srpen, 25. (zpět ve světě Středu)

Opustili jsme Divočinu a všechny její krásy – jsem tomu ráda, než tisíc zázraků Vílích království, jediný nádech ve světě Středu je mi milejší. Přivítalo nás teplé slunce konce léta, lány jsou zlaté a vzduch bzučí životem. A to když jsme opouštěli Vartenu, léto sotva začalo…
Není to takové překvapení. Už jsem pochopila, že mezi světy plyne čas jinak. To, co se nám zdálo jako několik dní, uplynulo tady jako dva měsíce. Budí to ve mně obavy, co vše se zatím přihodilo. Věřím, že to brzy zjistíme.
Ráno se před námi otevřel pohled na Krkavčí skálu, malou skalní pevnost s ještě menším podhradím. Přivítal nás chumel dětí na cestě, a my že prý jsme kejklíři.
Netěšilo mě tohle divadlo, kterého se ostatní chytili s chutí, netěšilo to Havrana ve mně ani mou prokletou Turathijskou krev. K užitku to ale nejspíš bylo, tolik připustím.
Brzy jsme věděli, že pán Aldrik je zde i se svou družinou, a že se chystá svatba – paní Berevika konečně svolila sňatku. A nejen, že se chystá – zvláštní jsou hrátky osudu – ale že se chystá na zítřejší den.
Pán Aldrik náš příchod nejspíš očekával – či se ho spíš obával. Pokud by se objevil někdo, jako jsme my, má prý být okamžitě informován Talos Garth z Aldrikovy stráže.
Rozhodli jsme se, že se rozdělíme – budeme tak méně nápadní, a spíš získáme přehled o stavu věcí. Gaerwyn se Svenem se chtěli dostat k paní Berevice, podat jí zprávu o Doverově osudu. Ghar zamířil ke chrámu, lačný modlitby v místě, které nebylo zcela zapomenuto bohy, jak on sám řekl. A Konstantin prostě někam zmizel. To nemohlo skončit dobře.
Ale v tenhle okamžik… Spíš než hledat Konstantina, rozhodla jsem se najít pána Gartha.
Někdo mu přece musí říct, že jsme tady.