srpen, 25. (Krkavčí skála)

Zprvu si kněžky ani nevšiml. Pohnula se, až když zavřel dveře, těžká látka jejího pláště zašustila o dřevěnou podlahu. Talos Garth ztuhnul překvapením.
"Dobré ráno," pozdravila tiše. "Neměj obavy, přišla jsem bez zlých úmyslů."
Sáhl po jílci meče, aby napravil hloupou chybu svého pána - kněžka měla zemřít už ve Varteně a být tehdy po jeho, už dávno dodýchala. Jakou ona má drzost, pomyslel si, vydat se do jeho vlastního pokoje.
Pak zaváhal.
Pamatoval si ji dobře. V Sarbatoin ji pozoroval, aniž by to sama věděla, tuhle dívku nezvyklého půvabu. Znovu se setkali u bran Varteny, byť se jen krátce střetli pohledem - tehdy se nemohl zbavit pocitu, že se nevidí naposledy, přestože sám navrhl její likvidaci. A teď byla zde, na jeho území, v jeho moci, sama.
"Jak ses sem dostala?" zeptal se, očima prohledával místnost. Až na něj a kněžku ale byla skutečně prázdná.
Tváří se jí mihl hravý úsměv.
"Jeden z tvých mužů byl více než ochotný přivést mě sem, když jsem mu řekla, že mě očekáváš," odvětila.
"Já tě očekávám?" zopakoval téměř nevěřícně.
"Slyšela jsem, že jsi nás hledal." Naklonila hlavu ke straně. "Chtěla jsem ti ušetřit práci."
Talos žasl nad jejím klidem. Pomalu odložil zbraň a otočil klíčem v zámku.
"Co ode mě chceš?" zeptal se tentokrát.
"Otázky, tolik otázek," zvolala kněžka div ne pobaveně. "Také mám nějaké otázky, přišla jsem si pro odpovědi." Na okamžik se odmlčela. "Mezi námi dvěma nemusí být žádný spor," doplnila pak měkce.
Obezřetně dívku pozoroval - nebyl si jistý jejími úmysly ani rozsahem jejích schopností; A díval se na ni hladově, jako vlk zkoumá svou kořist.
"Proč bych měl věřit čarodějnici," zavrčel a beze spěchu, krok za krokem se přibližoval.
"Ale prosím!" odmítavě potřásla hlavou. "Jaká já jsem čarodějka? Jsem žena víry." Potom pokrčila rameny - Talos potěšeně sledoval, jak pramen ohnivých vlasů sklouzl po bílé kůži. "Kromě toho, ty mi nemusíš věřit," pokračovala. "Máš jen zodpovědět moje otázky."
"A co bys mi tak mohla nabídnout," ušklíbl se. Užíval si tuhle hru, ale rychle mu docházela trpělivost. Neměl čas si hrát.
"Nemyslím si, že by ti stačilo zlato a drahé kamení. Nevypadáš, jako někdo, kdo by se nechal nasytit cetkami." Potřásla hlavou. "Možná odpovědi na tvoje otázky? Moudrý muž neodmítne nabízené vědomosti."
Teď to byl on, kdo se krátce zasmál. "Bojím se, že nejsem moudrý muž." Přistoupil k ní, uchopil ji za zápěstí - okamžitě ucítil rychlý tep jejího srdce a záchvěv, který projel jejím tělem. "A moc dobře vím, co chci."
Odtáhla se, ale ne natolik, aby se osvobodila. "Žádáš mnoho," řekla pomalu, tiše.
"Ne však příliš mnoho, jak se zdá," podotkl spokojeně.
Neřekla ani slovo, jen sklopila pohled stranou. Snadno cítil její napětí a vychutnával si moc, kterou teď nad ní měl.
"Tak co ty tvoje otázky?" zeptal se.
"Přijdou, až bude čas," odpověděla kněžka tajemně.
Pousmál se. Ptej se, co jen chceš, pomyslel si. Sám si rozhodnu, co se dozvíš. A přesto dostanu, po čem toužím.
Přejel jí prsty po uchu, dlouhém a špičatém - jako by se v ní cosi zlomilo, zavřela oči a opřela tvář o dlaň jeho ruky.
"Říkají, že tieflinky mají oheň v krvi," zamumlal, když ucítil její teplo.
Přistoupila blíž, oči znovu otevřené a v nich odhodlaný jas. Nosem se dotkla jeho brady a sledovala linku profilu, až se zastavila proti špičce jeho vlastního nosu.
"Mají pro to dobrý důvod," tiše odvětila.

