13.hra

Luper již řadu týdnů bloumá horským hřebenem, opatrně se vyhýbá všem příznakům skřetích aktivit a pátrá po své milované tajemné víle – Královně netopýrů. Jeho oči již dokonale přivykli noci, přes den spí, v noci cestuje. V poslední době měl několik temných můr. Jeho vysněná víla je v nebezpečí, prchá nocí zahalená jen do stovek svých netopýrů opuštěnými údolími. Prchá před neznámými útočníky, které však sny neukázali. Jedné noci dokonce ostrovem projede pulz magické energie, který Luperovu depresi jen podpoří.

Poslední sen byl v bdělém stavu, Luper zrovna odpočíval při cestě nočním hvozdem, když spatřil vidění. Jeho milovaná víla vyděšeně prchá údolím sevřeným horskými štíty. Netopýři, kteří ji doprovázeli po stovkách, jsou notně prořídlí. Údolí je plné roztodivných soch démonů, jak obrovských rohatých stvoření s blanitými křídly, tak nestvůr s hadím tělem a mnoha končetinami. Démoni jsou zamrzlí v nejrůznějších pozicích živý i mrtví, v boji i při přesunu. Víla probíhá tímto temným místem, klopýtá a ohlíží se za svými pronásledovateli..

Luper se rozhodl razantně jednat. Temné údolí sám nepoznal. Přiblížil se ke skřetí vesnici a vyčkal až jeden z lovců vyrazí za obživou. V lese jej přepadl a nekompromisně skřípl. Buď mu sdělí, kde je ono údolí, nebo zemře. Po popsání údolí ze snu jej vystrašený skřetský lovec Maaccho poslal na západ do horského hřebenu, kde prý je údolí se zmrzlými démony.

Luper mu sebral boty a vyprovodil jej přísnými slovy: „Pamatuj si, že jsem ti nechal život!"

Sám po pár desítkách kroku zahodil lovcovi boty a vyrazil k západnímu hřebenu.

Členové družiny odpočívají u průzračné tůně pod horským štítem řadu dnů. Pomalu léčí své šrámy a domlouvají co dál. Takřka vždy diskuze skončí hádkou, kdy se všichni pustí do Edgara Schulina, že je připravil o luxusní základnu i poklady, které mohli v ní posbírat.

Sinupret dal Edgarovi v návalu hněvu ultimátum, ještě jednou přešlápne a vrátí mu zapůjčený kapitánský scimitar.

Později si rozdělili mezi sebe aspoň to málo, co v pevnosti stihli posbírat. Dalším cílem bude západní pobřeží, kde by mohli chytit loď do Harmasu a postupně se dostat až na Hrubou skálu. Samir nalovil zásoby a též stihl několik dní věnovat tréninku svého ocelota.

Vyrazili obezřetně podél severního úbočí horského hřebenu táhnoucího se daleko na západ. Cestovali podél úpatí hvozdu okrajem pralesa. Radši se obloukem vyhnuli nejvyšší hoře tohoto masivu, kterou již sledovali z opuštěné pevnosti. Tábořili bez ohně a cestovali vždy celý den i tak je jedné noci patrně vyčmuchali Saruti, psi Černé bohyně. Sice nevlezli přímo do tábora, ale i tak kolem něj slídili a hlasitě vyli. Za úsvitu slyšeli dobře známý zvuk blanitých křídel lítače a skrz koruny stromů sledovali siluetu tohoto nenáviděného tvora, kterého opět sedlal onen skřetí kapitán. Než se dohodli jak zasáhnout, na obloze se za nelidského řevu strhla bitka mezi tímto lítačem a okřídleným démonem, který jim uletěl z portálu v opuštěné pevnosti. Opatrně se přiblížili blíže k okraji pralesa, aby mohli letecký souboj sledovat. Z pod posledních stromů se jim otevřel výhled na obrovský chrámový komplex zarostlý vegetací, táhl se po několika kopcích. Skřet na lítači opět démona zahnal a ještě jej pronásledoval směrem k opuštěné pevnosti. Obezřetně sledovali okolí, o to bylo větší jejich překvapení, že je z jednoho kopce sleduje jiná postava. Byl to Luper, kterého neviděli snad měsíc.

Sice se radostně setkali, ale hned jejich první večer skončil nepříjemnou roztržkou, co dělat dál a zda-li zkoumat chrámový komplex. V družině se vyhranilo několik skupinek, které odmítali změnit názor a přistoupit na kompromisní řešení, každý chtěl prosadit tu svou. Vyslyšena nebyla ani žádost o opatrnost, ani nenápadný ústup až k moři.

