Mečem a Křížem

Po několika krocích sem do něčeho kopl. Tělo. Jak poznám, komu patří? Sehnul sem se a šáhl na něj. No sakra, nemám já štěstí? Tohle tělo určitě patří Malinovi. To se může stát jenom mně, že sáhnu čerstvý mrtvole přímo do rány. Bléééé!
Opatrně sem ho překročil. Hned za ním leželo další tělo. Takže sme ho dostali! Čapl sem ho pod ramenem a vytáhl ven z dýmu. Když to voják viděl, tak šel vytáhnout Malinu. Co teď? Malinovi už nepomůžeme. Tomáš ještě žil, ale asi dodělával. A nějak se mi moc nechtělo mu pomáhat. Nejsem doktor, abych poznal, jestli chcípá nebo to rozchodí. Už sem toho dneska viděl dost, zkusim taky nějaký protiopatření. Sundal sem si pásek a začal mu svazovat ruce. „Karleé! Karléé! Kde stéé?“ ozvalo se za mnou. Ohlídl sem se.
Po cestě od tábora sem přibíhala Blanka s Ančou. A Třeštík s Vaškem. Marek se správcem. No jasně, přijďte se všichni podívat! Tady se jenom střílí! Když budete mít štěstí, tak si jako suvenýr odvezete kulku! Třeba v hlavě! Ženský a inťouši! Zkáza lidstva!
„Co se děje, slyšeli jsme střelbu!“ přihlala se ke mně Bláňa.
„Nic, sme v pohodě…“ řekl sem nasraně. Seběhli se kolem nás a vyděšeně čuměli.
Nejhůř vypadal Marek, čirý zoufalství. Co je, jako medik by měl být na trochu krve zvyklej. Asi toho na něj bylo už dost. Ono vlastně na nás všechny.
Čekal bych, že jako skoro doktor by měl prohlídnout zraněný. On si místo toho jenom sedl a začal meditovat. Co to sakra je? To jeho debilní kouzlení? Co z toho bude za průser teď? Po čele mu začal týct pot. No tak to je jasný, bude průser. To sem zvěda… Stalo se několik věcí najednou.
Mně přeběhl mráz po zádech a přestala mě bolet ta rána na hlavě. To by bylo ještě v pohodě.
Malina se nadechl. Pusou. To bych valil bulvy, kdybych k tomu dostal příležitost.
Někdo mě kopl do břicha. No, někdo, Tomáš. Hodil sem záda a svalil se do klubíčka. NAKOPAT TOMU SRÁČOVI PRDEL, jestli Tomáš ještě někomu ublíží! Než sme se rozkoukali, utekl kuchař směrem ke vchodu do jeskyně. Ok, tak zase – do jedný ruky baterku, do druhý gloka. Pokynul sem vojákovi. Ten klečel u Maliny.
„Pojď, ať neuteče!“ zařval sem na vojáka, pěkně vytočenej. Baterkou sem posvítil na skálu. Deska bránící ve vstupu do jeskyně byla poodsunutá! Kuchař se dostal dovnitř! No potěš koště.
Voják dál seděl a čuměl na mě.
„Zvedni prdel, musíme ho dostat!“
Pořád seděl, čuměl. Tak nic, každej máme nějaký limity, Jarda už asi přesáhl. Hlubokej nádech, snad to zvládnu. Udělal sem pár kroků k jeskyni a posvítil sem si zase na vchod. Někdo stál před vchodem. Vašek!
„Nelez tam, je tam někde…“ Tak nic, vlezl tam, než sem to stihl doříct. To si dělá prdel! Vběhl sem tam za nim. Za deskou byla krátká chodba. Na jejím konci bylo schodiště vedoucí dolů. Vašek už stál na prvních schodech a šel dolů. Magor! „Vašku, stuj!“ nabádal sem ho polohlasem a běžel sem k němu. Bez účinku, pokračoval v sestupu. Takhle kuchař zapíchne Vaška jako nic! Špatnou, moc špatnou literaturu čteš, Vašíku! Nevíš, co se stane zvědavejm dětičkám? Konec prvního sezeníDruhé sezeníŠel sem za nim po schodišti klesajícim dolů někam do tmy. Moje baterka marně zápasila s podivnejma stínama. Po několik dlouhých minut se ze tmy vynořovaly jen nekonečné stěny chodby. Přidal sem do kroku. Vašek se mi někam ztratil. Cítil sem jen chlad svý zbraně v ruce a slyšel svůj zrychlenej dech. V podivnym rytmu sem se řítil dopředu chodbou, která neměla konec ani začátek a napadalo mě, že to nebyl zas až tak dobrej nápad jít tak hluboko, aniž bych věděl, kde jsou ostatní. Odněkud zpovzdálí zněly hlasy mejch kamarádů – z hodně vzdálenýho povzdálí. Uvědomoval sem si, že ten laybyrint může strašlivě klamat, na poslední odbočce sem zahnul doprava.... Ohromeně sem se zastavil a prudce se otočil. Sakra, na jaký zasraný odbočce? Marně sem mžoural očima a snažil se zaostřit tim směrem. Přece tam musí bejt ta křižovatka, kterou sem právě proběhl.
Tak z toho by mi prask... Žádná dementní křižovatka tam nikde neni. Začínalo toho na mě bejt fakt dost. Adrenalin rozpumpoval moje srdce naplno. Funěl sem, jak sem se marně snažil dostat do sebe dost kyslíku. Úplně sem se viděl, jak tady běhám jak ňáká krysička v labyrintu, dokud mi nepřestane svítit baterka. A pak běham dál, dokud nechcípnu. Sakra, seber se, panikaříš! Prudce sem si oddech a rozhodl se, že budu pokračovat dál do chodby. Snad to někde vede zpět na povrch. Baterka začala pomalu vzdávat svůj souboj s všudypřítomnou tmou, která hlubokými doušky upíjela energii z baterií. Okamžik před tím, než baterka svůj boj vzdala definitivně, jsem viděl, jak prach zvednutý ze země zůstal viset ve vzduchu, jako by zmrznul. Najednou byla tma. Ticho. Čas se zastavil a jediné, co mě tenkým poutem drželo v realitě, byl chlad kovu v mé ruce.
Svět vybuchl, paprsky oslňujícího světla mě oslepily. Když první šok odezněl, viděl sem, že stojím v sloupu světla uprostřed ničeho. Viděl sem nějaký stíny na hranici mezi světlem a tmou, jak se snaží proniknout přes pomyslnou hranici protikladů. Některý ty stíny hned zmizely, jiný až potom, co se jim podařilo kus světla z mý strany odloupnout. Byly jich tisíce a nezadržitelně se blížily ke mně. Začal sem padat do tmy a ztrácet vědomí.Vlhko. Probral sem se. Mokrej. Fuj. Ale ležim na něčem měkym. Cože? V tý jeskyni nebyl koberec, teda co si pamatuju.
Otevřel jsem jedno oko. Obloha, hvězdy. Otevřel jsem druhý oko. Obloha, hvězdy. Na obzoru bylo vidět světlo, asi vychází slunce. Otočil jsem hlavu. Les. Jsem na mýtině. Okolo rozestavěný ňáký velký šutry, skoro jak ty naše menhiry. Že bych byl na povrchu? Tráva podemnou byla fakt mokrá. Asi dost chca..pršelo. Kdy? Jak dlouho tu ležíme? Ale mokrej sem jenom zespoda, takže sem se sem dostal až po dešti. Postavil jsem se. Na zemi vedle mě leželi Jarda, Vašek a zadek. Všichni se probírali a rozkoukávali.