Místo setkání

= = = Nyctalus = = =

Nyctalova noc proběhla také vcelku v klidu. Spal jako štěně a zvířecí měl i sen…

Běžel po lese a užíval si pocitu volnosti a radosti z běhu. Větvičky a tráva ho jemně šlehaly po obličeji. Nyctalus běžel a běžel pořád dál, už měl jazyk až na vestě. Vesele mu plandal na pravé straně huby v rytmu jeho běhu nahoru a dolu. Slintal jen malinko a tak jazykem rozstřikoval jen drobné kapičky. Nyctalus běžel po čtyřech a byl nahý. No nahý, přesněji bez oblečení, za to porostlý dlouhými černými chlupy od hlavy až po kotníky. Místo rukou svalnaté packy, místo prstů dlouhé drápy, místo nosu čenich a na zadku oháňku vířící sem tam, jen nohy zatím měl pořád svoje, lidské. Nyctala toto zjištění, pravda, trochu překvapilo, ale těžkou hlavu si z toho nedělal. Jeho nová podoba se mu docela i líbila, byla taková živelná a svým způsobem tak nějak jednoduší. Dostával se do podivného útlumu, takového příjemně otupujícího.
Teď už čistě jen jako zvíře vběhl Nyctalus na palouček ozářený jen měsíčním světlem. V trysku ho proběhl a zamířil k propasti, jež uzavírala okraj palouku. Vyběhl na vyvýšené místo na okraji propasti. Tam bylo to pravé místo, kde teď měl být. Sebral všechny své síly a v jednom okamžiku je uvolnil do jednoho strašlivého zavytí směřovaného k luně. Zavytí bylo tak mocné, že se zem zatřásla a měsíční světlo se lehce zamihotalo. Na malý okamžik to vypadalo, že měsíc spadne ze svého hvězdného přístavu, jak se zachvěl i on, vydržel ale a s opovržením dál svítil na bestii pod sebou, která stála na okraji propasti.
Nyctalus, jako u vytržení ze své síly, kterou v sobě z ničeho nic cítil, pobíhal po paloučku a hrál si jako štěně. Skákal a hopsal, točil se dokolečka. Jednou se mu dokonce skoro podařilo chytit i vlastní oháňku. Měl ze sebe převelikou radost. Tak čistý a pronikavý cit ještě necítil. Cítil jen radost a nic jiného.

Jakmile Meridan vyslovil Nytalusovo jméno, s trhnutím se probudil a omámeně se rozhlížel kolem sebe. Bezmyšlenkovitě si vzal od Meridana snídani a s nepřítomným pohledem ji začal pomalu jíst. Po třetím soustu se zhluboka nadechl a oddychl si. Na tváři se mu objevil jeho typický úsměv a začal…
Tak teda, pánové, to byste nevěřili, co se mi dnes v noci zdálo. Jo a díky za snídani. Co to vůbec je? Vypadá to, že už to v sobě nějakej přežvýkavec měl, ale je to kupodivu docela dobrý. Snad to mý střeva nějak zvládnou. Už jsem vám řekl, co se mi zdálo?“
Nečekal na odpověď svých kamarádů a s plnou pusou se jal hned vyprávět svůj sen. Vyprávění doplňoval hlasitým mlaskáním a jinými doprovodnými zvuky.
„Byl jsem pes.“
Začal zcela vážně, jako kdyby mluvil o něčem strašně důležitém. „Vyl jsem na měsíc a vrtěl ocasem.“ Podpořil svůj předchozí výrok ještě důležitějším tvrzením. Přitom se mu na okamžik vrátil zasněný výraz a lehký úsměv.
„A pak jsem se za ním i honil. Ne za měsícem, ale za ocasem samozřejmě. To bych musel být idiot, abych se honil za měsícem. V okolí nebyla žádná vysoká hora, abych na něj dosáhl, tak to nemělo cenu. Honit se za ocasem bylo daleko zábavnější. Kluci, to byla taková legrace, to jste ještě nezažili. Měli byste to taky zkusit, až budete spát. A kdybyste slyšeli, jak jsem zavyl, to byste se z toho po… by vám přeběhl mráz po zádech. Tak hrozivý bylo.“
Akorát dojedl svoji snídani, a aby potvrdil svá právě pronesená slova, zhluboka se nadechl a zavyl.
„AAaaaaaaaaůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůuuu uuAuaau aU blogloblougblu“
Byl to šílený skřek. Podobný by snad ze sebe vyrazilo jen skřítě, když by mu sebrali oblíbené chrastítko z lidské lebky. Nyctalus svůj šílený řev zakončil sérií bublavých zvuků a dávením. Poslední sousto ze snídaně se mu zašprajcovalo v krku. Asi to nemohlo poslouchat a rozhodlo se Nyctala umlčet vzpříčením. Bohužel se vzpříčilo tak dokonale, že ucpalo i dýchací trubici.
„Sakra, sakra, je po mně. Nemůžu dýchat. A ty hovada se na mě jen koukaj.“
„chrrrrrchhhchrrr chrrrchchrrrrrr“
Chrčel Nyctalus a na nic jiného se nezmohl. Začínal už i trochu modrat. Vtom se ale z lesa z veliké dálky ozvalo zavytí. Nebylo podobné skřeku, co vypustil z hradla Nyctalus, který právě vypouštěl duši. Zavytí bylo tak silné a překvapivé až všechno ztuhlo, jako by se zastavil čas. Nic se ani nepohnulo, i zvuk jako by se ztratil. Nebylo slyšet ptáčka ni větru. Bylo jen vytí a po něm ticho. Nyctalus se zapomněl dusit a poslední sousto se strachy stáhlo do žaludku, takže když pominula chvilka všeobecného zděšení, Nyctalus mohl zase dýchat. Hned toho využil, jak jen mohl. Ticho přerušil mocný nádech a vše bylo zase jako dřív.
„Meridane? Kaele?“
Promluvil ke kamarádům Nyctalus šeptem a nervózně po nich pokukoval.
„Co to asi bylo?“

