Síla (bez)moci

Tatiana pomalu stoupala po točitých kamenných schodech. Byla zmatená. Kníže jí dal zavolat v neobvykle pozdní hodinu a neřekl důvod. Nechtělo se jí tam. Nenáviděla ho. Pokaždé, když ho viděla, mrazilo ji u srdce. Blížila se ke dveřím do Alexovi ložnice. Dýchala nepravidelně. Bylo jí zle, ale netroufla si odporovat. Ne po tom, co udělal jejímu snoubenci.

Zaklepala.

„Vstup!“ ozval se známý hrubý hlas. Přeběhl jí mráz po zádech. Přivřela oči a vzala za kliku. Vešla dovnitř. Očima sledovala dřevěný vzor na podlaze zatímco za sebou zavírala dveře. Celá místnost byla zahalena přítmím. Jediné světlo pocházelo ze svíček na svícnech. Jeden byl na stole vpravo od Tatiany a druhý na stolku u postele vlevo od dveří.

Tatiana okamžitě spatřila knížete. Stál právě u postele a přetahoval si přes hlavu bílou košili. Plamen svíček se zapotácel a hra stínů vykreslila na Alexově obnažených zádech obrysy pevných svalů. Kníže odhodil košili na postel a začal si odepínat opasek s dýkou. Svaly na pažích mu hrály ve špatném zlatavém světle svíček a Tatiana se přistihla, že se nemůže přestat dívat. Naštvalo jí to. Nikdy předtím si neuvědomila, že kníže – ten, kterého tak nenávidí – se jí vlastně může i líbit. Odtrhla zrak a zadívala se ven z okna do naprosté tmy. Bojovala s pokušením se na něj opět zahledět.

„Pojď sem,“ vytrhl jí Alexův hlas ze zamyšlení. Pomalu přešla k němu. Seděl na okraji své postele a odkládal na stolek vedle sebe opasek s dýkou. Ani se na ni nepodíval. Tatiana usilovně držela svůj zrak přišpendlený ke vzoru na podlaze. Byly to takové mnohocípé hvězdy. Zastavila se na dva metry od něj. Podíval se na ni. Prohlédl si ji.

Měla na sobě dlouhé jednoduché šedé šaty, přepásané prostým spleteným páskem z líka. Dnes ráno si nevzala ani halenu, protože bylo teplo, takže její ruce byly holé. Okamžitě toho začala litovat, protože jí naskočila husí kůže, ve chvíli, kdy si uvědomila, že si ji prohlíží. Vlasy měla svázané do volného copu, jako vždy.

Honily se jí hlavou myšlenky. Co po mně chce? Proč mě zavolal takhle pozdě? Proč si svlékl košili i opasek? A proč si mě teď tak prohlíží? Co když bude chtít abych s ním šla na lože? Jak odmítnout knížete? To bych Davidovi nemohla udělat... za měsíc se máme brát! Tatianě se zdálo, že to trvá věčnost. Ve skutečnosti uplynulo jen pár vteřin. Pak se Alex opřel lokty o kolena a sepjal ruce před sebou. Zadíval se z okna ven.

„Říká se, že umíš uvolnit lidské svaly jen pouhým dotekem,“ řekl nevýrazně. Tatianu to zaskočilo. Ten tón už znala, kníže tak mluvil, když byl unavený. „Je to pravda?“ zeptal se.

„Ano, můj pane,“ odpověděla a odpustila si běžné vysvětlování, že jde spíš o směrovaný tlak na jednotlivé svaly a opakované pohyby k jejich uvolnění. Naučila se to od své babičky a často tak pomáhala Davidovi, když byl přepracovaný.

„Dobře. Moje záda to potřebují. Jestli s tím můžeš něco udělat, udělej to,“ přikázal jí a nedůvěřivě se na ní podíval.

Tatianě přeběhl mráz po zádech. Chtěla něco namítnout, ale jeho pohled ji zarazil. Netroufla si odporovat. Ale představa toho, že se dotýká muže, který jí nechal málem utopit, zbil jejího snoubence skoro k smrti a jí samotnou nedávno udeřil, jí stále bránila v pohybu.