Jak snadno jsem se dostala do jeho pokoje. Jak snadno jsem se dostala do jeho rukou.
Nebyl to můj úmysl, když jsem přišla. Jak ale náš rozhovor postupoval, rychle se mi v hlavě skládal plán, jak se dozvědět to, co chci.
Možná si lžu. Možná jsem se prostě nechala svést tou pýchou, tím sebevědomím, jižanskou vášní. Byl si sám sebou tak jistý. Byl si tak jistý, že mě může mít. Byl si tak jistý, že mě zvládne.
A já si uvědomila, že se mi to líbí, že jsem spokojená, poprvé po dlouhé době. Nestíhaly mě výčitky, nestíhala mě vina. Tohle nebyla záležitost srdce, jen těla a ohnivé krve. Jen potěšení.
Tolik mě mrzelo, že to musím zkazit.

Pod rukama cítil její měkkou kůži a hladké křivky proti svému tělu; Horkost jejího dechu a vůni rusých vlasů; A pak si uvědomil narůstající žár na své hrudi, příliš horký, příliš ostrý, aby byl jen její.
Tiskla se k němu, hlavu zlehka opřenou o jeho krk.
Žár zatím nebyl ani zdaleka nesnesitelný, ale skrýval jasnou výhrůžku.
"Dělám to nerada," zašeptala skoro něžně do jeho ucha. "Věř mi, že to dělám nerada. Ale musím mít své odpovědi - a ty mi je jinak nedáš."
Pokusil se osvobodit, jen se však přivinula pevněji a žár vzrostl.
"Může ti být útěchou, že mě to bude bolet skoro stejně, pokud mě k tomu donutíš," špitla. "Je na tobě, jak se rozhodneš. Dej mi, co chci, a můžeš mít, co chceš ty. Lži mi - a ukážu ti, co je žár lásky."
Talos se musel zasmát - hořce, přesto pobaveně. Byla tak blízko, myslel si, že ji má. A teď to byla ona, kdo měl toho druhého ve své moci.
Nemohl se ubránit jistému obdivu.
Přejel rty po bílé šíji, rezignovaně si povzdechl.
"Ptej se. Povím ti, co chceš."