= = = Kael al Dalleh = = =

Přípravu snídaně bral Kael vážně a Meridanovy rady poctivě dodržoval… dobře provařit, občas zapít vodou… no přeci, kdo by měl chuť si nechat jen tak zbůhdarma prohnat střevama projímadlo…
Mezitím co spokojeně polykal snídani, děkoval v duchu Meridanově umu sehnat takové jídlo uprostřed lesa (i když trochu koření by to vylepšit mohlo) a začal přemýšlet o novém námětu písně, kterou hodlal v brzké době složit − balady proti kocovině…
Jakmile vstal i Nyctalus, v klidu využil příležitosti, že mohl jíst a mezitím poslouchat jeho zážitky z nočního snění. Jakmile se Nyctalus zmínil o honění ocasu, Kael se pousmál a vzpomněl na honění ocasu nezvířecího… každopádně tuto myšlenku dlouho neudržel, přeci jen v této době se to nehodilo… a navíc Nyctalova napodobenina vlčího vytí jej poněkud rozladila. A hned potom i vytí opravdové…
„Co to bylo? Zřejmě nějakej úplně malinkatej vlček a asi jsi ho upoutal tím svým bujarým zavytím…“ řekl trochu vyčítavě Kael a začal poněkud rychle dojídat snídani. „Já nevim jak vy…“ jedl a mluvil dohromady „ale pokud ho… to… přilákal, radši bychom měli vzít roha. Ne že bych se bál, samozřejmě, každopádně nemám teď náladu krotit nějaký šelmy, co se mi chtějí plést pod nohama…“ dojedl a začal si poněkud rychle balit věci, mezitím rozpačitě mluvil dál. „Navíc ve městě bude více bezpečno, mohli bychom sehnat nějakej proviant, nějaký penízky a tak…“ Uběhlo pár vteřin a Kael stál jako voják v pozoru, připravený na ostrý pochod. Místo zbraně měl akorát loutnu, ve které to jednou při rychlém pohybu poněkud zadunělo a zamlasklo. Kael si toho však nevšimnul…

