Noir píše:
Pokud dítě hraje s rodičem, o čemž je tady řeč, tak kde je nějaký sociální rozměr?
hrávali jsme - a velmi vzácně si ještě zahrajeme - oba rodiče s dětmi a k tomu třeba s další rodinou přátel nebo jejich částí, obsahující další děti.
Takže situací, kdy je třeba řešit dohadování o pokladu, nebo o spolupráci v rámci nějaké složitější akce, bylo plno. A někdy vyžadovaly i oběť, kompromis a jiné podobné věci.
Ze zkušenosti vím, že je daleko mocnější vysvětlovací nástroj situace, kdy je v pokladu právě jeden kouzelný meč pro tři dobrodruhy, než vyprávění o tom, kterak se Honza rozdělil o buchty s kouzelným dědečkem.
To, že se nějaký Honza rozdělil, to nevyžaduje tu osobní oběť. A důvěru, že příště zase nechají ostatní ten kouzelný artefakt mně.
Píše:
A klidně přiznám, že jsem na to blbej a takové příběhy hrát neumím/podvědomě nechci - prostě mi to nefunguje...
Vždyť ano. Každej jsme nějakej a každý má děti s různými dispozicemi.
Já chtěl jen podpořit Sparkli, že mám v něčem podobnou zkušenost, a ta je až překvapivě pozitivní.
Jo, a je zajímavé, že vzájemná hra velmi mladých hráčů funguje sice taky, ale podstatně hůře a je mnohem méně stabilní. Tak se mi alespoň jevilo po různých pokusech, které za mne udělaly děti.