Byla to nebezpečná hra. Mohl mě na místě zabít. Věřím, že by to dokázal – i když cena, kterou by zaplatil, by byla vysoká.
Ale Talos mluvil - a mluvil bez zábran. Nevyhýbal se otázkám a já si brzy uvědomila, proč tomu tak je. Neměla jsem nikdy opustit ten pokoj. Neměl v úmyslu nechat mě jít.
Tak mi pověděl o obchodu mezi pány Spercheiem a Aldrikem. O výměně Doverova prstenu za Hladovou Tlamu. A také o tom, jak Aldrik rychle změnil názor - musel mít jeskyni zpátky, stůj co stůj. To proto se Talos vydal do Varteny. Proto navštívil pána Spercheia, a když mu začal vyhrožovat, byl ponížen a vykázán. Spojil se pak s Growaldem, který tvrdil, že zná způsob, jak se Spercheiovi dostat na kobylku. Kde k té magii Growald přišel, to Talos nevěděl - i když já si dokázala domyslet, že stopa povede k Šedivcovi - splnila ale svůj účel a Spercheios byl vůči noční návštěvě bezbranný.
Až příliš bezbranný, mínil Talos. Nedávalo mu to smysl. Proč se stařec nepokusil utéct, proč se alespoň nebránil - Talos dobře věděl, že Spercheios tu moc měl. Ale on neudělal nic. Jen se nechal zabít.
Zvláštní pocit, sedět v náruči člověka, který má na rukou krev toho, kdo je mi drahý. Jenže se vším, co jsem o Spercheiovi věděla, jsem si nebyla jistá, kdo je nakonec oběť - a zda to spíš než vražda nebyla jen velmi důmyslná sebevražda.
Potom Talos sebral převodní listiny a zapálil Spercheiův dům - a ukradl dokumenty páně Roderika.
Až když mě viděl u bran Varteny, uvědomil si, že byla chyba nechat notáře žít a že já jsem příliš nebezpečná, abych směla strkat nos tam, kam nemám. Chtěl se vrátit a postarat se o nás, tiše, čistě - pán Aldrik ale měl jiné plány. To Aldrik stál za masakrem u Čtení – a nebo ten, kdo mu propůjčil sílu, ten, komu se Aldrik nenávratně propadal. Talos dlouho věděl, že se Aldrik mění - ale to, co se stalo na náměstí, pro něj bylo známkou, že pro Aldrika není cesty zpět.
Možná proto jsem byla ještě naživu. Možná pochyboval o svém pánu.

Povolila stisk a pomalu se odtáhla, dlaně odhalené v gestu smíru.
Svět se s ní zatočil, když ji shodil a přitiskl pod sebe, drtivě sevřel dívčina zápěstí.
"Čarodějnice," zasyčel vztekle. "Věděl jsem, že se ti nedá věřit."
"Asi tak jako tobě," pousmála se. Překvapoval ji vlastní klid. Teď byla poprvé doopravdy bezbranná, a přesto cítila jen málo strachu.
Zkoumavě na ni hleděl, jako by se rozhodoval.
"Co teď?" zeptal se pak spíš sám sebe. Aiss tušila, že její malá mezihra spíš jen vyprovokovala jeho chtíč, než by ho odradila.
"Svou část úmluvy jsi splnil, i když jsem ti musela pomoct," řekla skoro šeptem. "A já nemám důvod nedržet svou." Odvrátila pohled. "A nebo mě pusť."
Talos se ušklíbl. Jako by snad pouštění vůbec bylo jednou z možností.
Chytil obě její zápěstí jednou rukou a nevybíravě ji zbavil těch posledních kousků látky, které na sobě měla. Vzal si ji hrubě, plný vzteku, měla platit za svou drzost. Jenže jí byl jeho vztek po chuti, obracela ho ke své rozkoši i k rozkoši jeho.
Žár, který mu dala, byl tentokrát její vlastní, bez zrady a přetvářky. Proč lhát, přece dostala, co chtěla, a vzala si to nejlepší z toho, co chtěl on. A Talos přijal, co mu dávala, a oplácel stejně.
Krev Jižana je stejně tak horká, jako krev Turathijky.
Mlčky ji sledoval, když se pak oblékala. Cítila, jak ji zkoumá pohledem, snaží se proniknout do její mysli. Věděla, co se honí jeho hlavou. Jenže to byla jedna věc, kterou Aiss neponechala náhodě. Obrátila zrak k oknu - už když přišla, se ujistila, že je otevřené, v teplém srpnovém počasí to nebylo nic zvláštního.
Cítila doznívající bolest, ale nebyla to bolest nepříjemná. Dlaněmi přejela po svých bocích, kde se pod látkou skrývaly šrámy po nehtech, jak ji svíral. Uvědomila si, že ani trochu nelituje. Ani když si na ramena připjala plášť svého mistra, ani když brala do ruky hůl, kterou jí zanechal - ani tehdy nepocítila vinu, kterou očekávala. Byla přece konečně volná.
"Řekla bych, že se ještě uvidíme," poznamenala kněžka téměř spokojeně.
"Myslíš si, že tě nechám odejít?" Náhle se Jižan tyčil nad dívkou, dlaň kolem jejího hrdla. Jemně stiskl, nenucená hrozba. "Myslíš, že tě můžu nechat jít, s tím vším, co jsem ti řekl?"
Poddala se tlaku, nechala se přitáhnout. Pak vtiskla krátký, škádlivý polibek na jeho ústa.
"Hlupáčku," broukla tiše.
Talos se jen marně pokusil zachytit ji.
Hejno vran se s tichým šelestem perutí rozprsklo do všech koutů pokoje, než vyrazilo oknem na svobodu.