= = = Meridan = = =

Meridan spokojeně pozoruje své kamarády, jak se ládují časovanou střevní bombou a spokojeně snědl také svojí porci.
„Hm, zelený hnus, skoro jak ten slimák. Takhle kdyby tu vyrostl bůček, nebo se připlazil ovárek. Hmmmm…“
„Teda, ty Nyctalovo sny, co ten chlap asi nosí v hlavě, když takhle vyvádí ta hlava i ve spánku, honit si psí ocas, pane jo.“
Meridan se otočil při jídle k Nyctalovi a opatrně začal:
„Heleď, Nyctale, kdybychom se třeba náhodou dostali do nějaké krčmy, a ty budeš mít vyprávěcí náladu, vynechej i tento sen, jo? Děkuji. Mohlo by se stát, že by to třeba někdo špatně pochopil nebo nepochopil, a ona doba není úplně růžová a určitě na sebe nemusíme upozorňovat.“
„Zbytečný, ale za pokus to stojí. Nyctalus na sebe upozorní i tam kde není.“
Když se ozvalo zavití, Meridan hned zpozorněl. „Aaa, ouvej. A všichni jsme v pěkný řiti.“
„No, ehm, to je snad jasný, co to bylo, nejspíše ten pejsek, co si honil ocásek,“ pronesl Meridan krapánek nerozhodně, zároveň do sebe jedním soustem vrhl zbytek jídla o deseti soustech a začal uklízet ohniště.
„Ještě bych se zdržel, ale když už chcete jít do města, budiž. Mohl bys tam, Kaele, něco zahrát na loutnu, takové jako vystoupení, abychom si pořídili něco k obědu.“
Postupně Meridan při mluvení zrychloval likvidaci ohniště a následně se vrhl do balení stylem „vše do vaku, zbytek do ruky a pryč“. Takže za moment měl sbaleno a mohli vyrazit.
„Doufám, že je to sraní nepopadne za pět minut, rychlá chůze by to mohla hodně urychlit, no, pozdě hledat lopuch. Snad to bude trvat alespoň hodinku, to už budeme ve městě. Možná.“
Ještě se letmo podíval po okolí a na kamarády a vyrazil směrem k cestě.

= = = Nyctalus = = =

Nyctalus stál jako v omámení. Trochu se mu třásla kolena. Nečekal, že na jedno zavití tak mocně zapůsobí na jeho kamarády. Jen koukal, jak jeho dva kamarádi rychle balí všechny své věci a připravují se na cestu. Jinak nedělal vůbec nic, nebyl vůbec ničeho schopen. S trhnutím se probral.
„To jsem to zase vymňouk, tedy spíš vyvyl, že já si ten sen radši nenechal pro sebe.“
Meridan a Kael už měli vše sbaleno, jen vyrazit. Nyctalus tedy začal o překot balit. Šlo mu to velmi rychle, protože toho nebylo mnoho k balení. Tak za chvilku stáli všichni připraveni. Meridan udělal první spěšný krok k cestě a ostatní ho rychle následovali. Kael uprostřed a Nyctalus jako zadní voj. Šli v tichosti a jako na trní. Netrvalo dlouho a dorazili na cestu. Žádné další vití se už neozvalo, tak se všichni trochu uklidnili a začali se spolu potichu bavit.
„Ták, tady už se cítím líp. Tady stojíme na práci lidí. Tady to už lidé přetvořili a ukázali té nepořádné přírodě, jak se to dělá. Ha, cesta, cesta, tady už jsem úplně v bezpečí, tady už nám nic nehrozí. Tady nám les už nic neudělá, ani žádné potvory, co v něm žijí,“
prohodil jen tak Nyctalus ke svým kamarádům.
Lesu se ta jeho řeč asi moc nelíbila, a tak našel způsob jak Nyctaluse ještě pořádně vytrestat. Odněkud z lesa přiletěla sojka. Jakoby náhodou si sedla na větev mocného dubu, přímo nad Nyctala.
„Jé, to je pěkný pták co? A že se nás vůbec nebojí?“
Komentoval nenadálý přílet Nyctalus a ukazoval na ptáka prstem. Jak se asi dalo čekat, sojka usoudila, že přímo nad Nyctalem je to správné místo pro vykonání své potřeby a tak také neprodleně učinila. Bílá hmota opustila útroby ptáka a s naprostou přesností dopadla přímo na prst, kterým Nyctalus ukazoval na opeřené zvířátko.
„Já se na to… No viděli jste to, to snad není možný. Von mě dovopravdy pos…. No to teda ne, to si nenechám líbit.“
Rozhlédl se po okolí a svým zrakem hledal, co by mohl po tom ptačím prasákovi hodit. Oči se mu zastavily na příhodném šutru o velikosti mužské pěsti. Hned se pro něj shýbl. Kámen mu ovšem vyrazil naproti.
„Co to to to jo …. AAAAuuuu,“
zařval Nyctalus.
„Kwak,“ pobouřeně odvětil kámen, když se mu odrazil od obličeje.
Nyctalus, s překvapením a vyděšením zároveň, rychle o krok couvnul. Bohužel ten krok stačil, aby se zřítil do sice mělkého příkopu, ale zato plného trnitého šípku. Trny ostré jako dýky a husté tak, že by se skrz ně neprodral ani mravenec. Nyctalus spadl po zádech přímo do jejich středu.
„AuuuuuuuuuuuuuuuuuuAAAAAAAAAAAaaaaaaaaaaaaaa“
Zařval z plných plic Nyctalus a v očích se mu objevily slzy. Chvilku se s úpěním snažil vymotat z trnité pasti, ale šípek držel pevně. Sojka mezitím odletěla o větev výše a s pobaveným výrazem sledovala trápení chudáka Nyctala. S utrápeným výrazem ve tváři nakonec začal prosit své kamarády o trochu té kamarádské pomoci.
„Ku uau cííí. Po au mo au c. Pro au sím. Auau.“
V tu chvíli se z veliké dálky opět ozvalo táhlé, zlověstné zavití.