Na co sakra čeká? Ptal se Alex sám sebe. Tohle byl špatnej nápad. Proč jsem Erika poslouchal? Nikdy si nepouštěj poddané k tělu! A já sám tu sedím polonahý před touhle holkou. Bohové! Co mě to napadlo? Alex se díval z okna a už jí chtěl říct ať odejde, když v tom se ho dotkla dlaní na rameni. Téměř neznatelně sebou trhl. Přiložila i druhou ruku. Měla teplé dlaně. Jemně stiskla. Stála vedle knížete a ten ji koutkem oka pozoroval. Zopakovala stejný hmat a Alex ucítil slabé příjemné uvolnění.

Cítila, jak napjetí přecházelo. Zopakovala ještě několikrát základní hmat k uvolnění krčních svalů a s každým cítila, jak se jí svaly pohybují v rukách. Sedla si za knížete a ještě chvíli pokračovala v masírování jeho krku. Viděla že se tomu začal poddávat. Po chvíli přestala a tiše řekla: „Když si lehnete, budu vám moci uvolnit celá záda.“

Alex k ní otočil hlavu. Kývl.

Zvedla se, aby mu uvolnila místo. Lehl si na postel a ruce si dal vedle hlavy. Začala mu pomalu prohmatávat svaly kolem páteře a uvolňovat je.

Asi po čtvrt hodině si všimla, že má zavřené oči. Zadívala se mu do tváře a znovu se jí vrátila myšlenka na incident, který se stal před pár hodinami, když se vrátili z výpravy a jeden z jeho mužů byl mrtvý. Už se asi nikdy nedozví, proč chtěl, aby šla s ním. Ale to není podstatné. Podstatné je, že si svůj vztek vybil na Davidovi, že ho musela prosit na kolenou přede všemi, aby ho nezabíjel a on ji okřikl jako psa. Důležité je, že David bude mít na tváři jizvu, která se už nikdy nezahojí. A taky to, že si přísahala, že ho pomstí. Stejně jako Edgarda, kterého zabil první noci.

Kolik lidí ještě bude muset kvůli tobě zemřít? Ptala se vduchu. Uvědomila si, že možná už nikdy nebude mít takovou šanci, možná už nikdy se nedostane ke knížeti tak blízko. A se zbraní na dosah.

Pomalu sáhla po dýce ležící na nočním stolku. Jednou rukou stále masírovala Alexův krk. Sledovala, jestli se pohne. Klidně ležel dál.

Neslyšně vytáhla dýku z pouzdra a přenesla ji nad jeho tělo. Proběhl jí záchvěv nervozity. Ještě nikdy nikomu neublížila. Ale knížete nenávidí. Zaslouží si to, byla v duchu přesvědčená. Sevřela dýku v dlani a rozhodla se bodnout. Věděla kam. Krční páteř – mezi obratle. Okamžitá smrt. Lovci z vesnice tak dobíjejí vysokou. Jak ironické, pomyslela si. Zamířila hrot, nadechla se a bodla.

* * *

Alex si uvědomil, že něco je jinak. Tatiana začala jinak dýchat a pohyby její ruky přestaly být funkční. Všiml si, že dýka je pryč. Uvědomil si, co chce udělat. Chtěl vědět, jestli to dokáže. Nechal ji do posledního okamžiku, který si mohl dovolit. Ve vteřině, kdy vydechla se prudce otočil. Levou rukou ji chytil za zápěstí. Posadil se, chytl ji za pas a převalil na postel.

Tatiana si ani nestihla všimnout, co se stalo. V jednom okamžiku vedla dýku ke smrtícímu úderu a ve druhém ležela na zádech ruce přitisknuté k posteli a kníže nad ní. Pustila dýku. Ležela zmražená strachem. Už teď je mrtvá. Věděla to. Snažila se uklidnit dech.

