Mečem a Křížem

„A koho si to viděl?“ zeptal se mě Jarda. Asi nechápe význam slov jako „někdo, někoho“.
„Nevim, byla tma, neviděl jsem.“ odpověděl jsem mu.
„Hm.“ Když hm, tak hm. Pak už jsme celou cestu k vykopávkám nemluvili. Jen sme tiše běželi směrem k vykopávkám, jak dva vlci za kořistí. Hrozný klišé, ale tak nějak sem se cítil. Za chvíli jsme tam dorazili. Kromě našeho zrychleného dechu nebylo nic slyšet.
„Škráb, škráb…“
Tak kromě našeho zrychleného dechu a nějakého škrábání vepředu nebylo nic slyšet. Opatrně jsme vyrazili směrem, odkud vycházel zvuk. Baterku jsem měl vypnutou, ale trochu svítil měsíc, takže sme ho po chvilce uviděli. Někdo dřepěl u vchodu do jeskyně. Teda u toho zatarasenýho vchodu do jeskyně, co nám o něm doktůrci říkali, že ho letos otvírat nebudou. A vypadalo to, že se chce dostat dovnitř. Kdo to je? Co tu dělá? Že by doktůrci (nebo jeden z nich) věděli, co je vevnitř? Něco cennýho? A teď to chtěli (nebo jeden y nich) ukrást? Rozhlídl sem se po okolí. Jo, vypadá to, že je sám. Takže nějakej trouba tu podniká něco na vlastní pěst. A sestřička mu na to možná přišla, tak jí chlapec vzal na romantickou procházku zakončenou vyhlídkovým letem na dno strže. Jestli jo, tak si budu muset dávat pozor, abych si moc neomlátil kloubečky, až tomu frajerovi rozšlehám držku. Co nejtišeji sme vyrazili k němu. Já s glokem, voják s velkym nožem asi čtyři kroky ode mě. Došli jsme k němu asi na pět metrů. Oba sme zastavili. Namířil jsem na něj baterku (a gloka) a rozsvítil jí.
„Ruce vzhůru nebo střelim!“ No, nic originálnějšího mě nenapadlo. Ale policajti to taky pořád říkaj a nikdy jim to nepřijde trapný, že se opakujou.
Týpek se pomalu otočil, ruce zvednutý. No jasně. Malina. Doktůrek. Do prdele.
„Kurva, vo co tady de, doktore?“ houkl sem na něho. No nedivil sem se, že neodpovídá, vypadal, že leknutím má problém udržet obsah střev a močáku tam, kde je. Vypadal hrozně směšně, skoro mi ho bylo i líto, že sme na něj tak ba…
No, zatmělo se mi před očima a poroučel sem se k zemi. Sakra, to bylo nesportovní. Kurňa, co se to stalo? Hrozně mě bolela hlava a viděl sem rozmazaně. Kužel světla mojí baterky přede mnou osvětloval dvě bojující postavy. Jarda, trochu přikrčenej se zrovna pokusil nožem kuchnout toho druhýho, docela hubenýho týpka. Tomáš, náš kuchtík. Kua, co ten s tim má společnýho? Na to teď není čas. Kuchař měl v ruce nějakej obušek, nebo co, a zrovna s nim pěkně Jardu řachnul. Voják to ustál, ale nevypadal vesele. Glok, kde je můj glok? Ležel hnedka vedle. Čapl sem ho a namířil na Tomáše. No, nebyl jsem ve vzorný střelecký poloze a nějak moc vostře sem taky neviděl, ale voják očividně prohrával. Tak sem zmáčknul spoušť.
„Prááásk!“
Kurňa, to byla šleha. Kuchař poskočil. No, spíš se ale lekl, než že bych ho trefil. Snažil sem se namířit pečlivěji.
Tomáš samozřejmě nečekal, až zamířim. To sem chápal. Co sem nepochopil, bylo to, jak utekl. Páč takhle rychle se nikdo pohybovat prostě nemůže. Bylo to jak ve zrychlenym filmu. Bzzz a nebyl tam. Odběhl někam směrem k Malinovi, do tmy. Vzal sem baterku a namířil jí tim směrem (i s glokem).
Stáli tam oba, doktor i kuchař. Teda, Malina na tom byl trošku hůř, páč Tomáš se za něj schovával. A aby mu archeolog neutekl, tak mu dal nůž na krk. Doslova. Teda byl bych schopnej udělat plno věcí, ale do doktůrka bych teď nevystřelil. To bude ještě zajímavý. Vedle mě stál voják s padesátosmičkou. Hehe. Fajrpavr máme.
Kuchař teď neměl kam utýct. Za zádama měl kamennou desku, která zakrývala vchod do jeskyně. Svítil sem mu baterkou do ksichtu, moc toho asi neviděl. Malinovi se klepaly kolena. Voják stál vedle mě, pušku namířenou na ty dva. Scéna jak z americkýho filmu. Taky sem se snažil zamířit, co kdyby se mu Malina vyškubnul. Tak to v těch filmech bývá, ne?
„Hele, zahoď ten nůž, než se někomu něco stane…“ zkusil sem navrhnout kamarádskym tónem.
„Zahoďte zbraně, nebo ho podříznu!“ odpověděl Tomáš. Sebevědomě, rozhodnutě. Tak k tomu snad nedojde…
„Neblbni, nějak se domluvíme. Co kdybys zatim dal ten nůž z Malinovo krku?“ zkusil sem navrhnout. No, nebyl přístupnej návrhům. Řízl Malinu skoro od ucha k uchu. Sakra, ten musí mít sílu, to snad neni ani možný, něco takovýho udělat! Šílenství. Šílenství v kuchařovo očích. Krev cákala skoro až k nám. Hrozný, měl sem co dělat, abych se nepoblil. To by ale nesměl být ten dnešní zapráskanej den, aby to skončilo takhle „normálně“. Proč normálně? Protože neni moc běžný, aby se krev po dopadnutí na zem měnila na hustej dým. Což ta malinovo dělala. Se na to už vyseru, co je moc…
Než nám dým zakryl výhled úplně, kuchař se na nás ještě zašklebil. A pustil Malinovo tělo na zem. Debil.
„Prááásk!“
„Práááááááááásk!“
Vystřelili sme oba. Trefili sme? Dým už zakrýval celej prostor před náma. No co, je třeba to zjistit. Voják se očividně k ničemu neměl. Jestli kuchař použil zase ten svůj megarychlej úhyb, tak sme… Přesně tam, jo. A jestli ne, tak by měl být na hadry, chytnout to z ráže .45 a 7,62, to by nemělo dopadnout dobře. Hluboce sem se nadechl a vkročil do dýmu.