Abercrombie? Na toho jsem šel s gargantuovským očekáváním, což asi bylo špatně. Hodně se mluví o tom, jak je ta kniha výjimečná tím, že její postavy nejsou černobíle rozvrstveny na "úžasné klaďáky" a "choroboplodné zlouny". Už vidíte, v čem je problém? Ano, pochopitelně - v dnešní době je tohle již samozřejmost. Málem nepominutelný předpoklad k napsání dobré fantasy (čest výjimkám!).
Působilo to na mě sice zábavně, ale chvílemi tak trochu krkolomně a uměle, v knize nebylo jediné místo, které bych si z jakéhokoliv důvodu zapamatoval. I proto ještě druhý díl (Až budou viset) smutně a nepřečteně kouká z poličky. Neříkám, že je to vyloženě špatné, určitá čtivost tam je - ovšem to, že to stále odkládám, o něčem vypovídá. Pokud si chcete představit jeho psaní, vezměte kteroukoliv průměrnou Gemmellovu knihu a opepřete ji trochou humoru, ironie a hláškování...
Co se týče Gemmella samotného, tam se připojím k doporučení Legendy (cítím lítost snad spisovateli, kteří nikdy nepřekonali svou prvotinu), Rytířů temné pověsti a možná i toho Světlonoše. Ten má brilantní pointu, nicméně když jsem si ho loni osvěžoval, beznadějně jsem se zasekl v polovině... ale na první čtení to je asi výborné, smím-li usuzovat ze svých dětských zkušeností. Ze Stříbrného luku jsem dosud nestřílel.
Musím se trochu zastat Bakkerova Prince Nietzscheho. Nepřipadne mi, že by autor nějak zastíral inspiraci křižáckými výpravami - popravdě řečeno, vrší tam ty asociace okatěji než páv svůj ocas. Pochybuji, že by si toho mohl někdo s dokončeným základním vzděláním nevšimnout. To bychom mohli rovnout obvinit Martina, že zlovolně vykrádá Válku růží, nebo Tolkiena, že šmátrá nenechavou ručkou do severských eposů.
Celkově je ta kniha... no, zvláštní. Ze začátku jsem měl potíže se do ní dostat, ale po překonání "Ecova stostránkového kopečku" a přistoupení na spisovatelova pravidla hry se mi dostalo docela příjemné odměny. Zkrátka a dobře, není to něco určeného k jednoduché konzumaci, spíše je dobré ten svazek často odkládat a dumat nad ním.
V poměrně rekordním čase jsem spolykal devět dílů Farseera a pomalu se chystám na Cikána. Hobb je velmi solidní paní spisovatelka - i kdyby psací stroje padaly, ona si udrží svůj velmi vysoký standard stránku po stránce. Trochu mě znepokojovalo, že téměř v každém díle byly hlavní postavy drogově omamovány, leč spolu s Nezvalem si říkám "nesuďte mě, suďte mé dílo".
Je to jedna z těch sérií, u kterých si nedokážu představit, že by se někomu nelíbila - na druhou stranu, jen málokdo si ji asi postaví na ten nejvyvýšenější piedestal.
Na co jsem ale hrdý, to je fakt, že se mi podařilo napodruhé dočíst Trůn z dračích kostí z pera Tada Williamse. Popravdě řečeno, chápete někdo jeho popularitu ve spisovatelských a jiných kruzích? Nejen GRRM ho často jmenuje jako jeden ze svých inspiračních zdrojů - a přitom je to neuvěřitelně klišovitá fantasy plná chechtajících se zloduchů, záchran na poslední chvíli, budovatelských proslovů a jiných obvyklých nešvarů.
Za něco málo stojí jen prvních sto stran; napoprvé jsem to dotáhl až do čtyřstovky, napodruhé jsem se už zahryznul a vyhecoval a dojel jsem až do konce. Přísahám, že jsem v posledních kapitolách už velmi halasně skučel... a rozhodně to nebylo nic podobného Heavym zmiňovému šťastnému cvrlikání při čtení Jména větra. Jednou či dvakrát jsem se dokonce hystericky rozesmál - to v případech, kdy jsem narazil na něco, co by si nazadalo s fanfiction dvanáctiletých fanoušků.
Zjizvená noc (Alan Campbell) mi připadla jako docela nevyrovnané dílo. V první polovině jsem byl nadšen zrezivělou atmosférou, jež na mě vrzala ze stránek, a radostně jsem tančil po stole. Jak jsem se ale blížil ke konci, začalo to vyprchávat jako bublinky ze šampaňského - a poslední kapitoly byly pro mě již vyloženým zklamáním. Netvrdím, že ta kniha nestojí za přečtení, avšak co se týče jejich pokračování, budu se hodně, hodně, hodně rozmýšlet.
To na Lži Lockeho Lamory (Scott Lynch) nahlížím o pár chlupů laskavěji. Ani tato kniha nedosahuje vrcholů žánru, leč je studnicí vtipných nápadů a umně tkaných situací, navíc do nepříliš profláklého prostředí. Dávám paspárek nahoru a docela se těším na pokračování. Také bych byl ale radši, kdyby nové, svěží hlasy nezačínaly hned dodekalogiemi. Netvrdím, že musejí vydávat sbírky povídek či monostichů, ale pár samostatných románů by ze sebe pro začátek vytlačit mohli.
Hodně doporučuji Terror od Simmonse, popisující osud Franklinovy polární výpravy. Ale radši si to nechte na léto, až bude slunéčko rozpalovat rtuť teploměru doběla. Asi je jasné proč. Možná vás trochu znechutí konec - Dan není typický koncový hráč, jak už přinejmenším mně dokázal i v jiných svých dílech - nicméně ty první dvě třetiny jsou tak brilantní, že za to prostě stojí. V brzké době se chystám na Drood, tak uvidíme, zda si i na strukturu dalšího díla tohoto literárního gilgameše udělám podobný názor.
A taktéž si všichni přečtěte Cardovy příběhy o Alvinu Tvůrci, tedy prozatím první tři díly z tuším sedmi. Ten chlap má midásovský komplex, čeho se dotkne, to promění ve zlato!
Naproti tomu Kayova Fionavarská tapisérie je strašná, jak už tady kdosi zmínil. Nechápu, že to napsal tentýž člověk, který stvořil svěží a nápadité Lvy z Al-Rassanu. A už vůbec nerozumím, proč to Chłastkowski zařadil do svého čarovného seznamu. Zatím jsem tedy četl jen začátek prvního dílu, Letního stromu, takže možná ještě změním názor a přiběhnu sem s dodatečnou omluvou. Ale pochybuji. :-)