14.hra

Návrat do tábora byl ponurý, atmosféra byla opravdu hustá.

Hádka se rozhořela jako lesní požár. Dobrodruzi se hádali se zbraněmi v rukách, tak byla situace vypjatá. Ozbrojená konfrontace byla na spadnutí.

Nad ránem trochu vychladly horké hlavy, odpočinuli si, Samir ulovil opeřence a začali plánovat, co dál.

Situaci viděli víc než černě. Postupně si vypěstovali nepřátele takřka všude. Je těžké najít důvěryhodnou osobu a ještě těžší najít uspokojivou cestu, jak z této motanice ven. Jedním z návrhů byl i útok na draka! Což ostatní komentovali slovy o příčetnosti Dayaka a Kolmana.

Dayak ironicky komentoval: „Už mi z toho všeho jebe.“

„Tady jebe všem.“ Uklidnil jej Arrik. „Myslel jsem, že před drakem utíkáme.“ Prohlásil se slyšitelnou hrozbou v hlase.

„Arriku, vzmuž se,“ hned jej popíchl Zlatko.

„Máme luk a foukačku,“ optimisticky prohodil Kolman.

„To je dobrý tak na papoušky..,“ komentoval Zlatko.

Tak se dohadovali celé dopoledne, Sinupret neopomněl suše poznamenat, že krom Dračího kultu mají patrně v patách i nemrtvého rytíře a užití kouzelného poháru je mohlo prozradit.

Dayak pořád nahlas uvažoval o možnosti překvapit draka útokem, ale stále nevymyslel spojitost, jak se k němu překvapivě dostat, protože normálním pozemním útokem to nepůjde. A tak i zvažoval, jak použít magický pohár a krvavý rubín, přes který se již jednou s drakem viděl.

Zlatko trochu s nechutí ostatním sdělil, že skřetí kapitán, který v poslední době sedlá velkého lítače, má na krku velký přívěsek, který je s velkou pravděpodobností dračí šupina. Tato novinka všechny vrhla do nového kola spekulací, jestli se i tak k draku dostanou a vůbec jej ohrozí.

Kolman navrhl, že by sestrojil alchymistickou výbušnou kozu, na kterou by mohli nalákat lítače a tím jej zahubit a skřetího kapitána pak dorazit. Načež Dayak začal všechny povzbuzovat, jak jsou nyní drsní a že na to rozhodně mají.

„Zatočíme s tím skřetím kapitánem a pak se s pomocí šupiny a poháru přeneseme k drakovi a rozsekáme ho na cucky.“ Prohlásil sebevědomě.

„Tohle jsou jen silácký kecy,“ zchladil jej Arrik.

„Tady si, chlapečku, budeš muset vybrat!“ procedil skrz zuby Dayak.

Nakonec se stejně na ničem zásadním nedohodli, pouze, že tyto nové plány ještě proberou. A nyní se pokusí dostat z tohoto šíleného pralesa a odpočinou si v přístavu nebo na Hrubé skále.

Vyrazili na další kus cesty a navečer se utábořili severně od opuštěného chrámového komplexu. Noc proběhla v klidu, žádná hlídka nezaznamenala nic podezřelého.

Ráno vyrazila do opuštěného města ještě naposledy skupinka průzkumníků, nyní ve složení Arrik, Zlatko a Sinupret.

Do hlavního chrámu se nedostali, ale našli cestu do podzemí v jednom ze sousedních paláců. S největší opatrností se plížili chodbami až k podzemnímu sálu. Tam ale k jejich neuvěřitelnému překvapení bezstarostně procházela skupinka čtyř skřetů. S otazníky v očích se zase z podzemí vytratili.

Ještě prozkoumali krásný altán postavený na ostrohu hřebenu. Bylo to místo určené k mučení. Kola s řetězy stále zdobily kamennou zeď v altánu. Sinupret však objevil, že jeden z kruhů ovládá vstup do podzemí pod altánem. Když však chtěl plný očekávání vstoupit, ošklivě jej zranila nášlapná past.

V podzemí byla řada kobek, patrně zásobárna materiálu pro mučírnu v altánu. Bylo zde několik zpráchnivělých koster, jen jednu identifikovali, byl to dávno mrtvý kněz Asíji, Paní smutku.

Poslední kobku však Sinupret nezvládl otevřít, jen zamřížovaným okénkem mohl koukat na kostru dávno mrtvého muže a tak šel hlídat ven, aby své štěstí zkusili Arrik se Zlatkem. Ani Arrikovi se nepodařilo zámek otevřít, ale Zlatko v posledním zoufalství zkoušel kostru přitáhnout kotvičkou na laně. To se mu stále nedařilo, jelikož kostra byla do řetězů přikovaná, ale nakonec jí aspoň uškubl ruku.

Velké bylo jeho překvapení, když se na zpráchnivělém prstu třpytil zlatý prsten zdobený Heronskými runami.

Oba se na sebe podívali, Zlatko zamířil očima a pozvedlým obočím nahoru, kde tušil Sinupreta.

„S tím nechci mít nic společného.“ Rázně prohlásil Arrik.

„Znáš to, jedna kapsa prázdná, druha vysypaná.“ Šibalsky opáčil Zlatko a prsten zmizel v jeho kapse.

Vyškrábali se po laně nahoru, který spustil Sinupret jako ochranu před pastmi.

„Tak co, dostali jste se tam?“ vyzvídal.

„Bohužel jsem to neotevřel,“ prázdně konstatoval Arrik.

„Ani já ne,“ hned se přidal Zlatko.

Než mohli dál diskutovat, všiml si Arrik dvou skřetů, kteří vyšli z jednoho z domů za hlavním chrámem a mířili směrem k velkému schodišti a vlastně i k altánu.

