ADnD Modřany - články

Hra - Ostrovní království

12.hra
Zlatka v pralese marně hledal Edgara, kterému se ztratil. Je to již řadu dní, co slyšel hlasitý výbuch a pak šel po stopách na severovýchod. Ty se stočili na západ, ale intuitivně se rozhodl pokračovat dál a za pár dní dorazil k horskému hřebenu a starobylé pevnosti na jeho prvním štítu.

Arrik se Samirem a Dayakem si vyměnili šokované pohledy. První se vzchopil Dayak a zavelel rychle pryč.
Kolman s ústy od Edgarovi krve se svalil k zemi a začal se nekontrolovatelně třást. Jeho oči byli netečné k dění v sále a upřeně hleděli do portálu. Přízračnou krajinu s rozeklanými skalisky a fialovým nebem viděl jen on. Též bod, který se pohyboval nad horizontem. Zastavil se, po chvilce poznal, že nyní letí k portálu. Chtěl promluvit, ale nedokázal to. K portálu přilétala stvůra.
Dobrodruzi se vzchopili, Dayak chytl Kolmana za límec cvokové zbroje a táhl jej za sebou ze svatyně do chodby, ostatní se chopili zatuhlých křídel dveří s tím, že je zavřou, aby získali alespoň chvilku času.
Poslední co Kolman viděl v portálu byla hlava ohyzdného démona, jež se blížil pěšky.
Temnou hladinu v portálu prorazila stvůra, která vletěla do svatyně. To pokřivené stvoření připomínalo obřího netopýra se psí hlavou bez kůže, jen kosti, šlachy a svaly. Vyrazil do chodby, srazil Samira a chodbou pokračoval dál.
Jedno křídlo dveří přibouchli a nyní zavírali druhé. Arrik všechny upozornil na mechanizmus na tomto křídle, který měl místo klíčové dírky výřez pro symbol Illmišah.
Zlatka pomalu postupoval chodbou opuštěného paláce, když tu se nečekaně ze zákruty širokého schodiště vedoucího do podzemí vyřítila nestvůrná letící věc. Jelikož měl jen dýku, skrčil se a nastavil dýku. Stvůra se jej pokusila seknout pařátem. Zlatkova dýka rozčísla lítačovo blanité křídlo, ale hned se trhlina zase zacelovala.
Ze škvíry dveří svatyně se ozvalo strašlivé nelidské zařvání. Během okamžiku se za Kolmanem poroučeli k zemi všichni dobrodruzi až na Samira zcepenělí hrůzou.
Samir s posledním douškem soudnosti dveře zabouchl, strhl Kolmanovi symbol Černé bohyně, přiložil jej do mechanizmu a otočil s ním. Ve dveřích se ozvalo několikero tlumených cvaknutí. Vydechl si úlevou a začal křísit své společníky.
Když se vzchopili a vstřebali překvapivé setkání se Zlatkou. Začali jeden před druhého nadávat Edgarovi, nebyli daleko od toho ho proklít. Jejich hádku přerušilo temné zadunění, brána se jemně zachvěla. Arrik ji opět začal pečlivě prohlížet, ale vzácnému dřevu v kombinaci s pásy oceli posetými runami důvěřoval. Brána opět zaduněla dvěma rychle po sobě následujícími údery.
Radši se od brány vzdálili a pustili se do průzkumu malých dvířek. Po úzkém zatočeném schodišti sestoupili do dalšího patra podzemí, rovná chodba pod svatyní měla po stranách řadu kobek a na konci byla zakončena výklenkem se sochou krásné ženy u které seděl malý démon, vše vyvedeno z černého mramoru.
Kobky byli již dlouho opuštěné, o to větší překvapení bylo, že v některých zamčených kobkách byli kostry vězňů, které zde věznitelé nechali po svém odchodu. Tak postupně našli několik lidí, minotaura a elfa. Elfská kostra měla zachované i několik částí oblečení, vzali si boty, sponu na vlasy a přezku na opasek.
V poslední kobce zařinčeli řetězy, opatrně ji otevřeli a s údivem hleděli na kostlivce přikovaného ke zdi, stále se pohyboval a na družiny upíral rudě žhnoucí důlky své lebky. Sinupret ostatní požádal ať ho kryjí, že se jej pokusí vymýst. Vytáhl svou opečovávanou dýku, přistoupil co nejblíže ke kostlivci, jak se odvážil a začal obřadně vzývat Heronské bohy a Velkého Raose, jak to dělal jeho děd. Po pár minutách se kostlivci na čele rozzářil symbol půlměsíce kříženého dýkou a kostlivec sebou divoce škubal a trhal. Sinupret začal vzývat jeho nečistou duši k cestě k bohům k poslednímu soudu. Kostlivec se začal nekontrolovatelně zmítat, pak sebou škubl, symbol na jeho čele pohasl, k zemi se sesypali zpráchnivělé kosti. Zával jemný průvan a do ticha se ozval přízračný hlas: "Ty! Byls jedním z nás! Ale budoucnosti neunikneš!"
