květen, 27.

Průšvih. Průšvihprůšvihprůšvih. Průůůůůůůšvih. Nemám moc času, jen krátce. Později, pokud mě paní Maeve nezabije, se k tomu snad vrátím.
Lorna, jedna z dívek, co se občas motají kolem Písklat, je mrtvá - a lidi z toho obviňují Konstantina. Chci, aby se někde ukryl, ale on trvá na tom, že by se měl vydat úřadům, aby tím dokázal svou nevinu - ale dokazuj nevinu rozzuřenému davu! Paní Maeve mě čekala v zadní zahradě, když jsem chtěla Konstantina s Metodějem propašovat dovnitř... Jsem si jistá, že ona mi věří, když říkám, že Konstantin nic takového udělat nemohl - nechala nás, ostatně, odejít.
Jsem unavená, mám kocovinu, jsem naštvaná.
A teď musím jít k mrtvé, je to moje povinnost.
Konstantin půjde se mnou, jestli na něj někdo sáhne, rozpoutám peklo.

*

Jsem... vyčerpaná. Jsem tak unavená, že nedokážu ani spát... Srovnám si myšlenky, to udělám, sepíšu si, co se stalo, snad mě pak zastihne spánek.
K márnici jsem došla bez problémů, to i přesto, že mě doprovázeli gnoll a hyena. Klučina, co márnici hlídal, sotva mu rostly vousy, zřejmě neměl sílu vzdorovat mi - věřím, že jestli má prokletá krev k něčemu slouží, tak je to buzení respektu, když jsem vzteklá. Nechala jsem Konstantina čekat venku, jistá si, že se mu nic nestane, a vstoupila jsem do márnice.
Na katafalku tam ležela, nechybná a tichá, Lorna. Já tam byla proto, abych ji ochránila před vším, co by mohlo ohrozit její duši při odchodu na onen svět.
Stěží jsem ji dokázala ochránit před sebou.

Tupá rána. Strážný, který celou dobu podezřívavě sledoval gnolla, skoro nadskočil.
Konstantin zaujatě vztyčil slechy. "Myslím si, ozbrojený samečku, že bys měl zkontrolovat vůdkyni ve vašem domě mrtvých. Pokud mne můj sluch nešálí, znělo to jako dopad těla na zem," řekl klidně.
Mladík roztřesenou rukou otevřel dveře - dvě ležící těla, Lorna na márách, kněžka v bezvědomí na kamenné dlažbě.
Aniž by se ohlédl za rychle se vzdalujícím strážným, Konstantin vešel dovnitř - vycenil zuby, když zaznamenal mizící oblak neviděných stínů a smrti nad kněžčiným tělem. Sklonil se k ní, jal se ji popleskávat po tvářích - "Vůdkyně, vůdkyně vstávej."
Tieflinka pootevřela oči, mezi rty se jí vydral neurčitý sten. Pak cvakly zuby - kdyby neměl Konstantin vycvičené reflexy, zcela jistě by ho kousla, takhle její špičáky proťaly jen vzduch.
Znovu zasténala, nebo snad zavrčela, námahou svraštila obočí - a zakousla se do vlastní ruky, skrze jemnou kůži rukavic.
Až když jí bolest zalila oči krvavými slzami, povolila.