Věděla jsem, že jsem měla jít Konstantina hledat hned. Ale snad jsem si myslela, že se lépe naučí zodpovědnosti, když mu nebudu pořád stát za zády. Snad jsem myslela, že nemůže udělat nic tak zlého, co bychom později nedokázali odčinit.
Jako bych se dost nepoučila z událostí minulých.
Našla jsem gnolla v hradním příkopě. Tedy, to co z něj zbylo. Byl zázrak, že alespoň z většiny držel pohromadě.
Skryla jsem jeho tělo pod útesem a vydala se hledat pomoc. Dokázala jsem ho přivést nazpět, to ano - ale nic není zadarmo, především život ne.
Naštěstí jsem našla spřízněnou duši - otec Triur, zdejší kazatel, mi ochotně pomohl získat to, co jsem potřebovala. Jen výměnou za trochu drbů. Jen výměnou za příslib, že já spojím ten nešťastný svazek mezi sličnou Berevikou a pánem Aldrikem. Příhodné - co může čekat manželství, které posvětí kněžka smrti?
Ale svatba měla být až nazítří a já měla dost co dělat, ještě než slunce zapadne.
Přivést Konstantina nazpět.
Najít ty, které zve smečkou.
A znovu nedopustit, aby kdokoli z nich zemřel.

"Přicházím na křídlech podzimních větrů!" zaburácel Sven, "Přináším baladu z dávných časů!"
Skutečně se na stole potácel, jako by jím cloumala ta nejhorší vichřice. Aiss doufala, že svou opilost jen předstírá.
Rozhlédla se po mlčenlivém obecenstvu. Jako by na všech ležel opar spánku, tlumil jejich náladu. Jako by si někdo přál, aby se jen vychovaně přiopili a šli spát.
Nebylo těžké najít zdroj. Seděla u Aldrikova stolu, jeho zaklínačka, shrbená postava v plášti. Do tváře jí vidět nebylo, jen zpod kápě se nespokojeně blýskaly oči. Ani trochu se jí nelíbilo to, co bard dělal.
Aiss se držela ve stínech střech a stromů, opatrně obcházela nádvoří. Támhle seděl Ghar, napjatý a podezřívavý. Gaerwyn postávala u stolu, který si ke svému vystoupení vybral Sven, v rukách svírala košili a ve tváři se jí zračila nervozita. Konstantina kněžka zavřela do blízkého vinného sklípku, s příkazem, ať tam čeká a přemýšlí o Královně.
Pán Aldrik seděl u největšího stolu a vedle paní Berevika, cokoli jen ne šťastná nastávající nevěsta. Talose kněžka nikde neviděla. Tušila, že ji hledá, možná už ji našel a jen vyčkává. Začínala litovat svého ranního dobrodružství.
"Přináším vám příběh temný a dávný!" halasil dál Sven. "Přináším vám příběh lásky a odhodlání, zrady a intrik!"
Bard upustil pochodeň a improvizované pódium vzplálo modravým plamenem hořící kořalky. Z davu se ozvaly užaslé výkřiky.
Kdokoli barda k tomuhle vystoupení pozval, teď jistě litoval. Diváci jen viseli na Svenových rtech, jako by se s každým jeho slovem víc a víc probouzeli, jako by rozplétal kouzlo, které je svazovalo.
Jeho činy však nezůstaly bez odpovědi. Zaklínačka mumlala slova kletby, chtěla bardův výstup přerušit, za každou cenu umlčet.
Aiss pozvedla dlaň, chystala se zaklínačku zastavit. Než však vyslovila první slovo modlitby, na krk se jí přitisklo chladné ostří a ruka přitáhla tu její nazpět k tělu.
"Nezasahuj do toho," ozval se jí u ucha známý hlas. "Jen se dívej."
Pokusila se vyvléct, ale Talos ji jen sevřel pevněji.
"Riskuješ," zasyčel. "Přestaň se-"
"Tohle je nejlepší portumberská brandy," přerušil ho ze tmy Konstantinův chraplák. "Říká se jí třiaosmdesátka. A tím se nemyslí ročník. Neopovažuj se vůdkyni ubližovat."
Aiss do nosu udeřil ostrý zápach silné kořalky - tak silný, že si troufla hádat, že je jí teď Talosovo oblečení nasáklé. Zároveň se objevil slabý plamínek svíčky.
Jižan se tiše zasmál.
"Neublížím jí," řekl chlupatému stínu. Sklonil se k dívčině šíji, měkce stiskl zuby na bílé kůži. "Pokud nebude hloupá," dodal s úsměškem.
Zatím o kus dál vrcholilo Svenovo velké finále.

