Místo setkání

= = = Nyctalus = = =

„Auuuu, Kaele, co to děláš. Auuuu.“
Nyctalus s Kaelem se zuřivě perou s trnitým keřem, který je nechce jen tak nechat být. Je to lítá bitva, šrámy jsou na obou stranách. Musím uznat, že šípkový keř je opravdu velmi, velmi dobrý šermíř, neb Kael s Nyctalusem jsou už celí od krve. Zatím jsou to jen povrchová zranění, ale zato dosti četná. Šípkový keř utrpěl jen několik zlomenin, vypadá to ale, že tato zranění na něj nemají žádný velký vliv. Pln síly se šípek vrhá znovu do boje. Bere si své dýky a bodá a bodá. Pánové se snaží bránit statečně a holýma rukama. I přes velké bojové nasazení obou pánů mají v sobě desítky, ne-li stovky, ostrých vražedných nástrojů. Naši milý hrdinové vypadali jako ork provokující skupinu elfích lučištníků. Šípkový keř vyhrál na celé čáře. Naši hrdinové se stáhli se staženým ocasem. Další hodinu se ozývalo jen úpění a nadávání, jak si naši hrdinové hojili rány.
„Kdo měl ten blbej nápad, že si dáme sraz v lese. A to ještě vražedným. Všechno mě tady chce jenom naštvat, zabít nebo nahnat strach. Už toho tady mám plný tělo. Jak se ti tady, Meridane, může vůbec líbit. Meridane, ukaž nám nejkratší a nejbezpečnější cestu kamkoli mimo les, louky, pole. Co nejdál od krvežíznivý přírody a děsuplného vytí. Nerad bych, aby nás tady zastihlo to, co vyje. Navíc mám břicho nafouklý jak zahnilá ryba. Nikomu bych teď neradil, ať stojí za mnou. Až splasknu, v širokém okolí nebude živáčka.“

= = = Nyctalus = = =

„Že jsem ti vůbec pomáhal… za dobrotu na žebrotu, nebo spíš… za trochu pomoci, v trnové bezmoci …“ povzdechnul si Kael, jakmile se s Nyctalusem dostali od keře pryč. V tomto povzdechu však nezněl žádný vztek, nýbrž jen bolest a rezignace.
Mezitím, co si Nyctalus vyléval vztek, Kael vyndal poslední zbytky trnů, které se mu zaryly do kůže. Poté si lehce poškrábanou rukou přejel upocené čelo a něžně pohladil svou loutnu.
„Ještěže tobě se nic nestalo, maličká…“ promluvil téměř dojemně ke svému nástroji a poté se opět vrátil do reality – hrdě se postavil, podíval se zpříma na své druhy a zapřemýšlel nad Nyctalovým proslovem.
„Tak to snad abychom šli, že? A opovaž se, Nycte, stát přede mnou, až budeš chtít splasknout. Fakt nevim, co jsi sežral, že tě to tak nafukuje, ale ani to vědět nechci. A pokud si budeš potřebovat odlehčit, klidně to udělej. Myslím, že ta bestie, která zavyla, nás třeba už potom sledovat nebude… někde jsem totiž slyšel, že šelmy si takhle značí území. Třeba jí lidský hovno přesvědčí, že by dál chodit neměla. Nevíš o tom něco, Meridane? Jako zkušenej lesák… No nic, veď nás tedy do nejbližšího města, ať se konečně napijeme…!“ řekl směle a rázně, přitom si uvědomil až pozdě, že vlastně není třeba Meridanovo vedení, když přeci všichni stojí na cestě a ví, kde město leží. Nechal svá slova však vyznít do prázdna a pak rázně udělal první krok směrem, kde věřil, že město najde. Samozřejmě ale vyšel úplně na druhou, špatnou stranu. Sebejistě si to štrádoval, jako parta neohrožených zabijáků těšících se na čerstvou kořist, nehledě na to, jestli jej Meridan a Nyctalus následují, začal si pískat veselou hospodskou píseň, která mu připomněla osvěžující pivo a stín civilizované hospody…

