Místo setkání

= = = Nyctalus = = =

Nyctalus také se zájmem sledoval, o co se to ten Kael snaží.
„Co to u všech bláznů kulhavých ten Kael dělá? To je nějaká hra, kterou neznám. Bude to určitě pěkná bžunda, zkusím dělat to, co Kael a uvidíme.“
Nyctalus zaujal stejný postoj jako Kael. Pořádně se rozkročil a pořád sledujíce Kaela, ladným pohybem předpažil ruku. Nyctalovo bystré oko si všimlo, jaký má Kael neústupný výraz ve tváři a jak hledí strnule před sebe.
„Musím ho napodobit úplně přesně,“pomyslel si Nyctalus a hned nasadil neústupný výraz a podíval se před sebe. Až teprve teď si Nyctalus všiml kočáru blížícího se velikou rychlostí. Z neústupného výrazu se rázem stal výraz naprosto ústupný. Nyctalus se také hned podle svého výrazu zachoval, ihned ustoupil. Udělal hned několik kroků stranou, zoufale se podíval na Kaela, kočár, Kaela, Meridana, kočár a Kaela.
„Kaele??“
A kočár byl blíž.
„Ten Kael je ale drsňák, takhle se dívat smrti, tedy kočáru, do očí. Ale možná už by měl uskočit, nevypadá to, že by kočár nějak zpomaloval.“
Kočár byl blíž a blíž, už snad blíže být nemohl.
„No možná bych mohl něco udělat.“
Napadlo Nyctala v poslední chvíli a nakročil. Než ale Nyctalus stihnul udělat tečku za svojí myšlenkou, přes cestu se mihl stín. Ten stín byl samozřejmě Meridan srážející Kaela do příkopu. Nyctalus měl už ale nakročeno a ocitl se tak v kolizním kurzu. Malý mužíček stál bokem proti jednomu z koní. Oči se setkaly. Hřebec měl pevný pohled, jistý si svou rychlostí a hmotnostní převahou. Oči Nyctalovy se třepetaly strachy, díky tomu byl jeho zrak trochu rozostřený. Jak se vznešený kůň přibližoval, rozjížděly se Nyctalovi oči více a více do stran. Nyctalus už stihnul jen zvláštně zkroutit čelist k chystanému výkřiku zděšení a bolesti. Kůň však nebyl slepý a jak Nyctalus zkřivil svou tvář, bujný oř ztratil svoji jistotu a začal se plašit. Nyctalova děsivá tvář neměla jen jedinou oběť. Vozka, ač ignoroval jakékoliv lidské překážky na cestě a sledoval jen úzký pruh cesty, zachytil Nyctalovu tvář periferně. I tak to stačilo k tomu, aby se vyděsil. Hned zařval a prudce přitáhl otěže. Tři hřebci okamžitě poslechli a začali brzdit. Ten čtvrtý, kterého zasáhla děsuplná tvář Nyctalova, však už byl natolik splašený, že jeho jediná touha byla dostat se od té strašné bytosti pryč. Splašený oř uhnul lehce ze směru a minul Nyctala doslova o píď. Ten v tu chvíli začal konečně potichu řvát. Jak vydechoval všechen vzduch z plic, zatáhl přitom břicho a stoupnul si na špičky. Těsně kolem Nyctala profrčel i kočár, tentokrát to bylo snad jen půl pídě či ještě méně.
Nyctalus neměl ani škrábnutí, jen strnule stál. Stejně strnule jako předtím Kael. Za ním bylo slyšet strašné skřípání, rachtání, rány, prostě zvuky, jako když se něco štípe či rozbíjí. Nakonec však kočár setkání s Nyctalem přežil vcelku pořádku. Zastavil asi dvacet sáhů za Nyctalem, jedním kolem v příkopu a třemi na cestě, ovšem jedno z nich už nebylo součástí kočáru.
Když se začal pomalu usazovat zvířený prach, Nyctalus ještě stále stál na špičkách. Meridan s Kaelem se váleli v příkopu. Vozka tišil své srdce a koně. A dveře kočáru se začaly pomalu otevírat.
Lehký vánek odnášel poslední malá zrníčka zvířeného prachu a celá scéna se pomaličku odhalovala zvědavým očím přítomných. V takovéto blízkosti brány již bylo lidí mnoho. Každý se zaobíral svými problémy. Z nichž jeden, před několika minutami, zvítězil u všech lidí. Tím problémem bylo vyhnout se rychle blížícímu se kočáru. Jakmile ovšem kočár lidi minul, myšlenky lidí se vracely zase zpět ke všedním problémům. Když se však začaly ozývat podezřelé zvuky, pozornost všech se rázem stočila na naši malou skupinku, zděšeného koně, zpoceného vozku, kočár a upadnuvší kolo. Otevřením dvířek kočáru se atmosféra stala tajuplnou a dala by se nejlépe popsat jako zatajený dech světa. Všechny zvuky utichly. Slunce potemnělo. Mrak, který jej zastínil, měl podobu hlavy velkého černého psa. Zvedl se vítr. Ten vytvořil větrný vír, který zvedal už usedlý prach znovu do výše.
KONEC ...