Trocha feelingu, počkám si na více odpovědí než začnu psát, jen bych ještě jednou se zeptal - chcete All in one, nebo rozdělit produkty do více dílů?
Zagreb, A.D. 2654
Gorathiel stál na ochozu chrámové zvonice, šedesát metrů pod ním se rozkládalo město Záhřeb. Zvon zavěšený na dřevěném trámu se ještě komíhal, ale už neodbíjel. Neodbíjel poslední rozloučení. Pro ní.
Krev. Všude samá krev, její rudé krůpěje se na jeho těle i křídlech slévaly do obrazců v žalostné parodii jeho Božích znaků. Tolik krve ve své službě Otci ještě neviděl. Pokrývala celé jeho tělo, i křídla. Kacířova krev ho zalila celého v okamžiku, kdy si na pomoc povolal Jeho zázrak, aby mu pomohl zbavit se dotěrného kacíře, který jemu, sluhovi Božímu, vyhrožoval a dokonce proti němu vztáhl ruku. Ubožák, kéž jeho duše shnije v pekle! Hlava heretika byla stále položena na jeho ramenu. Gorathiel již déle nemohl snést heretikovu nečistotu a proto zatáhl hroty zbroje, kterou mu ve své nekonečné dobrotě Bůh všemohoucí dal jako ochranu před kacíři i zrůdností Snového zárodku. Tělo odpadlíka stále v posmrtné křeči svírající dýku, kterou se zblízka pokoušel zabodnout pod dvanácté žebro svatého bojovníka, sklouzlo, neb ho již nic nedrželo na Gorathielově těle. Kacíř udělal v letu přemet a dopadl na kamennou dlažbu Judova náměstí. Již se nepohnul. Gorathiel sáhl po jílci svého meče obrovského meče a jediným pohybem ho pozvedl nad hlavu tím směrem, kde tušil Jeho oko, skryté za věčnými mraky. Zamumlal krátkou motlitbu a po čepeli meče se rozběhly očistné plameny. Déšť skrápějící engelovo tělo smívalo krev, která pršela promísená s kapkami deště do chaosu na náměstí. Syčící kapky se odpařovali kdykoliv se dostali do blízkosti plamene meče.
Gorathiel kontroloval situaci. Uziel a Tanathiel stály u brány chrámu chráníc vlastním tělem biskupa. Uziel střílel co nejrychleji to šlo do davu heretiků hrnoucího se k chrámu. V cestě jim stála jen Adoniel. Ramielita se věnoval těžkému zranění, které utrpěl mladý kněz. Gorathiel rychle vyhodnotil situaci. Dav heretiků zakolísal omráčený nejen rychlou smrtí svého vůdce, který jim navíc zkrvavený spadl pod nohy, ale i ztrátami, které jim působil luk urielity. Adoniel se rozzářila Jeho aurou a pokusila se dav chudých měšťanů zastavit Jeho vůlí a dobrotou. Dav pod vlivem čisté záře Adoniel i očistného ohně gabrielitova meče zpomaloval. Přesto Adoniel obklopil. Gorathiel věřil tomu, že lidé pochopili nesmyslnost svého počítání a přijmou požehnání z rukou Jeho služebníků, když zahlédl záblesk čepele v rukou muže stojícího za Adoniel. Adoniel pozvedla ruce v žehnajícím gestu, svůj meč stále ještě v pochvě. Gabrielita se rychle spustil dolů, pokoušeje se Adoniel varovat. V tom se ale její tělo prohnulo a nečistá obludná čepel vyjela mezi Adonielitími prsy. Adoniel jen vykřikla božím hlasem, výkřik agónie, smutku a bolesti, zvýrazněný Jeho mocí se rozlehl po celém náměstí. Fresky archandělů v oknech Jeho chrámu se rozlétla na miniaturní střepy, stejně jako všechno sklo v širokém okolí. Část davu útočníků se zhroutil držíce se za uši, Gorathiel měl pocit jakoby se čas zastavil, pozoroval jednotlivé události odehrávající se desítky metrů pod ním jakoby bylo vše zpomalené. Kacíř za Adonielitím tělem se šeredně zasmál a vytrhl meč z jejího těla gejzír krve skrápěl vše v okolí a Adoniel se pomalu zhroutila k zemi. Nejdříve dopadla na kolena jakoby se modlila k Pánu, nakonec však její tělo dopadlo na kamennou dlažbu a krev rozlévající se z rány začala plnit spáry mezi mramorovými deskami.
