28. - 11. března 2009, New York Sára s Tommym mě převezli na střelnici a zavřeli mě tam do jedné z chatek, kde mě drželi ve stylu polního vězení. Docela brzo jsem tam dostal k abstinenčním příznakům ještě chřipku. Pak se mnou začali provádět něco mezi domlouváním, psychiatrickou léčbou návyku a brainwashingem. Nemá smysl to popisovat blíž, ale byl to totální záběr. Ke konci z toho, jak jsem reagoval, Sára nějakým způsobem odvodila psychologickou strukturu toho, co se mnou Yvonne udělala a vytvořila s Tommym způsob jak mě toho vlivu zbavit. Sára to nazývala deprograming, protože většinu z toho odvodila z nějakých postupů pro práci s lidmi, kteří jsou násilím odvedeni z náboženských sekt. Podstatné je, že to splnilo účel. Když jsem se podíval zpátky, tak jsem si uvědomil, jak šíleně jsem se celou tu dobu choval.

Nejhorší na tom bylo že se mi vybavily všechny ty vzpomínky, které jsem měl celou dobu v hlavě, ale které jsem prostě nějak vynechával. To jak mi Yvonne pije krev, to jak mě nechává pít krev vlastní. Jak sám od ní tu krev chci.

Tohle je naprosto neskutečné. Až doteď jsme stáli proti ruské mafii a jejím šíleným výzkumům, to pořád bylo tak nějak smysluplné. Nathan který nějak používá sílu svého mozku k tomu aby ovládal elektromagnetické vlnění, to je pořád tak nějak vědecké. Je to energie kterou lze měřit. Upíři jsou na druhou stranu něco, co vysvětlit nelze. Není to něco, co bysme potom, co jsme viděli poslední měsíce, nečekali. Ostatně jsme viděli chlápka jak během vteřin zmutoval v ještěrodlaka. Ale tohle je tak nějak definitivní potvrzení toho, že žijeme ve světě, kde jsou mnohé hrůzy skryté. Je to jakobyste viděli obrys ve stínu a věděli o něm, ale pořád jste se mohli přesědčovat že to je jen hra světla, a najednou před vás ten obrys vystoupil a vy jste ho už popřít nemohli.

To jak Yvonne ovlivnila mě a Sáru bylo až neskutečný. Byla jen krůček od toho nás dostat všechny, aniž by kohokoliv z nás napadla nebo udělala něco proti naší vůli. Kdyby nebyl Tommy tak podezřívavě naladěnej od začátku, tak by jí to prošlo.

12. března 2009, New York Ten den jsme trochu trénovali a pak jsme seděli nad kávou. Bylo to dost příjemné, po dlouhé době s jasným myšlením, i když za cenu posledních dvou týdnů.
Přemýšleli jsme, co s Yvonne. Je to neskutečný problém. Musíme jí zabít, a pokud možno každého, komu o nás řekla, pokud to je ještě vůbec možné.
Celý měsíc jsem byl mimo. Co to nadělalo v mém osobním a profesním životě se neodvažuju ani hádat.

13. března 2009, NYc (opět)
Dneska jsem se vrátil domů. Je tu děsivej bordel. Bude to muset počkat, nejrve musím obvolat tisíce lidí.

14. března 2009, NYc
Poskládali jsme co jsme měli. Yvonne mi nebere telefon, nikomu z nás. Asi ví, že má problém. Najít ji by neměl být až takový problém. Musíme ji unést a umístit někam do bezpečí. Sára (trochu nedobrovolně) nabídla možnost uklidit ji na pár dní na psychiatrickou záchytku. Vzpomínám si na pár lidí které vídala, nemělo by to být těžké.