Mečem a Křížem

Jarda koukal na oblohu, pusu otevřenou. Zas výraz retardy. Snad mu to nezůstane.
„Hele, chlapy, jako to není letní obloha“ řekl do ticha.
„Ty jo, koukejte, rotunda!“zvolal užasle Vašek.
Sledoval jsem směr jeho pohledu. Stála tam nějaká budova, ale ve tmě nebyla moc vidět.
Rozhlídl jsem se po těch kamenech. Teda, rozestavěný jsou jako menhiry, ale tyhle jsou jinačí. Šel jsem blíž. Sakra, tohle nejsou šutry, to jsou sochy! Vypaji jako postavy v kápích, opírající se o meče. Nářez! „Hele, jak jsme se sem dostali?“ zeptal se Vašek.
„No, já běžel za těma dvěma idiotama do tý chodby.“ začal vyprávět Jarda. „Pak sem vás čtyři tam dole viděl, i kuchaře. A...“
„Počkej, tys tam dole viděl kuchaře? Já jsem vás slyšel za sebou, ale nikoho jsem neviděl!“ skočil mu do toho Vašek. A jak mohl vidět mě, když jsem tam bloudil těma chodbama?
„No jasně, že jsem viděl kuchaře, sem po něm dokonce i střílel!“ pokračoval voják.
„Počkej, to je divný, vždyť tam vůbec nikde nebyl!“ začal se rozčilovat archeolog.
„Hm, asi jste kolem něj prošli a nevšimli ste si ho.“
„To tam ale nebylo kam se schovat, vždyť to byla jedna obrovská místnost!“ vložil se jim do toho Marek.
„Jo, ale těch knížek tam bylo asi milion!“ pokračoval Vašek.
„CO? Jaký knížky?“ zeptal se zmatenej medik.
„Počkej, jak jako? Základ bylo, že tam bylo asi milion knížek. A uprostřed byla jedna velká knížka.“ vysvětloval mladý archeolog.
„Uprostřed nebyla žádná knížka. Byla tam normální studna a nad ní se vznášela ta koule. To vím naprosto bezpečně! A stěny byly jako mramorový a trošku zářily.“ předložil svůj zážitek medik.
„No já jsem jasně viděl knihovnu. Byla nějak osvětlená a uprostřed byla na podstavci knížka. Když jsem k ní přišel a chtěl ji číst, tak to nešlo, protože byla napsaná nějakym rozsypanym sajrajtem a hejbalo se to. Po chvíli jsem měl pocit, že to přečtu, ale když jsem chtěl začít číst, tak jsem se najednou probudil tady.“ pokračoval ve svém příběhu Vašek. Teda, šok z nedávno prožitejch událostí na něj těžce působil, jeho mluva dost zhrubla.
„Já viděl prázdnou místnost se studnou uprostřed.“ opakoval se zadek. „Ta koule byla jako tvořená z mnoha plošek a koukaly z ní chapadla. Ta chapadla jako by ústila k tý studně. Chvilku se mi zdálo, jako by to byl nějakej matematickej vzorec, nebo co. Skoro už jsem to i chápal, ale pak jsem najednou ztratil vědomí. Ještě si pamatuju, že se mi zdálo, jako by tam byla nějaká latina. Nic víc nevim. Ale nikoho jsem neviděl. Někde jsem vás slyšel, volal jsem, ale nikoho jsem neviděl.“
„To je fakt divný, že jsme tam dole každej vnímali něco jinýho. My dva s Vaškem jsme to měli nejpodobnější. Tys to měl skoro bez fantazie, když to řeknu natvrdo.“ ukázal Marek na vojáka. „Vašek celou dobu leží v knihách a tam viděl knihovnu. Já viděl něco podobnýho, jako v těch ruinách. Je to, jako by naše mysl nedokázala pochopit, co se s námi děje, tak si k tomu vytvořila vlastní vysvětlení.“Tak to mi poser. Bejt šedesátý léta a my členy hippies na Malaze, tak by mi bylo jasný, co se tu děje. Ale tohle je fakt vostrý. Čtyři chlapi a meleme tady takový hovna. Hm, ale buď se tady budu litovat, jak je všechno hrozně zvláštní, nebo se k tomu postavim čelem. Ok, zkusim to chvilku brát vážně.
Jo, a kde je Blanka? A vůbec všichni? Ať už se stalo cokoliv, tak se s tim poperu. Blbý je, že tady s sebou mám ty dvě inťoušský paka. Aspoň ve vojákovi snad budu mít oporu. Sakra, kdyby tu se mnou byla moje parta, nakopali bysme prdel tomu, kdo to tady spackal. Takže nejdřív musíme najít Tlustýho, s rozběhem mu zarazit mojí pravou kanadu pěkně hluboko do prdele a pak si s nim pořádně promluvit.
„Ty vole, koukejte. Fakt jsem střílel, jsem do něj napral celej zásobník. Sice si to moc nepamatuju, ale předtim byl plnej!“ zvolal Jarda a ukazoval nám prázdnej zásobník ze svý útočný karabiny.Všichni jsme se jak na povel začali rozhlížet. Ať jsme se sem dostali jakkoliv, zřejmě je tady s náma i kuchař. Nebo co je on zač. Začali jsme prohlížet prostor mezi kameny. Nikdo další tu nebyl. Po chvíli na nás zavolal Jarda.
„Chlapi, tady jsou nějaký stopy.“
„Fakt jo, ukaž!“ rozeběhnul se směrem k vojákovi Marek. Já s Vaškem jsme k němu šli také, ale neprojevovali jsme se při tom jak malí retardovaní kluci.
Jarda klečel a ukazoval na zem.