*

Na lesní mýtině odpočívali tři muži. Jejich šaty byly potrhané, zbroje poničené, v jejich tvářích známky dlouhého strádání. Jeden z nich, těžce raněný, se opíral o padlý kmen, dýchal jen slabě.
Pán Dover ho pozoroval s bolestí v očích. Tahle prokletá výprava ho stála mnoho dobrých mužů. Příliš mnoho.
První byl Jakub, když narazili na bezhlavého jezdce. Potom Jan, spolkly ho stíny, když pomáhali té dívce Striss utéct z jejího vězení. A když po týdnech hledání konečně našli cestu ven z té příšerné domény, věrný Evert položil život, aby ostatní mohli uniknout.
A teď Marten, nedožije se rána.
Všechno to jen kvůli hloupému snu, kvůli prchavé myšlence věčného mládí. Kvůli šanci žít dál s ženou, o které nevěděl, zda ho ještě chce.
Dover tiše zaklel.
Kdyby jen zůstal po boku své manželky, namísto honění se za Spercheiovou pohádkou. Možná by se to zlepšilo. Možná by Berevika -
"Někdo se blíží!" syknul Gillad, přerušil tak Doverovy myšlenky. "Slyším jezdce. Jsme zachráněni. Pomůžou Martenovi." Pod nánosem špíny v Gilladově tváři zářila naděje - byl to ještě chlapec, a přesto už musel projít peklem.
"Najdi je, ale buď opatrný," nakázal Dover. "Jen pokud to bude bezpečné, ukaž se jim a přiveď je. Počkám s Martenem."
Gillad odhodlaně přikývl a už zmizel mezi stromy, jako by na mýtině nikdy ani nestál. Elví krev v jeho žilách, pomyslel si Dover. Nikdo neslyšel tak dobře jako ten chlapec. Nikdo se nedokázal lesem pohybovat tak rychle a nepozorovaně.
Chvíli bylo ticho. Pak se ale ze severu skutečně ozvaly zvuky koní, lidské hlasy a cinkot zbrojí.
Brzy se mezi stromy vynořilo několik jezdců. Gillada vezli s sebou, posazeného za sedlem jednoho z mužů. V chlapcově tváři byl neklid, jako by chtěl svého pána před něčím varovat.
Dover okamžitě poznal, kdo jezdce vede, a ani se nesnažil skrýt svoje překvapení.
"Buďte zdrávi," zvedl ruku v pozdravu. "Jaké štěstí, ani jsem nedoufal, že bychom tak rychle našli pomoc."
"Ano," pokynul hlavou pán Aldrik z Bree. "Štěstí."