Ostatní povytáhli zbraně z pochev, ale Sinupret jen lakonicky konstatoval, že jej ten kostlivec patrně proklel a vyšel z kobky. Ještě prozkoumal sochu a zjistil že křídla démona a jeden prst sochy jsou pohyblivé.
Vrátili se zpět na nádvoří a přemýšleli co dál. Budoucnost viděli velmi chmurně, ve svatyni je démon, druhý jim uletěl a krom skřetů mají patrně na stopě i nemrtvého rytíře. Pootevřeli bránu a aspoň vpustili dovnitř Samirova ocelota, který již byl venku značně nesvůj. Opět zavřeli a rozdělili se na hlídky.
V podvečer na obzoru spatřili dvě blížící se tečky ze severovýchodu. Každou z trochu jiné strany a obě se přibližovali. Po pár minutách rozpoznali démona, co jim uletěl ze svatyně a druhý byl nenáviděný lítač, který v sedl nesl skřetího kapitána. Obě potvory se pustili do manévrového boje. Démon měl dlouho navrch a krkolomnějšími manévry skřetovi s lítačem pěkně zatápěl. Celé to klubko se nezadržitelně blížilo k pevnosti. Dobrodruzi přikrčení za ozuby hradby dokonce začali potichu boj komentovat a hodnotit výpady. Skřet však předvedl s lítačem brilantní manévr a démona ve vzduchu proklál dlouhým štíhlým kopím. Ten nelidsky zavyl a vydal se vzdušným úprkem k hradbě, přes tu se těsně přehoupl a zmizel v tunelu chodby do paláce. Lítač se skřetem jej následoval, ale zastavil se těsně před hradbou, když se na ní napřímil Zlatka s lukem v ruce a začal po něm vysílat šípy. Třetí zasáhl skřeta do stehna, povolil otěže a lítač přešel do ladného pádu po křídle a klouzavým letem odletěl na severovýchod.
Celou noc strávili v hlásce, těsně před rozbřeskem netopýří démon opět vyletěl z chodby paláce a vydal se na severovýchod.
Rozhodli se, že toho využijí a prozkoumají kobky a co ovládá tajný mechanizmus.
Než však vyrazili, Arrik opět ucítil přítomnost magie. Ranním šerem uvnitř hlásky zazněl melodický hlas Lavazary. Ačkoliv ji neviděli, ona je viděla určitě, neboť vtipně komentovala jejich vzezření. Pak přešla k vážným věcem a sdělila jim, že otevření brány a vpuštění démona do našeho světa nebylo moudré a že bránu by měli opět zavřít, neb dle legendy je na ostrovech devět mocných bran, které když se všechny otevřou, démoni se budou moci po ostrovním království volně procházet a získají nad ním moc. Nyní ví o čtyřech otevřených. Též je vyzvala k opatrnosti, neb by mohli ještě mnoho dobrého vykonat a též by od nich ráda odkoupila některé z kamenů, co nesou. Zlatka se chtěl ještě dotázat na skřeta, ale Arrik suše poznamenal, že spojení bylo přerušeno.
Vydali se opět do podzemí, Sinupret tajným mechanizmem otevřel skryté dveře v podlaze první kobky. Po úzkém schodišti za svitu pochodní sestupovali do nitra skály.
Otvor v podlaze se začal pomalu zavírat.
Dlouho sestupovali po schodišti. Došli na rozcestí a vydali se do leva, sešli až ke břehu podvodní řeky, břeh byl umě opracovaný, vypadal jako přístaviště, byli v obrovské sluji a nedohlédli ani k jednomu konci. Nemohli se rozhodnout zda pokračovat do nitra, či jít po proudu. Samir přístaviště dál pečlivě zkoumal a objevil nejdřív sochu démona a za ní reliéf zobrazující horu s pevností, kde byli postavičky lidí i démonů a pod nimi v dalším patře byli podivné bytosti s chapadly místo úst, z nichž jedna měla chapadla přisátá k hlavě nějakého nebožáka. Vyhodnotili to jako varování a vyrazili po proudu.
Asi po hodině došli k místu, kde byli zdi pokryté pavučinami, jejich temná předtucha se naplnila a na skupinku se vrhl velký pavouk, vystřeloval lepkavé pavučiny, které postavy znehybňovali, nakonec jej udolali i přesto stihl kousnout Dayaka. Zdechlina pavouka spadla do řeky, kde ji zachytila neznámá věc a chystala se s ní potopit, bohužel na pavučinách bylo stále přilepeno několik dobrodruhů, které to začala nezadržitelně stahovat do řeky. S velkým vypětím nakonec všechny vyprostili. Bylo to jen kousek od konce podzemní cesty, řeka protékala pod skálou pryč a pod hladinou bylo vidět denní světlo jež osvětlovalo písečné dno. Společným úsilím proplavali ven do malebného jezírka.
Dayak upadl do mdlob.
Samir mu nacpal do úst kus vzácného choroše, který kdysi dostal od mladého obra z džungle. Ten kupodivu zabral a všichni se spokojeně a vyčerpaně svalili na břehu jezírka, z jedné strany strmý skalní štít, z druhé nekonečné moře zeleně obrovského pralesa.