Posledního třičtvrtě roku se táhlo jako věčnost. To, co bylo před rokem, jakoby bylo před deseti lety. Tolik věcí jsem zjistil, tolik věcí se změnilo, tolik lidí zemřelo. Třikrát mě málem zabili, jednou jsem málem skončil pod vlivem upírky. Chei win je mrtvá, protože jsem udělal chyby. Ti, co za to můžou, jsou do jednoho mrtví.
Na počátku toho všeho byl jeden pitomý e-mail, který jsem měl ignorovat a neignoroval. Následovaly podivné únosy dětí, vyšetřování Agnes, poté ruské mafie, rozkrytí Šeré zóny. Zapletl jsem se do šílené polovojenské organizace vedené jakýmsi Moebiem, aniž bych o tom vlastně nějak moc přemýšlel. V průběhu jsem se stihl zaplést s upírkou, pít její krev, následně ji s ostatními zpacifikovat. Zabil jsem několik lidí, po posledním týdnu ani netuším kolik, a vůbec udělal věci, za které bych asi vyfasoval několikrát trest smrti.

Nespasili jsme svět, ale mnoha lidem se v něm bude dýchat mnohem lépe. Mně, pro začátek. Možná to není moc, ale určitě to není málo.

Pokud by se mě někdo zeptal, jestli toho všeho lituji, tak nelituji. Přál bych si, aby Chei win nezemřela (a aby pár dalších věcí bylo jinak), ale čas nejde vrátit. Teď si možná připadám spokojenější, než kdykoliv předtím. Vím, že to, co dělám, má nějaký smysl.

26. června jsme se rozhodli dojít si pro Šerou zónu. Přijeli jsme dvěma auty, zatarasili cestu, vepředu, aby nikdo nemohl utéct, zatarasili jsme cestu za sebou, aby nikdo nemohl dorazit na pomoc. Rozestavili jsme vybavení a připravili si pozice.
Pastor pak uspořádal něco mezi motlitbou a motivačním proslovem. Nejsem věřící, ani jsem tohle nikdy nijak nemiloval, ale to, co říkal, na mě rozhodně zapůsobilo.

Já, Tommy a Sára jsme šli z jedné strany, Manny, Seržant a Spark z druhé. Amon byl s pastorem v záloze s kulometem a plamenometem, Doktor a Smithy nás zajišťovali ze zázemí.
Přiblížili jsme se, co to šlo, ale objevil se tam jeden z těch dvou divných rusáků z ochranky a začal obcházet haciendu. Měl jsem dojem, že se pokouší nějak vnímat, varoval jsem Tommyho, ten odkývnul akci.
Toho rusa jsem sestřelil přímo do hlavy. Spoustu lidí jsme postříleli z dálky - tři a tři snipeři z opačných stran, Doktor z boku. Od té chvíle netuším, kolik lidí jsem zabil, šlo to až děsivě snadno - jen tak si tam ležet, dostat další cíl do zaměřovače, zmáčnout spoušť. Bylo to tak automatické, tak procedurální, bez myšlenky na morálku nebo vinu. Ani zpětně k tomu nic necítím, což mě tak trochu děsí. Tommy vyhlásil nástup, Manny jen chvíli po něm. Přiběhli jsme k bráně a prostříleli si cestu dovnitř. Amon nás v tu chvíli začal krýt kulometem.
Všude se střílelo, zavládl chaos. Přestal jsem přemýšlet. Tommy a Manny zvládali myslet za nás ostatní, Doktor nás kryl a synchronizoval přes Smithyho.

Prostříleli jsme se do budovy. Civilní personál se míchal s ozbrojenci, snažil jsem se střílet jen po těch po kterých bylo potřeba, ale v jednu chvíli jsem odstřelil nějakého chudáka, co se připletl do cesty.