červen, 28.

Havraní Paní je uctívána napříč světy v různých podobách - její následovníci jí připisují formu vrány či vlka, vznešené královny či staré ženy, černé dračice s krkavčími křídly nebo slepé dívky s darem přinášet uzdravení i smrt.
V hlubokých lesích Vílí Divočiny se Paní Osudu stává třetí tváří bohyně země - stařena, paní Smrti, soumračná či půlnoční víla. Tak ji často vzývají kmeny divokých elfů a vznešených, nezkrotných obrů obývajících nespoutanou krajinu říše víl. Říká se jim Lovci a říká se jim Měsíční přízraky. A někteří z nich svou Paní následují dál, stávají se skutečnými Havrany, služebníky Královny.
Ale proč o nich píšu. Když jsme platili stromu za průchod, za ochranu, nalezli jsme jinou platbu, novou. Platbu někoho kdo míjel toto místo po našem prvním odchodu. Tři havraní pera svázaná hedvábnou nití. Tři havraní pera obarvená bílou, modrou a půlnoční černí.
V šeru tohoto příšerného místa to pro mě znamenalo jiskřičku naděje - někde tu je někdo, kdo následuje stezku Paní. Někdo, kdo mi možná dokáže pomoci.
Snad to není marná naděje.

Krajina se postupně zvedala, lužní les byl nahrazován sušším podrostem, avšak o nic méně hustým. Šli asi půl dne, když narazili na další křižovatku. Cesta vpravo byla zarostlá a málem by ji minuli, kdyby si Ghar nevšiml vyvráceného pilíře v příkopu.
Město, svatostánek a křižovatka, říkaly jednoduché symboly na omšelém kameni. Věděli, kde je křižovatka a tak dokázali určit i další dva směry. Avšak jestli městem měla být víska Věčnost, to netušili. A zda je katedrála, kterou Aiss viděla ve svých snech, přímo tam, to také nevěděli.
Elfka vyšplhala do korun stromů, snažila se zahlédnout nějaké známky osídlení, něco, co by jim napovědělo, kudy se dát dál. Kraj byl ale celý ponořený do podivné mlhy, kterou nedokázal prohlédnout ani její ostrý zrak. Když sklouzla nazpět na zem a jen bezradně pokrčila rameny, Aiss nešťastně schlípla ouška.
"Máš něco, co patřilo Janosovi?" zeptal se náhle Sven, který se již drahnou chvíli skláněl nad mapou, kterou průběžně kreslili.
"Mám něco, co mi dal," odvětila kněžka váhavě. "Pokud se to počítá."
Bard potřásl hlavou. "Je to lepší než nic, můžeme to zkusit."
Dívka se na chvilku vzdálila - dárek od svého mistra nevystavovala zraku ostatních, nosila jej na holé kůži kolem pasu. Když se vrátila, v její dlani ležel drobný šperk na dlouhém řetízku, živě červený kámen zasazený ve stříbře.
Sálalo z něj teplo, když jej bard bral do ruky a kněžka ho pouštěla jen pomalu, téměř neochotně.
"Dostaneš ho nazpět," ujišťoval ji.
Aiss se stáhla, posadila se vedle elfky, která přípravu rituálu sledovala s neskrývanou zvědavostí.
Přívěšek se změnil v kyvadélko, bard jej držel nad mapou a šeptem odříkával slova, kterým rozuměl snad jen on sám.
Ostatní sotva dýchali. Ghar sevřel jílec svého meče, jako by se snad každou chvíli mělo stát něco zlého - Konstantin zase málem přepadl, když natahoval hlavu dopředu, aby lépe viděl.
Vzduch zhoustl magií a napětím.
A nakonec kyvadélko ukázalo směr.