Ještě jsem něco našel k tomu nadpřirozenu.
"Navíc idea nadpřirozeného tak, jak ji chápeme my, je teprve nedávného data: předpokládá totiž ideu opačnou, již popírá, ale na níž není nic primitivnío. Abychom o některých jevech mohli tvrdit, že jsou nadpřirozené, musíme nejprve cítit, že existuje jakýsi přirozený řád věcí, což znamená, že jevy, s nimiž se ve světě setkávám, jsou vzájmně propojeny nezbytnými vztahy, jež nazýváme zákony. Je-li tento přincip jednou pro vždy ustanoven, pak se vše, co se těmto zákonům vymyká, musí nutně jevit jako něco, co se vymyká přirodě, a tedy i rozumu: neboť to, co je v tomto slova smyslu přirozené, je také racionální a tyto nezbytné vztahy vlastně pouze vyjadřují způsob logického řazení věcí. Avšak tento pojem universálního determinismu není tak starý; ani ti největší filosofové klasické antiky si jej nikdy plně neuvědomovali. Je výsledkem pozitivních věd, je postulátem, na němž spočívají a který se jim díky jejich rozvoji podařilo prokázat. Dokud tento pojem chyběl či ještě nebyl dostatečně pevně ustanoven, nebyly nepochopitelné ani ty nejzázračnější věci. Dokud se nevědělo, co je v řádu věcí neměnného a nezvratného, a dokud byl tonto řád považován za nahodilý volní výtvor, bylo vlastně přirozené, že jej ta či ona vůle mohla libovolně měnit. Proto i tajmené zásahy, jež starobylé národy považovaly za zásahy bohů, nebyly v jejich očích zázraky v moderním slova smyslu. Pro ně to byla nádherná, ojedinělá nebo hrozivá představení, momenty překvapení a vytržení (mirabilia, miracula); ale nikdy v nich nespatřovali projevy tajemného světa, kam rozum nemá přístup."
Émile Durkheim, Elementární formy náboženského života: Systém totemismu v Austrálii, Praha: Oikúmené 2002, 34-5.