V noci došlo k neuvěřitelné situaci, první hlídka ve složení Kolman, Dayak a Luper probudila pouze Edgara, vymámila z něj obětní pohár na krev z oltáře v opuštěné pevnosti. Poté všichni tři zmizeli ve tmě i s pohárem. Edgar probudil ostatní a sdělil jim, že první hlídka opustila tábor a že vzbudila jen jeho. Sinupret se Zlatkou se natolik rozčílili, že jednu chvíli táboru hrozil přímý ozbrojený konflikt. Sinupret začal Edgarovi vyhrožovat smrtí a jen Samirova duchapřítomnost zabránila krveprolití. Sinupret se Zlatkou obrátili svůj hněv vůči nepřítomným dobrodruhům, co opustili tábor a rozhodli o jejich pronásledování. Všichni se hotovili k nočnímu stopování a boji, jen Arrik zůstane, aby všem kryl záda.

Kolman, Dayak a Luper se připlížili do opuštěného města. Luper vybral jeden z domů u náměstí, který ještě stál. Jeho dobrý zrak mu umožnil vidět aspoň část té ponuré krásy. Domy, sochy i svatyně byly již pohlceny vegetací. Stromy rostly i přímo z dlažby náměstí. Nad náměstím se tyčil majestátní chrám přístupným širokým schodištěm přímo z náměstí, stupně byli lemované řadami soch. I na náměstí stála obří černá socha nádherné mladé ženy, které u nohou klečel rohatý démon.

Uvnitř domu zapálili louč a Dayak vybalil pohár. Požádal Kolmana, aby mu vrátil, co mu vzal. Kolman si rozřízl ruku a do poháru natekla jeho krev. Dayak do poháru vložil největší a nejtemnější rubín, co měl. Fascinovaně sledoval odlesky světla na krvi i rubínu. Až se mu pohled změnil a nyní si byl jist, že kouká do rubínu v krvi, do krvavého oka, do dračího oka. Z hypnózy jej vytrhl Luper, který s ním zalomcoval a dožadoval se poháru s krví. Dayak rychle vylovil rubín a předal pohár Luperovi, ten jedním douškem pohár vyprázdnil.

Místnost se mu rozostřila. Soustředil své myšlenky na Královnu netopýrů, ale nedařilo se mu ji zaměřit. Jeho odhodlané soustředění prorazilo obraz zastřené místnosti, obraz se velkou rychlostí vznesl od zdejšího chrámového komplexu do oblak, viděl temný prales i vysoké hory. Let se zastavil a začal velmi rychle klesat, řítil se přímo do hor. Luperovi se zdálo, že koutkem oka zahlédl několik osamocených netopýrů. Pohled se s trhnutím zastavil v maličkém údolí sevřeném vysokými štíty, na zemi leželo pár desítek mrtvých netopýrů a kus jemného černého závoje splývajícího přes lesní květiny. V nejužším místě se ještě drobně tetelil vzduch a Luper skrz tento rozplývající se závoj viděl neutěšenou rozeklanou krajinu s temně fialovou oblohou bez slunce. V tu chvíli věděl, že jej skřetí lovec poslal špatně a že je pozdě.

Trhnutím se probral. Jen úder srdce na sebe všichni mlčky hleděli, než je vyrušilo zaškrábání na kamenné dlaždici. V rohu místnosti se zvedal z hromady smetí kostlivec.

Nelidský výkřik zvenčí proťal ticho.

Vyběhli ven.

Ostatní družiníci se právě vkrádali rozpadlou bránou na zarostlé náměstí, když je přimrazil nelidský výkřik odněkud z hora, patrně od chrámu. Až sem je dovedl Samirův ocelot, ale strašlivý výkřik jej zahnal zpět do pralesa. Přimkli se ke zdi nejbližšího domu a opatrně  zapálili pochodeň. Světlo pochodně ozářilo kostru, která se snažila vyhrabat ze zeminy, patřila asi nějakému dávno mrtvému obyvateli tohoto prokletého místa. 

Kolman i Dayak se zmateně rozhlíželi, co se děje. Luper již upřeně sledoval schodiště vedoucí k chrámu a pomalu se k němu přibližoval, zejména jej upoutal souboj na jeho vrcholu. Okřídlený démon, kterého viděl den předtím, tam kroužil v boji s okřídlenými stvůrkami a cupoval je svými pařáty i tlamou.

Dayak si rozřízl dlaň a dal ji Kolmanovi před obličej: „Napij se!“

Kolman uchopil dlaň oběma rukama a lačně se přisál. Noční tma se pro něj oslnivě rozzářila, až myslel, že přijde o zrak a pak se vrátila jakoby do šera. Viděl souboj na vrcholu schodiště. Viděl blížící se kostlivce, kolem kterých jemně zářila zelená aura. V opuštěných ulicích se zvedali další. Viděl velkého netopýry, který se blížil k vrcholu schodiště a jedním máchnutím křídel se změnil v šlachovitou postavu muže neurčitého věku. V následujícím okamžiku postava vytasila scimitar a roztočila neuvěřitelně rychlý tanec smrti.

