Dostal jsem se konečně k tomu Lawsovi.
Jeho
první zamyšlení má něco do sebe, ale osobně cítím paradoxní potřebu zastat se v tomhle konkrétním případě spíše Cooka.
Nezvládnu popřít existenci rozporu crunch/fluff, nicméně existence tohoto rozporu mi nepřipadá fundamentální, ale spíše mi připomíná sebenaplňující proroctví. Hráči naučení jednu nebo druhou stranu okamžitě vyštěknou když přijde něco z té druhé. Osobně nevidím problém např. v situaci, kdy elegantně zpracovaná pravidla jsou nastavena tak, aby přímo korespondovala s prvky fluffu.
Rozpor crunch/fluff podle mě pak nastává především tam, kde se mechaniky neprolínají s fluffem případně tvoří konstrukci, která úplně nesedí přirozenému vnímání (to je např. můj problém s DnD 4i souboji, kdy to, co se odehrává na plánu, prostě nekoresponduje s mojí představou souboje - není to o tom, že bych neocenil dobré soubojové mechaniky, ale prostě mi vadí, když ty mechaniky generují výsledky, které když si promítnu do "filmové" představy té scény ve své hlavě, tak dostanu představu filmu u kterého bych litoval té stovky za vstupenku do kina)