úvodní info o postavě:
Domek byl ze dřeva, prosté roubené klády postavené těsně vedle sebe byly zaraženy do země, dveře a jediné okno vypadaly jako vysekané sekerou do samotného dřeva ze kterého byl domek postaven, a střecha se skládala ze rozpadajích se šindelů jež působily dojmem že se už už sesunou dovnitř domku. Co jsem čekal? Honosné sídlo v horách? Měl jsem poslouchat vesničany, že vědma je osamělá a bláznivá; a samota očividně neprospěla ani jejímu obydlí ale to se dalo čekat když je tady sama ženská v horách bez chlapa co by přiložil ruku k dílu. Jdu ke dveřím a chci zaklepat, při dotyku se však dveře se skřípěním pootevřou; není zamčeno. Vejdu dovnitř, žena jež stojí naproti mě je vysoká hubená a...stará, bílé vlasy jí spadají do půli zad a seschlá tvář působí divoce, černé oči na mě hledí s očividnou nechutí a jejich pohled ve mě vyvolává myšlenky na útěk. Zatnu zuby a přistoupím k ní, vybavím si proč jsm přišel co mě znepokojuje , samotná situace je absurdní: věštec co si jde pro odpovědi k vědmě. K smíchu.
"Přišel jsem..."
"Vím proč jsi tady." její hlas je jako sypající se písek, jako troud ležící týden na slunci,
"A co chceš na oplátku?"
"Nic. Samotný pohled na místa a lidi která chceš vidět je mi odměnou. I já jsem zvědavá, a ty jsi hádanka kterou si nenechám ujít."
Pohlédnu na stařenu a přemýšlím jestli si mi nevysmívá, vesničané mluvili o podivných pladbách, o odstřižených nechtech, plicancích přátelům do oka a jiných podivnostech.
"Dobrá stařeno co navrhuješ?"
Posaď se a počkej zde."
Poslechnu a stará vědma se otočí zády ke mě něco hledá ve krříce před sebou, když se otočí drží v ruce mělkou mísu kterou položí na stůl přede mě. z jedné police sejme džbán s vodou a tu naleje do mísy.
"Pohlédni do vody pohlédni pohlédni do zrcadla a uzříš své odpovědi a svůj osud."
Nakloním se nad mísu a hledím do ní. Zahlédnu svoje vize: pochmurné místo plné smutku, holé stromy a pusté cesty, a tři společníky: trpaslici se sekerou, elfa s mečem v podivné mnišské kutně a kočiího tvora jež je záhadou sám o sobě. Vidím ty o nichž už mnoho dní sním a ve snech vidím záblesky jejich osudu.
Hledím do kouzelného zrcadla a sleduju jak mluví s nějakou ženou. A pak ze zrcadla vystoupí mlha a zahalí mě, zahalí stařenu jež se napůl směje a napůl ječí strachy, naplní celou chyši a pak zavládne zlověstné ticho. Jen mlha dál víří okolo mě.