(březen, 21.)

Já už vážně nevím, co je za den...

Noc (?) jsem prakticky probděla, zachumlaná v pokrývkách, každou chvíli tiše kontrolujíc, jestli se Sven už náhodou neprobudil... Až před chvílí se vyhrabal do svislé polohy, konečně. Prý se teď v klidu nasnídá a pak se půjdeme podívat na ty nemrtvé v zahradách... A když se nám podaří pročistit cestu a zabezpečit místo, provede tan rituál. Kdybych nebyla zcela závislá na jeho pomoci, za ten laxní přístup bych ho kopla...

Trvá to trvá to trvá to trvá to! Svíčky a malbičky, a runy, všechno... mu... to... tak... strašně... trvá... Snažila jsem se pomoct, ale prý jen překážím. Nesnáším čekání... Pokusím se mu vnutit, musí tu přece být něco, co bych mohla udělat...

Bard foukl poslední zbyteček mystického prachu na nehybnou postavu, jeho skřítci naposledy zabzučeli a zmizeli v malých obláčcích jiskřiček. V nastalém tichu se Janos - teď už měla jeho kůže barvu živého člověka - poprvé nadechl. Kněžka tiše vykvikla, upustila na zem jeho hůl a udělala několik váhavých kroků kupředu. Její bratr stočil zrak k bardovi, který ho sledoval značně podezřívavě - byl připraven zasáhnout, jakmile by se zdálo, že není něco v pořádku. Přinejmenším to, jak se na něj Janos díval temnými otvory bez očí, se mu rozhodně moc v pořádku nezdálo... I ostatní, s výjimkou roztřesené Aiss, ho ostražitě pozorovali.
"Díky Ti," pousmál se kněz, "Zachránil jsi mě."
Sven zamával nezaujatě rukou k tieflince, která už tou dobou svírala svého bratra v objetí, hlavu zabořenou v záhybech jeho pláště - "Poděkuj jí," odpověděl. 'Kdyby to bylo na mně, vybodnu se na to, jak nám tohle pomohlo...' dodal si v duchu.
"Ty žiješ, maličká," řekl Janos ani ne tak překvapeně. "Záměry Havraní Královny jsou někdy nad naše chápání," dodal, když souhlasně potřásla hlavou. Zvedl kněžku do vzduchu, aby ji přivítal jako vždycky, když se vrátil z dlouhé cesty. "Ještě se na mě zlobíš?"
"Víš, že mi to nikdy nevydrží," odpověděla, spěšně otírajíc krvavé slzy z tváří. "Neumím se zlobit dlouho."
Proběhlo krátké představení se přítomných. Zatímco se drakorozený pokoušel vysvětlit Konstantinovi principy osvojení sourozenců ("Stejně nechápu, že tento sameček bez kopýtek je bratrem samičky s kopýtky, vždyť ani nejsou cítit stejně..."), Janos sebral ze země svou hůl a vydal se k altánu, šťastně štěbetající Aiss v těsném závěsu.
"Ty ani nevíš, jak se dostat pryč, co?" přerušil její vyprávění zážitků od odchodu ze Sarbatoin.
Zarazila se. "No, já tak nějak doufala, že Sven má nějaký plán... A kdyby ne... nějak by se to vyřešilo za pochodu...?"
Janos s rezignovaným úsměvem zavrtěl hlavou. "Trochu to urychlíme..."