*

Tesáky a drápy, marný boj o život, povýšený úšklebek pána Aldrika.
Obraz Doverových posledních vzpomínek zvolna dohasínal. Na nádvoří bylo naprosté ticho, diváci trnuli zděšením nad strašlivým koncem pána Krkavčí skály.
"Taková drzost!" Brunátný Aldrik udeřil pěstí do stolu. "Taková nestydatá lež!"
"To ty, pane, jsi lhář," odvětil šeptem Sven, jeho slova jakoby zesílená ozvěnou. "Lhář a vrah."
Paní Berevika slabě zavzlykala.
Vypukla vřava. Pokud doposud někdo z hostů pochyboval, nyní každý věřil, že má Aldrik na rukou krev páně Dovera. Nejen stráž paní Bereviky, ale dokonce i obyčejní poddaní se vrhli na Aldrikovy vojáky.
Strhla se divoká bitka. Aldrikovi muži zdaleka nebyli bezbranní - jako by někteří z nich byli obdařeni nadlidskou silou. Nejen čáry zaklínačky stály na jejich straně, ale i Aldrik sám jako by ovládal nějakou mystickou moc. Jeden meč ale Aldrikovi chyběl.

Pro Talose bylo odhalení rozsahu zrady pána Aldrika stejně překvapivé, jako pro ostatní diváky, tolik jsem věděla. Tušila jsem také, že teď se na Aldrikovu stranu nepostaví - ne dokud mu nedám záminku. Dokud se sama nezapojím do boje, i on se bude držet stranou.
A tak jsem svolila hrát jeho hru.
Jen šeptem jsem Královnu prosila, ať chrání mou smečku. Ať chrání Konstantina, který se bezhlavě vrhnul na největšího z Aldrikových mužů, hrubého svalovce ne nepodobnému medvědovi. Ať chrání Ghara, který se snažil udržet meče vojáků pryč od neozbrojených hostů. Ať chrání Gaerwyn, která dobře mířenými šipkami kryla ústup paní Bereviky a jejího osobního strážce. Ať chrání Svena, který dokázal odhalit pravdu a zburcovat lidi k činům.
Nebyla jsem asi sama, kdo se modlil k Paní. Večerní nebe nad pevností začalo temnět, mraky a krkavčí perutě. Obraz, který ve mně budil úžas a touhu vzlétnout s nimi. Obraz, který v Talosovi budil hrůzu.
Nechtěl tu být.
A nechtěl, abych tu byla já.

Nedokázala mu vzdorovat, když ji táhl pryč od nádvoří, pryč od boje a od její smečky, pryč od houfujících se krkavců.
"U toho nechceme být," opakoval naléhavě, znovu a znovu obracel pohled k nebesům.
Jenže ona se bránila, příliš na to, aby si mohl dovolit odvést ji pryč.
Zavřel ji do staré zbrojnice, do bezpečí před temnotou a stahujícími se stíny.
"Nic nechápeš!" křičel na ni ještě přes dveře, do rostoucího hukotu bouře. "Skrze vás peklo sílí! Já tu nechci být, až to propukne!"
A pak byl pryč.
Hodnou chvíli Aiss trvalo, než si našla cestu ze svého malého vězení. Když se konečně dostala ven, všude byl náhle klid.
Srdce až v krku, pelášila nazpět na nádvoří, bála se toho, co najde na bojišti.
Ale po krkavcích nebylo ani stopy a nepřirozenou temnotu nahradilo hvězdné letní nebe.
Viděla několik raněných, ale členové smečky se zdáli být v pořádku. Většina mrtvých těl na nádvoří nosila Aldrikovy barvy - a uprostřed toho všeho, tělo samotného pána Aldrika, seschlé a zkroucené, jako by byl již dlouho mrtvý.
Z jeho hrdla výmluvně trčela jediná Gaerwynina šipka.