Naši průzkumníci s maximálním nasazením splynuli s okolím a stáhli se zpět do tábora.

Odpoledne opět putovali k mořskému pobřeží. Samir našel stopy skřetí hlídky, postupně ji dostopovali a oba skřetí skauty přepadli. Cíl byl dostat aspoň jednoho živého, ale netrvalo dlouho a oba byli mrtví. Místo výslechu je prošacovali a poté skryli jejich mrtvoly.

Začalo se dost horšit počasí. S blížícím se večerem byla obloha temná. Dayak jako starý námořník prorokoval příchod pořádné bouře.

Našli si bezpečné tábořiště pod převislou skálou a nervózně se připravovali na bouři. Sinupret prorokoval blížící se problémy, jež tato bouře věstí a nebylo to plané sýčkování.

Jakmile oblohu začali protínat první blesky a liják se spustil v souvislých proudech vody, všimli si nejdřív nejasného stínu a pak již rozpoznali temnou siluetu pomalu se blížícího jezdce.

Skrz zuby procedili nejhorší kletby, jaké znali, když rozpoznali Heronského rytíře na přízračném koni. Vědomi si obrovského nebezpečí, formovali se do obranného bloku proti nemrtvému rytíři. Kolman si v ústraní připravil alchymistickou bombu a vyčkával, až se jezdec přiblíží na vzdálenost, kam dohodí.

„Složte zbraně a přijměte tyto okovy,“ zaznělo všem v hlavách přízračně a rytíř pozvedl velký svazek řetězů s okovy.

„Budete předvedeni před mého pána.“

„No to nikdy, ty šmejde.“ „

To tu radši chcípnu!“ cedili skrz zuby dobrodruzi.

Jakmile se jezdec dostatečně přiblížil. Kolman zapálil doutnák a hliněná butylka plachtila vzduchem. Dopadla kousek od jezdce a v následujícím okamžiku v oslepujícím záblesku a s ránou, která přehlušila i běsnící bouři, vybuchla.

Síla výbuchu jezdce srazila ze sedla. Jeho přízračný kůň se svíjel v poslední agonii. Dobrodruzi bez hnutí sledovali tu strašlivou scénu, pevně svírali své zbraně. Jen pramínky vody, které jim stékali po obličejích, je občas zaštípaly v očích.

Vítr začal rozfoukávat oblak kouře po výbuchu. A oni spatřili jezdce jak se zvedá ze země, rukou namířil k boxu dobrodruhů a kolem ruky se mu začala formovat rudá záře.

„Fajrbóóól,“ vykřikl Sinupret.

V poslední chvíli se vrhli do stran, ale v následujícím okamžiku je pohltila ohnivá koule a její žhavý vzduch.

Všichni byli nějak zasaženi, někteří méně, jiní byli těžce popáleni.

Rytíř se pomalu blížil, nyní již v ruce třímal dlouhý meč, který modravě zářil.

Kdo mohl, postavil se tomuto v oceli zakutému monstru. Jeho rány byli strašlivé a ačkoliv všichni bojovali na hranici svých možností, Rytíř rozséval zkázu.

A tak se k bezvládnému Luperovi přidal i Zlatko. Ostatní rubali nemrtvého rytíře seč mohli, ale ten dalším strašlivým úderem srazil Dayaka.

S posledním vypětím zasadil Samir rytířovi drtivou ránu a srazil jej k zemi. Sinupret k němu poklekl a se sveřepým výrazem vytasil rituální sekáček, rozhodnut rytíři odříznout hlavu.

„Nyní tě pošlu zpátky k bohům, aby tě soudili.“ Prohlásil odhodlaně.

Rytíř se krákavě zasmál a pronesl poslední větu: „Já už jsem volný, ale vy ne!“

S tím žhnoucí oči v jeho svraštělé tváři ztratili světlo a tvář mu začala trouchnivět.

Dayaka pomalu opouštěl život, krev ze strašlivých ran barvila louže vody. Samir se skláněl nad bezvládným Zlatkem a cpal mu do úst poslední kousek léčivého choroše. Arrik se snažil udržet při životě Lupera, jenž též pomalu vypouštěl duši.

Všichni byli při pohledu na tu zkázu bezradní.

Kolman se napřímil a vykřikl slova neznáme kletby. Po tváři mu přejeli černé skvrny a v žilách na krku začali kolovat viditelné bubliny. Místy se mu kůže zkrabatila. Pak vytasil dýku, prořízl si žílu na zápěstí a jeho černá krev začala téct do Dayakových úst.

Arrik všechny upozornil na formující se magickou sféru, ze které po chvilce zazněl známý hlas Lavazary. Sotva jej v té bouři slyšeli.

Ohodnotila jejich situaci za zoufalou a léčivým kouzlem pomohla Arrikovi udržet Lupera při životě.

Dayak zachrchlal, louže vody kolem jeho těla přestala barvit krev.

V napjatém tichu zazněl její smutný hlas: „Odteď mu již není pomoci.“

A sféra zmizela.

Sinupret si všiml rychle se rozpadající zbroje Heronského rytíře.

„Rychle, pokud někdo chce jeho meč.“

Kolman přiskočil k mrtvole a pozvedl meč, na kterém již pohasínala modravá záře.

Mlčky stál s přízračným mečem ve večerním šeru osvětlovaném blesky a zkrápěn proudy vody. V žílách pod kůží mu proudili dobře viditelné bubliny. Už to nebyl ten Kolman, kterého znali.

Dayak opět zachrchlal a ač to bylo neuvěřitelné, všichni si byli jisti, že přežije.

„Už tu jsme jen čtyři čistí!“ prohlásil Sinupret zlověstně.