květen, 27. - odpoledne

Probudilo mě vytrvalé klepání - zahradníkův syn s příkazy od paní Maeve. Zdá se, že je tak čtvrtá hodina po poledni, řekla bych, že zase pršelo - vzduch je cítit deštěm, ptáci si můžou uřvat hlavy...
Mám se dostavit do přijímací komnaty v severním křídle. K vážnému rozhovoru, hádám - najednou mi v mysli vytanuly události z rána, kdy jsem s Konstantinem a Metodějem v zádech čelila paní Maeve v zahradách... a padly nějaké... nemístné poznámky... o vztazích... s gnolly?
U bohů...

*

Nevím, co paní Maeve napovídal, čím ji přesvědčil, či zda ji snad očaroval, ani nevím, jaký mohl mít důvod - nepochybuji ale, že to, že na mě byla paní Maeve jako sluníčko, je dílo pána Spercheia. Ráno v márnici to byl on, kdo uklidnil přihlížející a pomohl mi provést rituál.
V přijímací komnatě mě čekali oba, on a paní Maeve, bavili se nad konvičkou čaje a nejspíš čekali drahnou chvilku. Prý starý přítel paní Maeve a Janosův známý - i když si nevybavuji, že by se o něm Janos kdy zmiňoval.
Pán Spercheios z Varteny, tak se představil, obchodník s magickými předměty. Jako já je dědicem prokleté krve Bael Turath, ale zdá se, že si dokázal najít své místo v lidské komunitě - řekla bych, že já sama si v tomto směru nevedu zle, ale... nejde to vždy tak, jak bych chtěla. Už má svá léta, i když věřím, že když byl mladší, dívky - alespoň ty se slabostí pro rohy - se za ním otáčely. On sám byl samá lichotka a chvála - a nenechal si vysvětlit, že si nemyslím, že bych si všechna ta milá slova zasloužila. Paní Maeve nás pak opustila, majíc povinnosti u večerních modliteb, zůstali jsme ještě nějakou chvíli vázáni v rozhovoru.

"Kdybych věděl, že má Janos tak pěknou schovanku, navštěvoval bych Sarbatoin častěji," řekl tiefling se smíchem - dívka se zarděla, ale úsměv, který se snažila skrýt, dal znát, že ji taková slova těší. "Na druhou stranu," pokračoval kupec, "Není divu, že ji přede mnou schovával. Také bych si takový poklad chtěl nechat pro sebe."
Se zájmem si vyslechl celý příběh o tom, jak se kněžka seznámila s gnollem Konstantinem a jak ještě spolu s bardem a dvěma dalšími zachránili... no, když ne svět, tak alespoň sebe navzájem. Při zmínce o Svenovi se tiefling usmál, zdálo se, že má barda svůj vlastní názor, když se kněžka hlasitě rozčilovala nad půlelfovou tvrdohlavostí.
Nakonec přislíbila, že přijme pozvání na večeři - ne však dnes, na dnešek měla jiné plány. Pro začátek třeba dostat z barda nějaké informace, i kdyby je z něj měla vykopat...

Dostala jsem rukavičky. Snažila jsem se odmítnout, ale... velmi naléhal. Musím přiznat, jsou překrásné. Vlastně mě nemusel ani moc přemlouvat. Z jemné bílé usně, vytlačené ornamenty, vyrobené někým, kdo zná úskalí ostrých drápků. Voní, nejen kůží, ještě něčím jiným, co nedokážu přesně popsat - tak trochu jako vzduch těsně před velkou bouří, nebo žhavé železo...
Jen co se obleču, půjdu k Oku, za Svenem a Konstantinem - pán Spercheios čeká před chrámem, trval na tom, že mě doprovodí.
Naučila jsem se jednu věc - pánu Spercheiovi se jen velmi těžko říká "ne."

Nakolik byla zvyklá na chlapácké řeči mezi Písklaty, Aiss se musela rdít, když vyslechla gnollovo podání bardova odpoledního dobrodružství. Kylara, kterou kněžka považovala za kupcovu chráněnku, ač ona sama o sobě hovořila jako o otrokyni, se příležitostně přitulila ke Svenově boku a sladce se uculovala - tak je ostatně našel i pán Spercheios, když s tieflinkou dorazili, celou situaci však komentoval jen pozvednutým obočím, zatímco Kylara se na něj na oplátku zářivě usmála. Nechal "mládež," jak společnost označil, ať se baví, a sám si odešel za svou prací. Teď, když si počtvrté vyslechla podrobný popis zemětřesení, které měl bard údajně způsobit, si Aiss přála, aby se kupec vrátil.
"Kaňour," zakončil gnoll svůj barvitý příběh - kněžka zrudla a v sebeobraně vdechla víno, které zrovna upíjela.
Večer utíkal rychle. Kněžka naléhala na Svena, aby se zítra vydali do Uliček najít Stříbrňáka. Bard oponoval, že to je jak snažit se lézt do mlýnku na maso - prohlásil, že jestli je něco, co chce řešit okamžitě, tak je to démon, kterého má tieflinka stále ještě v sobě. Ta popřela, že by se cítila jakkoli špatně, ale gnoll ji bez váhání podrazil - moc dobře si pamatoval, co se stalo v márnici. Hned ráno měli navštívit chrám a zjistit, co a jak.
Aiss neměla sílu se jim vzpírat. Odcházela bez nálady, podrážděná.
Že ji někdo sleduje, si všimla až příliš pozdě.

~písmo je roztřesené, na stránce se mísí kaňky a kapky krve, občas rozmazané, jak se je pisatel snažil setřít hřbetem ruky~
Přepadli mě. Zbili. Zkopali jak psa. Nedokázala jsem utéct, zaklínač. Stříbrná mince, prý pozdrav. Ale ne, Sven to nechce řešit, nebude, prý moc nebezpečné. Hajzl. Zítra... musí s tím něco dělat... Nebudou mě přece bít kvůli němu!
Nenávidím je, všechny.
Proč tu není Janos, když ho tak potřebuju.