným plochým hlasem pak pokračoval: "A viděl jste je taky, když odnášeli mrtvolu zlatníka?"
"Kde je? Kudy šel?!" Hlasy stráží se ozývaly ulicemi. "Támhle nahoru! Na střeše!"
Bílý stín hbitě skákal ze střechy na střechu, zespodu honěn vojáky. "Sokol!" Křikl jeden z měšťanů, když stín seskočil dolů na vojáka, přičemž mu probodl krk a běžel dál směrem ke kostelu, ze kterého právě vycházeli kněží v bílých róbách.
"Sakra! Ztratili jsme ho!" Naštvaní vojáci se rozprchli, zatímco stín teď uprostřed mnichů mířil pryč z města.
Na námestí veľkého prístavného mesta sa zhromaždil veľký dav všemožného obyvateľstva, ktorý nasledoval elfa so striebristobielymi vlasmi. Z jeho úst sa niesol nádherný spev v elfštine a hoci mu väčšina davu nerozumela, ako očarovaní sa nevedomky dali viesť melódiou, ktorá ich viedla k bránam von z mesta. Jeden zo strážnych, nižší elf, s úžasom na tvári zvolal, „Sláva mečospevom! Sláva kapitánovi Enialisovi!" Enialis sa nezastavil, ani neprestal spievať pieseň o skone draka Bryr'dratxiasa, z pošvy vytasil žiarivý meč a zdvihol ho nad hlavou. Užasnutý dav zastal ako paralyzovaný, keď sa z ich mysle vytratil obraz jagavej čepeľe a spevu, bol už mečospev dávno za bránami.
Pršelo. Vlastně spíš lilo jako z konve. Na obloze se křižovaly blesky jako kdyby spolu bohové na nebesích zápasili o nadvládu nad Torilem. Dveře pochybného hostince U tří oslíků, stojícího na půl cesty odnikud nikam, se rozlétly v dokonalé synchronizaci s úderem hromu. A v nich stála shrbená a promočená postava, která si ulevila hlasitým kýchnutím...
Pozn. autora - toto je postava pro hru A Game of Thrones d20, nikoliv pro D&D. Jelikož pro AGOT neexistuje překladový klíč, ponecháváme názvosloví herních statistik v originále.
Tohle je příběh z roku 8000 před naším letopočtem, ze světa Shadowrunu, z doby, kdy magie byla ještě ve své první periodě vzestupu a technologie byla naprosto neznámá.V jednom mém runu jsem vytvořil postavu Enrymora, megamocného elfího mága, který byl proklet nesmrtelností - nikoliv tou že nezemře věkem, ale skutečnou nesmrtelností, kterámu umožňovala přežít výbuch atomovky. Toužil zemřít, ale nemohl. Tohle je příběh o tom, jak to celé začalo. Neví, jak je ta povídka stará, ale minimálně dva roky to budou...
"Ne. To není možný... Dyk sem ho právě zabil!"
Cítil, jak mu vlasy na zátylku vstávají hrůzou. Pomalu vystupoval ze stínu - cizokrajný hábit, dlouhé copy mastných vlasů, protkaných podivnými ozdobami. Černé oči se leskly, potetovaný obličej příšerně šklebil. Byl to on... a přece nebyl. Smrt ho nějak změnila, byl jiný. Lesk v očích už nebyl šílenstvím, byla to zosobněná bolest a temnota. Neřekl ani slovo, jen jednou rukou náhle opsal veliký kruh. A tu druhou sevřel v pěst. Něco v ní křuplo, zároveň pocítil ostrou bolest u srdce. Kousl ho tam ten nejodpornější malý chlupatý pavouk, jakého kdy spatřil! Posledním zábleskem vědomí spatřil malou voskovou figurku, zlomenou vedví, jak vypadává z té pěsti...
Před sedmi a půl lety jsem napsal Amulet klanu hrdlořezů. Krátce po něm vznikla i tato povídka - druhý díl tehdy zamýšlené série, která se nikdy nekonala. Nedávno jsem ho našel v počítači, v archivu předchozího počítače ve složce archivu počítače před ním. Tehdy jsem ji odložil na předělanání. Ale přijde mi, že jsem ji vlastně mohl zveřejnit tak, jak byla... její původní název byl "Cena" a její děj se měl s dějem Amuletu spojit až v povídce třetí. Nikdy nerozepsané. I když si stále pamatuji, o čem být měla.
(18.05.2014) Šest let. A něco měsíců navíc. Tak dlouho tahle povídka čekala, rozepsaná, průběžně dopisovaná a přepisovaná. Rozrůstala se a žila vlastním životem. Tady jí máte - resp. zatím alespoň její první kapitolu. Poslední živá vzpomínka na jednu z nejlelších RPG kronik, kterou jsem kdy vedl. Takže: Filipovi, Quasitovi, Sathel a Vlasákovi. (A Dysamoně a všem dalším NPC, na které se nedostalo tolik, kolik jsem doufal).
Dávno tomu, když slunce bylo ještě mladé, rozkládalo se pod jeho žhnoucími paprsky veliké a krásné město, největší město své doby. Město krásných panen, hrdých válečníků, město otroků a zlatých střech. Město, kterému vládla Dcera bohyně.
Tohle je příběh ze středověkého světa s církví, rytíři a vším tím ostatním... plus s vedlejšími světy, pro tuto povídku je z nich podstatná jen Faerie - svět emocí, vášně a života ve všech jeho podobách (krásných, vznosných... krutých, predátorských, parazitických). Fae, kteří faerii obývali, se dělili mezi světlé, čerpající z kladných emocí (to byli to příjemní a sympatičtí) a na temné (to byli ti, kteří byli odrazem predátorství a podobých projevů života), čerpající temnou sílu. K jejich stvoření jsem byl velmi inspirován Feistovou knihou Pohádka (Faerie tale).Casandra byla snoubenka jedné PC. Chovala se dost svérázně a po příjezdu inkvizice proto byla odsouzena k upálení. Tohle je povídka pro hráče, aby out of game věděli, co se s ní vlastně stalo (a ano, je v tom i moje odporná škodolibost vůči tomu hráči, co hrál Antonyho :) )
Obezřetně jsem kráčel blíž k ležícímu tělu. Tichým pohybem jsem vytáhl dlouhou tenkou dýku potřenou prudkým jedem. I přes moji jistotu, že střela muže na místě zabila, byla opatrnost na místě. Byly známy případy, kdy zasažený ránu přežil a neopatrný střelec měl poté problémy s ještě žijící obětí. To však nebyl můj případ. Jedna střela, jeden mrtvý. Nohou jsem muže obrátil na záda a zkusil nahmatat tep na krku. Žádná odezva. Přesto jsem však vnořil tenkou čepel stiletta do měkké části lebky. Jen díky své preciznosti stále ještě žiji.
Tři ukázkové postavy pro Fate Core - trochu jsem si hrál s tím, jak zajímavě využít triky k vykreslení charakteru nebo propojit osobnost postavy s pravidlovými vychytávkami.
Tentokrát vám prinášam trochu netradične NPC, ktoré nie je určené pre d20 systém, ale vzniklo hraním epickej fantasy Exalted. Dúfam však, že sa vám aj napriek tomu bude páčiť.
Zajímá mě váš názor! První dva střípky z připravovaného textu pro Beluosus, dlouho propracovávané prostředí. Hrál jsem v něm už dvě RPG, textů z něj mám několik. Tenhle je nejčerstvější. Rychlost psaní dalších příspěvků je úměrná tomu jak mě potěší a nabudí vaše reakce, takže se do toho opřete:-) Díky moc!
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více
<<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více
<<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více
<<