Nevím, co se to tam se mnou stalo. Vlastně vím. Vztyčil se nade mnou, můj démon, cítila jsem jeho chladný stisk kolem krku, když jsem se Lorny dotkla. Na kratičký okamžik jsem sdílela její paměť. Stříbrná mince, lesknoucí se, otáčí se vzduchem, odhazujíc drobné krůpěje vysrážené vlhkosti, vůně rozšlapané půdy a kyselý zápach stok a nedávný déšť... a překvapení a hrůza a bolest... a smrt. Tehdy mě pohltila temnota.
První, na co si vzpomínám, byla chuť vlastní krve, překvapený Konstantinův výraz, bolest v ruce.
Pak přišli lidé, když jsem se snažila vydechnout si. Ten mladík ode dveří a další dva strážní, a pak malý dav čumilů. A chtěli Konstantina. A pak, když jsem se postavila na jeho obranu, chtěli i mě. Snažila jsem se je přesvědčit, že musím provést obřad odesílání, ale... Jako by neslyšeli. Nechtěli slyšet.
Ztrácela jsem poslední zbytky kontroly - nejen nad nimi, sama nad sebou. Přistihla jsem se, že uvažuji, jak dlouho bych je dokázala zadržet, kolik bych dokázala dát Konstantinovi času, aby-
Tehdy vstoupil... on. Ten obchodník. Nepamatuju si jméno, stěží si vybavím jeho tvář - od té chvíle, co jsem omdlela, bylo všechno tak zamlžené... Vstoupil, a... lidé ho poslouchali. Řekl, že kněžka provede obřad, že bude rozmlouvat s mrtvou a že přinese důkaz, zda je gnoll vinen. Nechápala jsem, kterou kněžku má na mysli - pak mi došlo, že hovoří o mně, že já mám mluvit s Lornou. Chtěla jsem se začít smát, já přece neumím mluvit s dušemi mrtvých, ale bylo mi spíš do breku. Tenhle obchodník, ten tiefling, asi rychle pochopil, že nedokážu udělat to, co jsem podle něj udělat měla - nechalo ho to však klidným, že se prý všechno zvládne, říkal mi tiše.
Všechno se mi vybavuje tak špatně... Provedl rituál, nebo mě spíš provedl rituálem, aniž bych věděla, jak k tomu došlo, stála jsem nad Lornou a tiše k ní promlouvala. Snažila jsem se ji utišit, snažila jsem se jí dokázat, že mi záleží na tom, aby byl ten, kdo jí to provedl, potrestán. Snažila jsem se získat její důvěru, dokázat jí, že jsem tu proto, abych jí pomohla. Nevím, jak dlouho jsem tam stála, ruce na jejích spáncích, nakonec se mi Lorna otevřela a svolila k zodpovězení pří otázek.
Kdo je tvůj vrah, ptala jsem se. Stříbrňák. Odpovídala zastřeně, slabě, ale ne tak slabě, aby ji přítomní neslyšeli.
Kde je, tenhle Stříbrňák. V Uličkách. Zaznamenala jsem Konstantina - i Svena, kde ten se tam vzal - jak si snad i oddechli. Gnoll byl očištěn. A já se směla ještě ptát.
Jaký měl Stříbrňák důvod?

"Vylákat, zabít Svena," vydala nešťastná Lorna své poslední svědectví, než umlkla navždy. Kněžka se ještě po dobu několika údarů srdce skláněla nad mrtvou, šeptajíc modlitbu, která ji měla strážit v jejím odchodu, pak překryla její tvář plátnem.
Potom se zvolna narovnala, zapotácela se. Kdosi ji zachytil, vedl ven, na vzduch.
"To by snad stačilo," říkal někdo, "Slyšeli jste svědectví mrtvé, tak už se rozejděte."
Matně vnímala barda s gnollem, jak si polohlasem, byť vzrušeně, povídají. Rozostřeně viděla pohledy místních, užaslé, obdivné - něco takového tu ještě nezažila. Cítila, že si jí najednou váží. A přitom to ani nebyla její -
"Dobrá práce, dcerko," řekl tiefling, který ji celou dobu držel pod paží - obchodník, připomněla sama sobě, má překrásnou společnici. A skutečně, přitažlivá dívka stála nedaleko, a bohové vědí proč, tvářila se provinile.
Kněžka, stále zmatená, snažila se srovnat si myšlenky, pak obchodníkovi tiše poděkovala. On se zasmál, pochválil její talent - ač netušila, o jakém talentu mluví. Omluvila se, že musí mluvit s bardem, tiefling na to, že ji nebude dále zdržovat.
Prý že doufá, že se brzy zase uvidí.

Se Svenem jsem mluvila - ptala jsem se ho na Stříbrňáka - ale skoro nic mi neřekl. Že je to vrah, zabiják, to mi pověděl. Půlelf, prý. Ale jeho cíle, důvody... A u Svena jeden nikdy neví, co řekne a co si nechává pro sebe. Neměla jsem už sílu ho přesvědčovat, aby mi pověděl víc, stěží si mě všímal, zaujatý v rozhovoru s Konstantinem.
Zvoní k ranním modlitbám. A já si jdu teprve teď lehnout...