Alex držel Tatianiny ruce, tak aby s nimi nemohla pohnout. Klečel nad ní na kolenou a byl sotva dvacet centimetrů od ní. Adrenalin mu zase rozproudil krev. Konečky jeho vlasů se jí místy lehce dotýkaly na tváři. Byl zase zpět. Byl rozzuřený. Porušil své zásady. Pustil si ji k tělu a ona se ho pokusila zavraždit. Měl by ji za to zabít. Měl chuť jí zabít. Ne. Měl chuť jí udělat mnohem horší věci za to, že se mu pokusila sáhnout na život. Toužil po tom, aby trpěla. Představoval si, že ji bije, jí vyřezává rány do kůže po celém těle a potom je vypaluje rozžhaveným kovem. Představoval si, že jí láme prsty, jeden po druhém a trhá nehty. Představoval si, že jí položí rozžhavené uhlí na víčka, bradavky a podbříšek. Viděl jak bere dýku a vsunuje ji do její pochvy. Ucítil vlnu vzrušení. Zarazil se. Podíval se znovu na Tatianu a opět dostal chuť udělat jí všechny ty věci a mnohem víc... ale tím by ji zabil. A to nechtěl. Nechtěl ani, aby bylo vidět, že ji trestal, protože Erik jí z pro Alexe neznámých důvodů měl v oblibě. Přemýšlel.

Tatianě se zdálo, že to trvá věčnost. Začínaly jí nesnesitelně bolet ruce a dech už dokázala zklidnit. Dívala se na Alexe z takové blízkosti jako ještě nikdy. Jeho pohled byl uhrančivý. Jen kvůli tomu pohledu by nedokázala vstát. Byl nenávistný, hněvivý, děsivý a zároveň trochu šílený. Chtěla vědět, co se mu honí hlavou.

„Měl bych tě zabít tady na místě,“ procedil mezi zuby Alex.

„Tak proč to neuděláš?“ odvětila cynicky Tatiana. Na ničem už jí nezáleželo. „Zkusím to znova, když mě necháš žít!“ prohlásila odhodlaně.

Alex jí silně udeřil hřbetem levé ruky. Nevykřikla. Vlastně ani necítila bolest. Byla v šoku. Kníže se k ní sehl a zašeptal jí do ucha: „Mrtvá jsi mi k ničemu.“

Tatianou proběhla hrůza. Něco v jeho hlase jí říkalo, že smrt by teď byla pro ni spásou.


Alex vstal. Tatiana zůstala nehybně ležet tak, jak ji nechal. Nedokázala se vzpamatovat. Byla přesvědčená, že ji zabije. Věřila, že touhle dobou už bude mrtvá. Nevěděla, co má kníže v úmyslu a to ji děsilo. Ten úsměv a hlas – znělo to tak nelidsky.

„Vstaň!“ přikázal tvrdě zatímco si oblékal košili.

Pomalu se posadila na postel. „Co mi chceš udělat?“ zeptala se zoufale. Znovu ji praštil hřbetem ruky do obličeje. To už bolelo. Hodně.

Alex jí chytil za bradu a silně stiskl: „Uvědom si... s kým mluvíš!“ výhružně sykl. Pustil ji. Tatiana sklonila hlavu. Začala mít strach. Jistota blízké smrti byla ta tam, zato cit se jí začal neodbytně vracet.

„Vstaň!“ zakřičel na ni.

Vstala. Oči měla upřené do země. Bála se na něj podívat.

Díval se na ni. Věděl, co jí chce udělat. Její prohřešek bude i jejím trestem.

„Svlékni se!“ přikázal.

Poplašeně se na něj podívala a podvědomě od něj ustoupila. Odmítavě zakroutila hlavou. Bezděky před sebou zkřížila ruce.

Alex se na ni chvíli bezvýrazně díval. „Jak chceš,“ prohlásil. Přešel ke dveřím, otevřel je a zakřičel na Dominika – nejstaršího ze svých mužů. Ten okamžitě přiběhl.

„Ano, můj pane?“ zeptal se s úklonou a úkosým pohledem na chvějící se Tatianu.

„Přiveď tu malou holku,“ řekl ledabyle kníže, „sestru téhle,“ kývl k Tatianě.

„Ano, pane!“ souhlasil bez zaváhání Dominik.

„Ne!“ zbrkle vykřikla Tatiana. Třásla se a očí ji začaly vlhnout.

Alex se na ni podíval a zdvihnutím ruky zarazil Dominika, který už byl na odchodu.

„Udělám to,“ řekla tiše a se skloněnou hlavou k dřevěné podlaze s hvězdicovými vzory.