„Tady, vidíte? A vedou asi od rotundy směrem do lesa. Jsou od jednoho člověka. Ale už jsou starší, určitě pár dní. A ať tě ani nenapadne se zeptat, jak přesně jsou starý a kdo přesně je udělal, Marku. Nejsem žádnej Vinetů.“ dodal s úsměvem Jarda.
„Tak jestli je ten někdo pryč už několik dní, tak se pojďme podívat na tu rotundu, to by mě dost zajímalo.“ navrhnul Vašek.
Ok, třeba zjistim, co na tý rotundě bylo pro doktůrky tak zajímavýho. A třeba tam zjistíme, co se vlastně děje. Podrbal jsem se na hlavě. Přitom jsem zjistil, že v místech, kam mě Tlustý praštil tim svým obuškem, nemám ani modřinu. Jako by se mi nic nestalo. Divný.Vydali jsme se tedy k budově. Před námi vycházelo slunce. Vypadalo to, jako by na rotundě hořela střecha. Byla to budova ze šutrů se špičatou střechou. No aspoň už vim, jak taková rotunda vypadá. Moc úžasná mi teda nepřipadá.
„Když pominu změny, ke kterým očividně došlo, tak vzhledem k umístění rotundy a postavení menhirů bysme měli být pořád na stejném místě. Akorát že rotunda stojí a místo menhirů jsou tady ty sochy.“ podělil se s námi o své myšlenky Vašek.
„Jo, a je tu víc stromů, který ale nemaj listí. Takže asi nebude prostředek léta.“ přisadil si voják.
„To jo, ale asi je to ta samá rotunda. Akorát když jsme tu byly naposledy, tak byla rozbořená, tady stojí.“ trval na svém Vašek.
„Třeba nás armáda unesla, prováděle na nás pokusy a teď nás tu vyhodili, o pár měsíců později!“ řekl jsem. Sice to byla hrozná hovadina, ale chtělo se mi něco říct. Odměnou mi byla akorát trojice dost výmluvných pohledů. Nikomu jsem nestál ani za odpověď, jejich pohledy ale vyjádřili vše. Na půl cesty k rotundě se zadek zastavil.
„Víte co? Prozkoumejte rotundu, já zatím vyzkouším, jestli tady pořád funguje to, jak jsem meditoval a ty kameny začaly svítit. Teda jestli jsme pořád na tom samym místě. Ale kdyby se mi něco dělo, tak se mnou něco udělejte, jo?“
„Jasný, neboj, kdyby něco, tak tě zastřelíme.“ odpověděl mu zpatra Jarda. Odpověděl mu rychleji, než jsem stačil vymyslet nějakou peprnou poznámku. To teda klobouk dolů. Marek se jenom zašklebil a šel k jednomu z menhirů.Teda tahle rotunda asi nebude ta samá, jako ta naše. Tahle je o dobrej metr výš nad terénem. K jejím dveřím vedou kamenné schody, ta naše měla podlahu na úrovni terénu. Nebo je tu něco divnýho. Co to melu, dyť tady je divný všechno (hlavně Marek, hehe)! Rotunda prozatím ztratila veškerý můj zájem. Radši dohlídnu na zadka. Už toho napáchal dost.„Víš, pokud pominu teorii o armádě,“ pronesl medik směrem ke mně, „tak si myslím, že jsme něco spustili. Nevím, kde jsme, ale abysme to zjistili, tak bysme měli najít Tlustýho.“
Mezitím jsme došli k jedné ze soch. Marek se na chvilku zastavil, pak pokrčil rameny a sáhnul na sochu. Jakmile se jí dotknul, tak bezvládně spadnul na zem. Lepší K.O. bych nezvládnul. Rychle jsem se k němu sehnul. Dýchal, tep měl hmatatelnej, i když slabě.
„Co se to tam děje?“ zahalekal na nás archeolog od rotundy. Stál nahoře na schodech u dveří.
„Ále nic, toho si nevšímej, Marek tady jenom tak blbne. My se o něj postaráme, neboj!“ projevil zájem o zadkovo zdraví Jarda. Teda, že je až takovej cynik.
„Dobře. Tak bych vás chtěl poprosit, abyste byli chvilku zticha.“ řekl Vašek. Teda zadka moc rád nemám, ale takovej nezájem z jejich strany o to, co se mu stalo, to je drsný. Na to, že tady omdlela jediná lékařsky vzdělaná osoba, je zbytek až moc nad věcí. Klečel jsem vedle něj a hlídal ho. Naštěstí postupně jeho dech zesiloval a tep se zrychloval. „Vypadá to, že jenom omdlel.“ řekl jsem Jardovi. Moje znalosti z oblasti meducíny jsou fakt mizerný.
„Tak uhni, to vyléčim!“ kleknul si vedle mě voják a pěkně bezbranného Marka proplesknul. Hehe, no, neměl se mu motat okolo Anči. Po chvilce se medik probral.
„Ty vole, to byla ďaha. Pamatuju si jenom, že mě obklopilo zelený světlo a konec. Tohle už zkoušet nebudu.“ sdělil nám Marek, zatímco si sedal.„Pojďte mi pomoct!“ ozval se zase Vašek. Trošku bezradně tam zápasil s dveřma, asi se snažil dostat dovnitř.
„Klidně mu běž pomoct, já se o něj postaram.“ řekl mi Jarda. Ok, proč ne, já tady budu běhat od jednoho k druhýmu a dělat vrchního pomahače. Sakra!
Než jsem dorazil k rotundě, tak se Vašek do dveří pořádně opřel a ty se otevřely. Šmarjá, snad se mu vevnitř nic nestane...Vchod do rotundy byl uzavřen silnými dřevěnými dveřmi s masivním pokováním. Bylo na nich madlo, žádný zámek. Vyrážet bych je teda nechtěl. To je zatím vše, snad se dočkáte pokračování :))))