ADnD Modřany - články

Hra - Ostrovní království

11. hra
Družiníci na nic nečekali a rozhodli se s lupem rychle zmizet. Překvapivě si však nevybrali cestu k dočasnému domovu, ale vyrazili na severovýchod k horskému hřebenu za kterým byl největší prales ostrova.
Již po pár hodinách svého zběsilého pochodu uslyšeli vzdálený hlas skřetího rohu. V tu chvíli je dohnal Edgar Šulin, který v pralese hledal ztraceného Zlatku a slyšel výbuch bomby, ale při zprávě o bandě skřetů v patách vyrazil s ostatními.
Horko těžko překonali řeku.
Co za dne nahnali, to skřeti v noci dohnali. Neúprosně je pronásledovali.
Každou noc jim nad hlavou přelítal velký lítač a patrně jen koruny stromů bránili jeho útoku na unavené družiníky.
Čtvrtého dne vyslovil Sinupret domněnku, že lítače a skřety musí něco přitahovat, něco, co jim ukazuje cestu. S Arrikem začali zkoumat zlatý symbol Dračího kultu a nakonec přívěsek servali z řetězu, který se Arrikovi zdál neškodný, připevnili jej na kus kůry a poslali po proudu říčky, u které právě tábořili.
Hned první noci lítač skutečně slídil na západ od nich.
Kolman té noci opět ochutnal čerstvou krev. Ta mu přinesla noční můry a vzpomínky na mučení královským vezírem Tasumou Baelem, též zvaným Smaragdový dráp. Ale též okamžik vidění, kdy spatřil skřety, jež se vystrašeně klaní před skrytým vládcem a ten v hněvu vyvolává mocným kouzlem nemrtvého rytíře, jednoho z dávno mrtvých Heronských pánů.
Zneklidněni touto zprávou i další dva dny drželi tempo a stálý směr na severovýchod.
Arrik měl již poněkolikáté pocit, že je někdo magicky sleduje, ale nebyl schopen zdroj rozpoznat. Samir se věnoval lovu a též svou píšťalkou přivábil mladého ocelota, kterého začal pomalu ochočovat.
Dorazili až k horskému hřebenu, jež se zvedal z pralesa, na jeho prvním štítu objevili dávno opuštěnou pevnost.
Vyškrábali se k hlásce a začali ji pořádně zkoumat, schodiště do horních pater již uhnilo, ale to nebyla pro obratné lezce z družiny překážka. Z hlásky byl nádherný výhled na velký kus pralesa i část pohoří s vysokou horou v dálce. Sinupret poté ještě prozkoumal podlahu hlásky a objevil tajnou zbrojnici, ale nebyl dost opatrný a měl z toho naražená žebra, když se do ní zřítil. Zde bylo skoro vše již zničeno rzí, jen ve výklenku zbyla truhlice, ve které byl scimitar a dvě dýky kapitána stráže černé bohyně. Sinupret v dobré víře zapůjčil Edgarovi scimitar, jelikož neměl žádnou kvalitní zbraň. Tajný vchod opět pečlivě zakryli a vyrazili k zavřené bráně pevnosti.
Přelezli hradby s dlouho zavřenou bránou a vstoupili do nitra paláce vytesaného ve skalním štítu.
V sálech stále byly zaprášené stoly, židle i nádobí, vše bylo opuštěno ve spěchu a ponecháno zde. Široká vstupní chodba se pozvolna stáčela do podzemí. Zapálili pochodně a pomalu sestupovali dolů až do další velké chodby, která vedla do prostorného sálu.
Na posledním stupni rozměrného schodiště leželo rozpadající se tělo dlouho mrtvého skřeta a kus dál další dva. Po jejich levé ruce byli menší pootevřená dvířka. Sinupret na prahu objevil nášlapnou past a již se hnal dovnitř po úzkých schůdkách dolů, ostatní ho sledovali a cpali se do dvířek též, tak během chvilky zůstal jen Edgar na stráži u paty schodiště a Dayak na hlavních schodech kryl celou skupinu.
Snad přízeň Černé bohyně stála při Edgarovi, když odolal mentálnímu útoku Beholdera, jež se vynořil z temného sálu. Zburcoval ostatní a hned tasil nový scimitar.
Strhla se řež, Beholder neslyšně metal zákeřná kouzla ze svých očí bez víček na všechny družiníky, během chvilky se Dayakovi samovolně vznítilo oblečení a jen pomoc ostatních zabránila tomu, aby docela uhořel. Chodbu plnili jadrné kletby dobrodruhů. Vzduch rozráželi výboje energie, jež propalovali díry i skrz brnění. Válečníci sekali do velkého oka.
Nejvíc se vypjal Samir, jež dvěma brilantními útoky rozpáral oko svisle i vodorovně. Beholder přestal plout vzduchem a rozplácl se jako hrouda hnisu na podlaze.
Sinupret k němu přiklekl a za pomoci své dýky a zaříkávání zkusil jeho podlou duši poslat na vždy k soudu bohů. Kolman ošetřil Dayakovi nejhorší popáleniny a pak se již všichni nadchli prohlížením starodávného sálu.
Byla to velká svatyně Illmišah, černé bohyně a byla nevykradená! Na oltáři stáli sošky démonů a byli tu stále připravené obětní nástroje. Kolem sálu stáli velké sochy démonů a zdi doplňovali řady mozaikových reliéfů. Sálu dominoval obrovský portál s širokým zdobeným rámem, avšak uvnitř bylo jen holé zdivo. Ze strany rámu ve výši prsou byl nevelký kamenný sokl s malou mističkou.
Postavy se začali hádat, odkud začnou pevnost zkoumat a vykrádat, co vše odnesou a jaký budou boháči. Kolman se z oltáře vzal symbol Illmišah vyvedený z černého kamene a nasadil si jej na krk. Sinupret okamžitě uložil do batohu zlaté obřadní nástroje.
Všichni až na Edgara, ten přistoupil fascinován k portálu, bez dlouhého rozmyslu ostřím nového scimitaru rozřízl svou dlaň a krvácející ránu pozvedl nad kamennou mističku.
Vše další bylo dílem několika úderů srdce. Z mystičky vyrazil rudý proužek ke zdi a po ní k rámu, zde se rozdělil a začal objíždět rám shora i zdola, jakmile se rudá linka na druhé straně setkala prostor uvnitř rámu explodoval oslnivou září. Tlaková vlna všechny takřka srazila k zemi.
Sinupret reflexivně skočil po Edgarovi a sráží jej k zemi, vzduchem letí poslední kapky lidské krve.
Po temné černé hladině, jež zaplnila portál přejel první stříbrný odlesk. Arrikovi se zježili všechny vlasy na zátylku, tak intenzivní magickou energii ještě nikdy necítil.
Kolman neodolal svému nekontrolovatelnému nutkání a přiskočil k zmítající se dvojici, svá ústa lačně přisál na Edgarovu rozšklebenou ránu.