Dominik se sebral a odešel. Dveře klaply. Alex u nich stál se založenýma rukama. Tatiana těkla pohledem k němu a pak ven z okna. Uslyšela jeho pomalé kroky.

„Čekám,“ oznámil jí suše.

Tatiana se usilovně dívala ven z okna. Pevně sevřela oči a po tváři jí stekla slza. Polkla. Jednou rukou si rozvázala šněrování na zádech. Pak si stáhla šaty z ramenou - spadly z ní na podlahu a obkroužily její kotníky. Pod nimi už neměla nic. Pravou ruku si přitiskla přes kulatá ňadra a levou si položila do klína ve snaze zakrýt své ženské znaky. Hlavu měla stočenou na pravou stranu a oči křečovitě zavřené.

Alex viděl její rozpaky a těšilo ho to. Viděl její slzy a necítil lítost, naopak. Viděl, že je vyděšená a byl spokojený. Byl rád, že ji dokázal zlomit. Líbilo se mu, jak se chvěje, jak sebou trhne při každém jeho kroku... ale nestačilo mu to. Stále se nemohl zbavit představ, v kterých jí viděl zraněnou jeho rukou, zoufale plačící, křičící a vyčerpanou. Došel až k ní. Pomalu ji obešel a prohlížel si ji ze všech stran. Měla světlou kůži, symetrickou štíhlou postavu, hezky tvarovaná nevelká ňadra, útlé boky, malý zadek a dlouhé štíhlé nohy. Nebyla jeho typ. Byla moc hubená, nestarala se o svoji krásu a voněla slámou namísto orchidejí. Přesto ho vzrušovaly myšlenky na to, jak snadné je porušit tu tenkou vrstvu kůže a jak opojná je barva krve.

Stoupl si za Tatianu. Chvěla se. Cítila jeho přítomnost a chtěla utéct. Ale strach z toho, že by její sestra musela tohle prožívat místo ní, jí udržel na místě.

Vzal její vlasy a přeložil je dopředu přes rameno a obnažil tak její krk. Vzal dýku. Škubla sebou. Lehce ji přiložil na její tvář a jel hrotem pomalu po její kůži až sjel ke klíční kosti. Tam se zarazil. Ucítila malé bodnutí a pod špičkou dýky se objevila kapička krve. Přerývaně se nadechla a z očí jí vytekly slzy.

Alex uviděl její krev a ucítil její zoufalství. Jeho vzrušení přesáhlo únosnou mez. Vzal ji za ramena a odhodil ji do rohu místnosti. Narazila do stěny a zůstala k ní schoulená u země. Podívala se na Alexe skrz mlhu slz. Viděla na něm s jakou zuřivostí je odhodlán pokračovat. Roztřásla se. Alex k ní došel. Zvedl ji ze země a přitiskl čelem ke zdi. Cítila jeho blízkost a třásla se pod každým jeho dotekem vlnou nechuti. Vsunula zkřížené dlaně pod hlavu natlačenou ke stěně, aby zmírnila bolest. Nadechla se přes pláč.

„Nekřič,“ zašeptal jí do ucha. Slyšela, jak zrychleně dýchá.

Pak se ozval cinkot přezek na jeho kalhotách. Ucítila jeho tělo přitisklé ke svému, dotek jeho ruky a pak už jen ostrou bolest. Zaťala zuby. Opakovalo se to. Znovu. Znovu... a znovu... pokaždé to bolelo. S každým přírazem trochu jinak. Trochu víc.

Přála si, aby přestal.

Přála si konec.

Přála si smrt.

* * *

Alex se oblékal a zhluboka dýchal. Ne proto, že by se tolik unavil, zažil už mnohem náročnější sex. Potřeboval se vydýchat z pocitů, které měl. Viděl Tatianu – zhroucenou v rohu místnosti. Choulila se u země a objímala si kolena. Brečela. Viděl krev na své ruce, kterou setřel ze svého údu. Právo první noci, napadlo ho. Byl šťastný.

Tatiana byla zdrcená. Bolest neustávala. Slyšela Alexe jak chodí po pokoji. Nenáviděla ho. Nenáviděla sebe. Nenáviděla svět. Chtěla umřít.