Gorathiel se přestal ovládat, Jeho vůle byla Vůlí pána, jeho meč přinášel Boží rozhřešení a on byl spravedlnost sama. Dosedl na chladný mramor, vítr od jeho křídel rozvířil kapky deště i krve, tvoříc rudé tornádo kolem jeho těla. Křídla do široka rozevřená kráčel Gorathiel davem sekajíc napravo a nalevo nedbaje na šermířské dovednosti, na které byl vždy tak pyšný. Jen se rozmachoval svým hořícím mečem, anděl smrti, symbol Jeho spravedlnosti rozséval oheň a smrt všem Jeho nepřátelům. Blížil se k prokletému kacíři, který již na něj čekal, když si povšiml raphaelity, který se k nyní osamělému heretikovi blížil ze zadu. S nepřítomným výrazem ve tváři přistoupil raphaelita k šermíři a položil mu ruku na odkryté rameno. Šermíř se otočil k Rajeevielovi čelem, chystaje mu dát smrtelnou ránu mečem, čemuž by Gorathiel nezabránil. Rajeeviel se zadíval do heretikových oči, ten se snažil vyprostit ze sevření o dvě hlavy menšího engela. Nakonec padl na kolena a začal mluvit prosby o odpuštění a milost. Jeho tělo se třáslo, vlasy začali odpadávat z lebky, kůže na obličeji se pomalu začala rozpouštět. Engel, který ho stále držel prohlásil jen: „ teď zhyň ďáblovo sémě a nedojdi nikdy klidu“. Umírající kacíř naposledy vztáhl prosebnou ruku k Jeho služebníku, ale už bylo pozdě, v zápětí se jeho tělo rychle rozpustilo do slizké louže, pomalu rozpouštějící vše v okolí mrtvého těla. Engel se zhroutil na druhou stranu. Ovšem už mu nic nehrozilo. Dav drcený gabrielitovým mečem a šípy urielity se rozprchl na všechny strany a mizel v postraních uličkách. Gabriel mu nevěnoval pozornost. Odhodil svůj meč, který přestal ihned zářit očistným plamenem a přiběhl k Adoniel. Otočil její tělo a pozvedl si její hlavu do klína. Na její překrásný obličej dopadaly kapky, smívající špínu a krev. Její tvář měla mírný a křehký výraz míru. Gorathiel si sundal rukavici a pohladil jí po tváři. Pak pozvedl tvář k nebesům a vyčítavě se zahleděl směrem, kterým se dá tušit Jeho tvář. Déšť smíval krev z dláždění z andělů i mrtvého těla Adoniel. Gorathiel ucítil na svém rameni něčí ruku. Pozvedl oči. Stál tam Tanathiel. „Je čas Gorathieli, nech ho jít za naším otcem, náš úkol neskončil“! Engel pohladil Gorathiela po tváři. „A ty víš že by to tak chtěl“. Gorathiel se naposledy otočil k jejími mrtvému tělu. Zatlačil jí oči, modrý lesk se ztratil. Zakalen na věčné časy.
„Zase tě potkám Adoniel. Dříve či později se setkáme v Edenu. Do té doby na shledanou.“
Gabrielův anděl si otřel slzy, aby si jich nevšimli ostatní andělé z jeho Družiny. Gorathiel sebral svůj meč a dal mrtvému engelu Michaelovu poslední sbohem rytířským pozdravem. Pohlédl k nebesům a rozhlédl se po náměstí. .„Je čas, bratři!“
Gabriel zamyšleně pozoroval hemžení lidí. Zahleděl se do dálky až na svatý kopec. Jak ironické, pomyslel si, proroka našeho Pána přibili nevěřící na kříž na malé hoře. My, děti Všemohoucího, naopak přibíjíme na jiné hoře na kříž nevěřící jako symbol, že mi nepolevíme v boji proti Pánu much a budeme bojovat s jeho zrůdami jakýmikoli prostředky. O té ironii si nemám s kým popovídat. Adoniel by mu rozuměla. Vlastně proč jí říkám ona jako lidským ženám? Vždyť byla andělem stejně jako já, nebo bratr Uriel. Gorathiel cítil nesmírnou lítost, když na ní vzpomínal. Představoval si jí, jak nyní létá v ráji, její milá tvář a pevné tělo překonává všechny ostatní bratry, bratry a sestry v ráji. Uvadajíc jen v blízkosti pána a jeho archandělů. Gorathiel cítil nesmírnou bolest, svírající celé jeho tělo, bolest kterou nedocházel pochopit. Anděl se zadíval do dáli vyhlížející den, kdy se s Adoniel zase shledá.
Nebyl sám, kdo cítil svíravou bolest. 263 křížů bylo před začátkem pohřbu vztyčeno na vysoké hoře. Masivními hřeby přibytí kacíři všeho věku i pohlaví již cítili jak se jim stahují plíce, bojujíc o každý nádech. Jejich žalostné nářky a sípavé nádechy postupně utichají.
Poslední myšlenka toho dne těsně před tím, než usnul, Gorathiela překvapila. „Zasloužili si to?“