Historicky okultní okénko.
Daimon (nebo "daimonios" nebo tak nějak) je původní Řecké slovo, které odkazuje k oduševnělé božské entitě, která jedná ve skrytu. Vulgárně řečeno bůh v přestrojení nebo bůh schovávající se ve stínu za něčími zády. Přičemž "bůh" zde odkazuje k libovolné božské entitě celého pantheonu (tj. ne nutně Zeus, klidně nějakej menší poskok, nymfy a jiné mrchy atp.)
Řecký pojem "daimon" je blízce spojený s latinským pojmem "genius" (dodnes dochováno např. jako "genius loci") a jako takový je v současném názvosloví asi nejblíže slovu "spirit".
Nevím zda původně nebo až později, nicméně objevuje se i přenesený / přidaný význam slova - daimon jako alternativa k "duši", resp. k duševnímu náboji, resp. duševní kvalitě (jedince, místa, společnosti atp.)
Pozdější konfrontace s blízkovýchodními náboženstvími (Zaroastrismus a Abrahamská směska) posouvají význam slova daimon - v černobílé mytologii nebylo místo pro neutrální entity - cokoliv, co bylo nějak "oduševnělé" resp. jednající jako agent a nebylo to člověk, "muselo" být nutně buď anděl nebo ďábel (ď) (velmi velmi zjednodušeně, prosím nekamenovat) - přičemž požadavky na klasifikaci jakožto andělské entity byly dost náročné, takže většina věcí spadla dolů, takříkajíc.
Zde se setkáváme s pojmem démon ("demon") a jeho větším a větším překrýváním s padlými anděli. Zajímavé je, že nešlo k úplnému splynutí a dochovalo se jakés takés rozlišení - "ďáblové a démoni" odkazuje jakoby k různým pekelným entitám, ke skutečným padlým andělům a k jakýmsi... čímsi, co se k nim následně přidalo. (btw. katolíci co vím dodnes uznávají existenci nadpřirozených entit které nejsou ani Nebeské ani Pekelné - minimálně v rámci nějakých theologických směrů. I když jejich postoj k těmto "neutrálům" je spíš negativní, samozřejmě.)
Pak přichází pozdní středověk, renezance a obnova takových těch pochybných nauk jako jsou alchymie a hermetismus. Zde dochází k "oživení" původního významu slova "daimon", obvykle právě v transkripci "daemon". Zejména v alchymii se tak označují alter-duše entit, které lze vtělit a které mohou něčemu vdechnout "život" (ala golem, "Sirael" z Pekaře atd.)
Zde nastává dualita mezi lidovým a striktně theologickým vnímáním démona jako synonyma k ďáblovi / padlému andělu a "učeným" alchymistickým/hermetickým vnímáním démona jako duševní entity v zásadě neutrálního charakteru (nebo minimálně jako entity vyjmuté z Nebesky/Pekelné duality).
A zde pak po dalších pár stech letech přicházíme my, RPGčkaři, a dohadujeme se o tom, jakou entitu máme jakým slovem označovat.
A protože naše originální svaté knihy jsou v okultně bohaté angličtině, zatímco my tu pracujeme s okultně děsně chudou češtinou, tak máme problém.