Věc má dvě strany: dítě, které poslouchá a nemá pojem. A dospělý, který to čte a pojem má. Pohádka o holčičce, která byla chudá, sama, šla do města, okradli ji, každý se na ni vykašlal a cestou zpátky prostě zmrzla... Dost soda, skoro už jen chybělo, aby ji v tom lese potkal pedofil, aby to bylo kompletní, jak v tom značně černém kameňáku. A věřte, že to bylo vykresleno tak syrově a reálně, že jste ten mráz a beznaděj cítili. Tak si říkám, co to muselo být za dobu, kdy tohle bylo tak běžnou realitou, že to nikomu nepřišlo nebo že bylo potřeba takového extrému, aby si běžný low-level commoner připadal, že je vlastně v pohodě. Víme prd, v naší době. Fakt se mi to nechtělo ani číst. Jo, při hře používám někdy podobné historie, ale vždycky je tam aspoň pro někoho jiného kousek naděje. V téhle pohádce nebylo nic. Skutečně tvrdá a syrová realita, kam se hrabe Cimrman a jeho horror "O třinácti tchýních.". Dobrá četba pro přípravu syrové fantasy, ale četba dětem před spaním?
Ano, děti jsou o dost drsnější, než se soudí, ale věř, že nechceš vstávat k dítěti zpocenému (a počůranému) hrůzou z nějaké potvory nebo plačícímu, že bylo samo, mrzlo a tys nic neudělal. Pravda ale je, že bát se tmy a smrti je učíme právě my naším vyprávěním pohádek a tím, že jim dáváme najevo, že tohle a strach z těch věcí uznáváme jako důvod, proč by se měly v noci nakýblovat k nám do postele nebo proč bychom si lehli k nim :-).