Každý když se dostatečně zamyslí, tak dokáže říct proč něco nechce, protože to uvnitř hluboko ví.
Mě se to dílo hodně líbilo, možná i proto, že mi připomnělo některé věci, mezi nimi že kdysi tohle býval způsob jakým jsem kdysi psala z toho co jsem napsala (which means both of how/what it is written and how it is put down on paper) a ráda jsem i taková díla v takovémhle duchu četla. Když je něco napsaného tímhle způsobem, jako kdyby autor slova slyšel nebo viděl a jinak vnímal v hlavě a jen je psal, bez toho aniž by nad tím přemýšlel, tak důvod proč právě by někdo raději danou povídku nikomu neukázal je, že je to prostě takový individuální výtvor který ani není potřeba ukazovat ostatím, protože vzniklo samo o sobě pro sebe, nebo je to spíše jako živý sen/snění nebo moment něčeho, během nichž se ten autor něco uvědomí, co předtím nevěděl, protože ten tok vlastně proudí sám o sobě, takže často když začne psát, tak vůbec neví jak to skončí a co se bude po určité době dít dál. A tudíž vlastně to není klasická povídka nebo dílo pro někoho, pro publikum, ale něco...samo o sobě. A taky často to odhaluje nitro toho, kdo to psal, ať už si to uvědomuje vědomně nebo ne což ne každý chce, protože to není jen ledajaké "tohle je on", ale takové...když to někdo pozná, tak prostě ví. So, that's my idea. What I feel, what I've sometimes felt...from stuff and ....yeah.
(tohle ti možná Magusi trochu pomohlo více pochopit, ale 100% odpověď ti dá jen on)
Hey, Siriene, jak vlastně funguje vědomé psaní povídky, kdy to není takhle...channelované? nebo jak to nazvat, to je asi hodně těžší než něco takového, ne?