Hej, "po pravu patri" ... fakt ne. Mozna po pravu silnejsiho ;) Vis jak to bylo se stvoriteli sveta a co s nimi solari udelali?
Blaine: ok.
jedna vec, solari jsou hodne mocni. teda, muzou byt hodne mocni. Ukazka (exalted v soucasnosti) z actual play:
Proberu se na vtrdym, studenym lůžku. Se žlábkem. Kolem jsou dlaždičky a tam kde nejsou (například na stropě) je krev. Dveře jsou pevné, velké, ocelové a zasazené v betonu.
"Héééj, je tu někdo?" zavolám.
"Ticho tam," říká hlas s divným přízvukem, potom na mne koukne spěhýrkou ve dvěřích.
"Pusťtě mne."
Ticho.
"Jasně, z vězení pouští za dobrý slovo," říká jiný hlas, a stážce nereaguje.
"Poslyš, pane hlase z vedlejší cely."
"Ano?"
"Za co tu jsi?"
"Zabil jsem pár lidí."
"Aha. To se mi občas taky stává. A ... poslyš, ty dveře co máš v cele ... jak vypadají?"
"Normální ocel, špehýrka a tak."
"A ... možná ti to bude připadat jako divná otázka, ale máš pocit že by tě ... zastavily?"
"Ani ne."
"Tak to je na čase odsud vypadnout, co říkáš?"
Bez čekání na odpověď kopnu do dvěří a ty utrnou kusy betonu a zastaví se až o zeď naproti. Vyjdu z cely, překapný strážný sahá po pistoli, a od schodů kouká ještě jeden. Skusí po mne vystřelit, ale než se jeho ruka stihne sevřít kolem pistole, jsem u něj a praštím ho tak silně že odletí několik metrů a pistole mi přistane u nohou. Kolem prolétnou dveře od cely a hranou se zaseknou do betohové zdi vedle druhého stážného. Zmizí po schodech nahoru, a za mnou stojí kolega z vedlejší cely a oprašuje si oblečení.
Nahoře v malé kanceláři čeká skupina vojáků, mají dokonce samopaly. Neměli nejmenší šanci. Z místního počítače se dozvídáme, že jsme uprostřed Islandu, na základně podobného účelu jako Guantanámo. Nu což. Ukazuje se, že kolegu sem přivezli stejní lidé jako mne, když byl v bezvědomí po prohraném souboji s hořícím chlápkem.
"Vzdejte se, a vyjděte ven s rukama nad hlavou," ozve se mezitím z venku. S povzdechem tak učiníme, nač to odkládat? Kolem východu z budovy je půlkruh vojáků, asi třicet a nějaké džípy s kulomety. Vypadá to jako menší letiště, a vítr mi vysvětluje že moje kraťasy nebyly tak dobrý nápad. No, až se příště budu chtít nechat zavřít v neoficiální věznici CIA, vezmu si něco teplejšího.
"Lehněte si na zem s nohama od sebe," hřímá chlapík s megafonem a už se mi to přestává líbit.
"Víte," protáhnu se, a pomyslím na strach který chci vyvolat v jejich srdcích. "Ono je hrozně snadné dělat si žoldáka. člověk si tak hlídí nějakou zapadlou základnu ..." na čele se mi zableskne symbol slunce "... vězní si politické odpůrce které sem posílají vlády a tak, pohůdka." Obklopuje mne zlatá záře. "Ale má to jednu nevýhodu. Když vězníte lidi a nevíte kdo jsou, mohlo by se vám jednoho dne stát, že narazíte na někoho, na koho ..." Zlatá záře je oslepující a vojáci ustupují o několik kroků " ... nebudete stačit."
Část vojáků padá na zem v motlidbách, někteří zvedají zbraně, ale ostatní jim je berou. I kolega, který před chvilkou uhýbal kulkám a házel stokilové dveře deset metrů daleko vypadá že se bojí.
Pošlu kolegu podívat se po dalších vězních, když už jsme v tom, a projdu okolní budovy. Když si potom bereme džíp a s dalším vězněm odjíždíme, část vojáků mi začala stavět sochu. No, vždycky jsem chtěla být bohyně.