= = = Kael al Dalleh = = =

I Kael byl rád, že se z místa setkání v lesním porostu posunou zase trochu jinam a chůzi si s kamarády na čerstvém vzduchu vskutku užíval. Téměř zapomněl na všechny starosti z posledních dní, uvolnil svou mysl a povznesl se do světa fantazie, kde si sám sebe představoval v různých podobách. Některé představy posiloval.
Viděl sám sebe na pódiu slávy, v jedné ruce třímaje loutnu, v druhé půvabnou černovlásku. Na krku vavřínový věnec a kolem lidé rozhazující květy žluté růže – symbol všech hudebníků. Viděl také starostu velkého města, který přicházel k němu a v ruce třímal naditý měšec, který mu předal se slovy:
„Sláva Tobě, Kaele, zde je odměna za velkolepé písně o tvých skutcích a přátelích. Jsi v mém městě kdykoliv vítán jako host a má dcera ti bude k dispozici po celou dobu tvého pobytu zde.“
Takovéto představy miloval a snil alespoň o jednom z toho všeho, co jej napadalo. Některé představy však utlumoval a nechtěl si je připomínat.
„Jmenuji se Syfilis… pojď ke mně… jsem celá Tvoje…“
Jakmile došli všichni na cestu, těsně před tím, než se Kael vrátil se svými myšlenkami do reality, ještě zavzpomínal na svou noční příhodu s uhaslou pochodní a s vyplašeným zajícem a zpětně se tomu trochu pousmál. Jeho úsměv se však rozšířil o mnoho víc, když spatřil sojčí hovno na Nyctalově prstu.
„To mi Nycte řekni, kde tohle štěstí bereš…“ řekl Kael, zlomyslně se zašklebil a začal kamaráda povzbuzovat v odplatě. „Jasně, vrať jí to, sojce jedný vylítaný, nenech si to líbit… můžeš za ní třeba vylézt na strom, rychle ji chytit a potom jí zmasírovat pérka. Hlavně ji drž celou dobu za zobák, ať to nevyžvaní ostatním… hahaha,“ smál se Kael a začal ještě víc, když Nyctalus teprve hledal kámen a sojka mezitím dávno uletěla. „A máme po ptákách.“
Kael sledoval sojku a v duchu vlastně děkoval bohu, že uletěla. Věřil totiž tomu, že Nyctalus by při střetu s ní mohl přijít k úhoně. Přinejmenším by jej sojka alespoň ještě jednou preventivně posrala… Nikdy by jej však nenapadlo, že si splete kámen se žábou a následně zvolí procházku trnkovým keřem…
„AuuuuuuuuuuuuuuuuuuAAAAAAAAAAAaaaaaaaaaaaaaa“ ozvalo se najednou za jeho zády a Kaelovy obavy se potvrdily.
„Dva dny s tebou a už mám tendenci složit baladu na tvoje jméno, Nyctale. Avšak nevím, jestli by měla být smutná, komická, nebo tragikomická…“ řekl Kael, když se otočil a spatřil svého kamaráda v trnitém šípku. „Nejspíš tragická…“ dodal, když viděl, jak Nyctalus zápasí s trny a trpí. Až poté mu vlastně došlo, že by mu mohl pomoci, ale zareagoval až na Nyctalovo zaprošení.
„Chytni se a hlavně se drž!“ řekl Kael a podal ruku ležícímu kamarádovi. Jakmile se však Nyctalus chytil, stalo se něco, s čím Nyctalus rozhodně nechtěl počítat. Kael zabral, ale nestihl svůj úmysl dokončit. V dáli se ozvalo opětovné hrůzné zavytí, které jej dočista vyvedlo z míry. Leknul se, ztratil rovnováhu a svého kamaráda nechtěně pustil…
Nyctalus však dodržel doporučené instrukce a držel se Kaelovy ruky, jak mohl… I stalo se tedy, že padající Nyctalus stáhnul vyděšeného Kaela s sebou a oba skončili na zemi… v šípkovém keři.
Následné úpění, vřískot a klení se mohly klidně stát inspirací pro strašidelné příběhy od samotného ďábla…