noir: Povídkové sborníky jsou Kouř a zrcadla (takové víc z reálných prostředí, trochu naturalistické, trochu o sexu... ale nejen) a Křehké věci (takové víc snové, fantaskní... ale nejen :) )
A nejkrásnější na těch sbornících jsou ty předmluvy, kde se k těm povídkám vyjadřuje sám a říká k nim různá pozadí a jak vznikaly a tak... by mělo bejt ve všech sbornících povinně, tohle.
Ono na Gaimanovi si právě dost cenim toho že píše různé věci, narozdíl od Pratchetta (kterého teda taky zbožňuju), Kinga, Feista a většiny ostatních, kteří píší tak nějak dokola totéž...
Shako píše:
A sandmana jsem zatim necetl, takze povidate, ze to stoji za to?
To je taková neskutečná genialita...
Blaine: Věčných je sedm, ne osm (Sen, Smrt, Osud, Touha, Delirium, Ničení, Zoufalství). I když někde v prvnim nebo druhym svazku tvrdí, že jich je devět... oni sou vůbec taková dost divná rodina.
Sen stěžující si Smrti je vždycky žůžo scéna, protože to obvykle skončí tak, že ho Smrt zjebe jak malýho rozmazlenýho fakana na padesát dob a Sandman se pak tváří jak zkopaný štěně co by se nejradši zahrabalo pod koberec :D . Stylový to bylo na tý verandě, kde si Sen zkoušel stěžovat Smrti, že to přece nebyla jeho vina, když vzal ženu, která ho odmítla, aby zabránila zničení své říše, a uvrhl jí ze vzteku do Pekla...
Smrt je vůbec naprosto dokonalej charakter, z těch postav v Sandmanovi jí mám suveréně nejradši. Existovat tak du skočit pod auto...