= = = Meridan = = =

Od okamžiku, kdy vystoupili na cestu, přestal Meridan stíhat běh událostí, které Nyctalus rozpoutal. Zmohl se jen na to, aby ucouvl do bezpečné vzdálenosti od Nyctala. Potom co Nyctalův prst vydatně pokálel pták a do obličeje dostal pravým hákem od žáby, začal tušit, že se semele ještě něco většího.
A hned vzápětí se to rozjelo.
Podlý Nyktalův útok zády na trnkový keř, by nikdo nečekal ani v růžovém snu, o to méně jej čekal trnkový keř. Keř však rychle přebral iniciativu a bleskově na Nyctala zaútočil, ten, poznav, že lest se nezdařila a další nevinná součást lesa se sadisticky ukájí na jeho těle, započal volati kamarádům o pomoc. Hrdý rek Kael vyslyšel lstivá a úzkostná slova jeho a vrhl se příteli v nepříteli na pomoc. Draze platil svoji ochotu, keř bodal a bodal tisíci ostny do jeho hebké bardské kůže, a ani šat jeho ušetřen nezůstal. Po dlouhé a tragicky marné bitvě, keř, znuděn jejich existencí, je propustil a zpět zaujal svou pózu nevinné součásti lesa, jen krví podbarvené ostny jeho, vypovídaly o vrozených sadistických choutkách.
Meridan vyčkával, opatrně se rozhlédl a zhodnotil, jestli už je bezpečné se přiblížit. Stáli na cestě, keř daleko, okolo rovina, nikde žádné zvíře nebo cokoli, co vypadalo podezřele. Nic, co by mohlo interakcí s Nyctalem vyvolat konec světa, katastrofu nebo alespoň zlomeninu. Přiblížil se ke kamarádům, raději ze strany od Kaela.
„To jsi tomu dal, Nyctale, jste v pořádku? Doufám, že jo.“
Meridan opatrně prohlíží své kamarády.
„Hm, kdyby něco, tak jsme v lese potkali třeba harpyje nebo tak něco, jo? Jestli se někdo doví, že vás takhle pocuchal trnkový keř u cesty, nedostaneme pivo a budeme pro smích kdekoliv, snad jen daleko na severu by o nás neslyšeli.“
„No, a co se týče toho značkování teritoria, myslím, že to určitě pomůže, bylo by fajn, kdyby se třeba chtělo ještě někomu, to by fakt určitě pomohlo.“
Při téhle informaci se Meridan musel držet, aby se nepotrhal smíchy.
„Protože až to na vás dva přijde, bude se vám chtít vyhnout i země pod nohama.“
A už sledoval odhodlaný výpad směrem k městu, který právě předváděl Kael.
„Ehm, ty, Kaele,“ začal Meridan s citem, aby se příliš nedotkl bardovy jemné básnické duše, „až se vyčuráš, tedy všemu s čichem v okolí oznámíš, že jsme drsná družina, tak to otoč drsně čelem vzad a rychle nás doběhni, aby tě Nyctalus neofoukl, půjdeme zatím napřed.“
A vyrazil po cestě opačným směrem od Kaela, správným směrem k městu.

= = = Nyctalus = = =

Jakmile Nyctalus zaslechl něco o vykonání potřeby, začal okamžitě potřebovat na záchod. Zatím sice jen na malou, ale zato nutně.
„Počkej na mě, Kaele, jdu plašit divou zvěř s tebou.“
A zrychleným krokem se vydal za Kaelem.
„Do lesa mě ale nikdo nedostane, vezmu to pěkně z cesty. Chci cítit pevnou půdu pod nohama.“
Tato slova hrozila blížící se katastrofou. Jakmile totiž Nyctalus pronesl, že něco chce, stal se většinou úplný opak. A tak se dalo čekat, že Nyctalus šlápne do louže, i když týden nepršelo, nebo zapadne po kolena do bažiny. Kupodivu se nic takového nestalo. Nyctalus se v klidu vymočil a ani na něj nespadla šiška z nejbližší borovice. To už začínalo být podezřelé. Nikdo si toho ale nevšiml. Kael se snažil zamaskovat svůj omyl ve výběru cesty a Meridan už si to štrádoval po cestě.
Za další zatáčkou směrem k městu už šli všichni tři pohromadě. Nyctalus už zapomněl na veškerá příkoří, která se mu za dnešek stala, a měl dobrou náladu. Jen ho trošku trápil zvláštní pohyb ve střevech a větry.
„AAAAAAAAauuuuuuuuuuauuuuuuuuuauuuaaaaaaaaa ….. aaaa …… uuuuu…..“
Ozvalo se znenadání hlasité, ale ke konci trochu přidušené zavytí. Město už bylo skoro na dohled a naši tři kamarádi přidali rychle do kroku. Čím šli rychleji, tím Nyctalova střeva nechtě nuceným pohybem pracovala více a více.
„UUuuaaaaa ……aa a.aaa…..uuu…aaaaa…..uuuu….aaaaa.“
Ozvalo se znova hlasité zavytí. Teď už ovšem znělo spíše jako kašlání válečného veterána s tuberou.
Naši tři kamarádi opět zrychlili krok.
„Kucíííííííííí, já snad puknu,“ klidným hlasem prohlásil Nyctalus se šíleným výrazem ve tváři.
„Tohle musím vydržet.“
„Něco na mě jde a bude to velký, ale bojím se, co ta potvora za náma udělá, až mě najde se stáhnutejma kalhotama. Takovouhle smrt si já nezasloužím.“
„Tohle nevydržím.“

