Dodatečně (díky Sirienovi...) narážím na tuhle povídku, a napadá mne hora věcí.
1) Magusovi je zřejmě dvanáct. Z toho vyšla Sethi, a to je třeba zdůraznit nejvíc; to, co mu připadá přijatelné (nebo dokonce dobré) mu za pár let připadne nemožné. Každý jsme nějak začali; a já řeknu rovnou, že jsem prvních třicet svých povídek zničil (a dobře jsem udělal). Dalších alespoň dvacet stejně nikdy neuvidíte, protože je neuveřejním ani po delším mučení.
Takže Magus měl docela odvahu, že do toho jde tak brzo.
2) Na problematickém díle se mnohem snáze demonstrují některé věci. Pochybuji, že Sirienův článek "nasucho" by dokázal být podnětnější tohoto díla.
3) To nejdůležitější; umělecký text a normální text je něco jiného. Každý, kdo umí klást písmenka za sebe nabývá zcela nesprávný dojem, že se tak dá vyrábět umění. To je katastrofální omyl; je to, jako když doběhnete tramvaj, a na základě toho se zkoušíte přihlásit na olympiádu.
4) Jako je úplně první předpoklad běhání klást nohy správně jednu před druhou, dýchat a podobně, takže technika běhu - podmínka nutná, nikoli dostačující - tak stejně tak je podmínkou jakýchkoli vyšších ambicí umět gramatiku a pravopis. Příkladů lze najít hory, jak pravil správně Sirien.
Je třeba vyloučeno psát umělecký text bez diakritiky, nebo přebírat otřesné konvence s číslicemi (a dokonce je "doskloňovat" jako 10ti nebo něco podobného). Je nemožné si pomáhat zběsilou interpunkcí (spoustou vykřičníků), uvozovkami a podobnými zvěrstvy; umělec se vyjadřuje jazykem, slovy, a pokud to nedokáže, nemá vůbec cenu se o náladu, emoci, dojem, pocit nebo cokoli podobného snažit.
5) Píše:
Elfy totiz zabijeji upalenim na verejnosti,aby byly elfum prikladem
citováno dokonce Rytířem jako dobrá hláška, má například už ve dveřích viděno špatnou shodu podmětu s přísudkem (aby byli, totiž ti elfové), a úplně ujetou gramatiku; věta je na hranicích srozumitelnosti (některé elfy zabíjejí upálením, aby byli ostatním elfům odstrašujícím příkladem). A pak by to chtělo ještě pár zásahů, aby to bylo opravdu vtipné.
Beru nemilosrdně tuto větu jako jedinou ukázku za celý příběh.
6) Jiná hrůzná praxe je vzorec věty:
"Přímá řeč". Řekl X.
Tak se to prostě nedělá. Řekl X oddělujeme klasicky čárkou za uvozovkami v téže větě. Nebo, pro oživení, těmi slovy věta začne a následuje dvojtečka a přímá řeč. Smysl tohoto manévru je dvojí - v delší rozmluvě to umožňuje orientaci, kdo co řekl (typicky u prvních dvou replik, pak se vynechává, protože by mělo být celkem jasné, kdo co v dialogu řekl), a nebo to upozorňuje na různé emoce, pocity a výjimečné situace
(X se zamyslel, a po chvíli řekl... X divoce vykřikl... X suše poznamenal...),
právě, aby se tím nahradila interpunkce, smajlík a podobné prasárny.
To jen tak na rozcvičení; mraky dalších věcí řešili ostatní.
7) Opravdu důležitou věc ovšem zmínil Jerson; co chceš vlastně sdělit. Pokud vezmeš záznam odehrané hry, výsledek bude se zárukou bídný příběh. Příběh má expozici, vlastní tělo a pointu; to, proč jsi ho vyprávěl. Jerson moudře praví, že vše, co nemíří k pointě, tam nemá co dělat. Takže nadbytečné postavy tam nemají co dělat (příběh vystačí asi tak se třemi, pokud jsem dával pozor), a čtenář nemusí být rušen tím, že se marně a zbytečně zkouší orientovat v těch ostatních). Zbytečné jsou repliky, co nemíří k pointě (že jim zemřeli rodiče a podobně). Zbytečné jsou odbočky, které nemíří k pointě.
Pokud máš dojem, že bys příběh mohl takto odvyprávět asi v jednom odstavci, tak máš pravdu - příběh je tak na jeden odstavec, ne na povídku.
8) Úplný průser je pak muset pointu "dovysvětlovat" - to je jak vysvětlovat vtip. Pointa má sama úplně explodovat.
Zkus číst něco jiného, než SMS (nejlépe opravdovou literaturu). Zahoď mobil. Měj na srdci něco, co tě opravdu pálí, a pak to zkus ostatním sdělit - jak nejlépe umíš. Výsledek se dostaví.