Světlo pochodně v Edgarově ruce ozářilo dvě postavy uprostřed náměstí. Rozpoznali Kolmana přisátého k Dayakově ruce. Zlatko na chvilku zaváhal, pak natáhl tětivu a Kolmanovi proklál stehno šípem. Kolman se s výkřikem skácel k zemi. Na zemi klel a snažil se zlomit dřík šípu.

Dayak se otočil k přicházejícím družiníkům: „Zbláznili jste se?“

„To vy jste se zbláznili a zradili nás!“ Tlumeně odsekli družiníci, ve tvářích sveřepé výrazy.

„Zradili jste nás a ohrozili všechny!“ Zbraně výhružně připravené.

Bitku přerušil další výkřik od chrámu. Démon z opuštěné pevnosti bojoval s neznámým válečníkem.

Postavy se semkli a vyrazili po schodišti vzhůru k obrovskému chrámu. Jejich pochodně osvětlovali řady pochmurných soch démonů a roztodivných bytostí. Několikrát měli pocit, že je sochy přímo sledují.

Pod vrcholem dohnali Lupera.

„Ten rychlý válečník je upír!“ sdělil jim a v hlase znělo jasné varování.

„Sejmeme ho“ odhodlaně prohlásil Sinupret.

Najednou se vše sehrálo ráz naráz. Luper se podíval upřeně na upíra, ten i při závratně rychlém víření čepele pohled na okamžik opětoval. Luper ucítil jak se jeho mysl střetává s drtivou energií mysli upíra. Pokusil se prorazit do upírovi hlavy, ale v následujícím okamžiku byl zasažen přívalem psychické energie natolik silným, že upadl do bezvědomí. V okamžiku, kdy se hroutil upír vykřikl krátké magické zaklínadlo. Edgar se obrátil k ostatním s nepřítomným pohledem a v okamžiku svým scimitarem zaútočil na Samira chystajícího se s ostatními napadnout upíra.

Upír předvedl bleskurychlý manévr se sekem v otočce. Démonův pohyb se zastavil ve vzduchu a oddělila se mu nechutná hlava připomínající velkou psí hlavu staženou z kůže.

Upír se rozkročil na nejvyšším stupni: „Já, jsem Costas Chryzula a vaše činy tu nejsou výtány!“

Démonovo tělo žuchlo na starou dlažbu. Kolem postav se kutálí useknutá démonská hlava. Samir se urputně brání Edgarovu útoku. Luper leží  bezvládně na schodišti.

Ostatní se na okamžik střetli pohledy a pak vyrazili jako jeden muž. Dayak s Kolmanem v patách bere schody po třech upírovi v ústrety. Sinupret a Zlatka každý na jednu stranu seskakují za schodiště, aby nahoře vzali upíra od kleští.

V dalším okamžiku se Dayakův scimitar setkává s upírovým. Čepele výří. Každou ránu, kterou upírovi zasadil mu upír vrátil dvojnásob. Jeho rychlost byla nadlidská.

Edgar se probral při rozmachu k další ráně a vyjeveně kouká na Samira, který se kryl před jeho údery. Naštěstí neschytal žádné těžké zranění. Samir jej odkopl a spěchá nahoru.

Kolman se přidal k Dayakovi. Luper se s Edgarovou pomocí probírá z mdlob, oba se staví doprostřed schodiště, aby odrazili první kostlivce, kteří již dorazili až sem. Kosti praští pod jejich meči.

Upír je sevřen Dayakem, Kolmanem a Samirem. Jejich meče jej tísní ze všech stran, ale i Dayak je na pokraji smrti, krev z něj uniká z mnoha hlubokých ran. Družiníci se chystají ukončit upírovu podlou existenci, ale upír se nečekaně výsměšně zasměje a v následujícím okamžiku do místa kde stál dopadají meče, jež jen protínají vzduch a třískají o dlažbu. Z upírova místa jen uniká bílý kouř, který stéká po schodech dolů.

Dobrodruzi v rozčílení mlátí do kouře a schodů. A hned se strhá rozvášněná hádka kdo koho zradil. Meč jsou výhružně vytrčeny. Řežbu zadrží jen výkřiky Lupera a Edgara, kteří odrážejí stále další a další kostlivce.

Dobrodruzi se stahují v sevřeném boxu, Samir podpírá těžce raněného Dayaka. Všichni cedí jadrné kletby jak na adresu upíra, tak ostatních parťáků.

Rozčílený Sinupret vzal Edgarovi v návalu vzteku zapůjčený scimitar.

Zlatko svítí Kolmanovi do tváře a upozorňuje jej, že mu zčernali žíly na krku.