= = = Kael al Dalleh = = =

Při chůzi k městu se Kael Nyctalovi v duchu smál. Nejdříve proto, že bude mít asi sračku, poté proto, že to asi pustí do kalhot, jen aby jej nedostihla ta vyjící potvora. Během pár chvil mu potutelný úsměv ale zmizel – Kaelova střeva se totiž začala také poněkud nemilým způsobem ozývat a až poté si potrestaný bard uvědomil, jak rychle chce do města a jak zoufalá daná situace vlastně je.
„Jděte si, jak rychle chcete, ale já už zrychlovat nebudu. Nějak mi to víno ze včerejška taky pocuchalo střeva. A to jsem měl jen trochu. To byl pěknej patok…“ klel si Kael v duchu pro sebe a vyčítal si, že to víno vůbec ukradl.
„Ty bys měl bejt, Meridane, v pozoru, protože jestli to víno bylo zkažený, proběhneš se s náma…“ dodal jen směrem ke svému kamarádovi, ale dál se již radši soustředil na cestu.
Ke štěstí všech přítomných, temný les během pár okamžiků skončil a přibližně půl míle na obzoru se objevily hradby města. Sluníčko se řádně opřelo do tváří dobrodruhů, kteří se do této chvíle skrývali ve stínu stromů, a otevřela se před nimi vykácená paseka, na které byla místy roztroušená stádečka koz. Nedaleko třech dobrodruhů popoháněl mladý chlapec i houf kejhajících hus. Pracující lidé se v dálce rojili kolem hradní brány jako včely kolem úlu. Po cestě směrem ke Kaelovi a ostatním se hnal zdobený kočár s čtyřspřežím krásných hřebců. Kael rychle zhodnotil situaci:
„Jestli nás stále honí nějaká vyjící potvora a vyběhne z lesa, budou pro ni husy asi lepší sousto než my, takže bychom mohli vyváznout bez úhony. Pokud ale ta bestie zůstane v lese a ti, kteří pojedou v kočáru třeba zastaví, mohou být přímo ohrožení. Radši je budu varovat.“
Kael na nic dalšího nečekal a doufaje, že si v klidu odskočí až později, stoupnul si doprostřed cesty a rázným gestem ukázal na kočár, aby jej zastavil.
Čtyřspřeží se mezitím v poklusu blížilo…

= = = Meridan = = =

Meridan kráčel po boku svých přátel vstříc městu a naslouchal jejich střevním nářkům.
„Tak, už to nemůže trvat dlouho. Nyctalus je bledší, než kdyby mu do tváře dýchala saň. Snad jsem to s množstvím houbiček nepřehnal,“uvažoval si pro sebe Meridan. Z myšlenek jej vytrhl příchod na vykácenou paseku s výhledem na město. Prohlížel si okolí města, z kterého včera vyrazil do lesa na téměř osudnou schůzku s kamarády.
„Jedna drsná noc v lese, a šupky dupky zpátky do náruče bytelných stěn hostinců, kde je spousta jiných lidí, kteří mohou trpět pod božími zásahy Nyctalovými.“
Meridanův objevující se úsměv na tváři rázem zmizel při pohledu na Kaela provádějícího bůhví proč smrtelný hrdinský čin, spočívající v pokusu o dramatické zastavení vozu. Chvíli nevěřícně hleděl střídavě na Kaela a přibližující se kočár. Kočár už byl, co by Nyctalus žábou dohodil, a pořád v plném trysku, ani náznak zpomalení. Meridan nezaváhal, rozhodl se a zakročil.
„Mám se otočit, abych to neviděl, nebo se dívat, abych to viděl, jinak bych nevěřil?“
„Sakra, ksakru.“ A s touto myšlenkou skočil a srazil Kaela do přilehlého příkopu u prašné cesty.
„Hlavně ať mu teď neselžou střeva,“ přál si Meridan v duchu.
Oba byli v příkopě, Meridan slyšel, jak jim za zády proburácel vůz, a rychle se začal sbírat na nohy, páč z pohledu ztratil Nyctaluse, což nikdy nebylo dobré znamení.
„Jsi v pořádku, Kaele? Stalo se ti něco?“ zeptal se Meridan Kaela a zároveň se mu snažil pomoci.
„Myslím, že jeli až příliš rychle, než aby si vychutnali chvilku s tvými verši o syslu, vydrž s tím do města, aspoň bude pivečko a něco k jídlu.“
„Co, Nyctale, takhle pomoci oprášit kamaráda?“