Myslím, že to tu funguje, jak má. Na místní radu jsem si přečetla nádraží Perdido. A je vidět, že co člověk, to názor. Knížka se mi líbila, ačkoliv bych ji mezi top nezařadila. Autorova záliba v přebujelých POPISECH NA úkor děje mi chvílemi lezla na nervy. Vlastně ani nevím, proč jsem si koupila pokračování jménem Jizva:-) Ale nejspíš proto, že s autorem sdílíme stejnou absolutní fascinaci městy :-) Nový Krobuzon mi byl rozhodně sympatický. Ostatně jako malá holčička jsem se pravidelně cítila mizerně, když jsme vyjeli za Prahu. Prostě mi chyběly ty vysoké baráky, z otevřeného prostoru jsem měla osypky, to, co jiní lidé označují jako příjemný poklid bez lidí, mi připadalo jako postkatastrofický svět, kdy lidstvo podlehlo nějaké nákaze a husté tmy (kdy jsou údajně nádherně vidět hvězdy) se bojím ještě dneska.
A ani ta totalita Nového Krobuzonu není tak hrozná (myslím jako v jiných knihách a vlastně i jiných zemích reálného světa), Vždyť Izák i Lin si žili docela dobře, než se zapletli s úřady... Proto jsem soucítila i s Bellis z Jizvy a chápala jsem její motivy.
z čtení Miévilleových knih jsem zatím pochopila, že autor má slabost pro města, zlé ministryně, intriky zdánlivého přítele, popírání tradičních dějových schémat a patrně bere drogy :-)
po dlouhé době jsem si přečetla nějakou čistokrevnou fantasy - neomillnerovou - nakažení a musím říct, že je to příjemné sympaticky drsné počteníčko a autorka má jednoznačně zlepšující se tendence (po i tak dobré, leč nevyrovnané, povídkové sbírce), takže na další díl se fakt těším. (už ten nápad, že společenství čarodějů vyvolá epidemii neštovic, aby rejžovalo na léčbě, stojí za to. Zvláště když člověk uváží, že viry mají takovou blbou vlastnost a mutují...:-)
Někdo tu psal, že nádraží Perdido patří k nejdepresivnějším knihám, které kdy četl.