15.hra

Proudy vody bičují raněné i zdravé, blesky křižují oblohu a silný vítr rve větve. Pomalu se trousí z rozdupaného prostranství, kde se rychle rozpadá tělo nemrtvého velmože i jeho přízračného oře.

Takřka všichni se mlčky shlukly kolem ohně pod skalním převisem, sami se svými vlastními myšlenkami. Ačkoliv zabili nemrtvého rytíře tváří tvář ve strašlivém boji a vlastně všichni přežili, tak se nikdo neradoval. Jen občas bylo slyšet chrchlavé odkašlání některého z raněných dobrodruhů. A takřka vždy sebou někteří trhli.

Tři dny bičuje bouře prales a patrně i celé Ostrovní království a tři dny jsou plné nedůvěry a napjetí.

Sinupret potají svolal mimo ležení Arrika a Samira. Odpoledne pod záminkou lovu uspořádají tajnou schůzku mimo ležení, schůzku neposkvrněných. Sami sebe nazvou Radou čistých. Bohužel se jí nemůže zúčastnit Zlatko, jemuž to zranění nedovolí.

Zde konstatují neutěšenost situace v družině a nekontrolovatelné šíření Cesty krve.

Sinupret zachmuřeně praví: „Dávání krve je zhoubný, pak to jde rychle.“

Arrik přidává: „Dayaka mi je upřímně líto, ale sklouznul na scestí.“

„Kolman je nebezpečný a s tím mečem bude neovladatelný,“ pokračuje Sinupret vážným hlasem.

Samir jen mlčky přikývne.

„Drak je pořád náš největší nepřítel,“ uvažuje Arrik.

„To jo a kultisti by se mohli bát,“ dodal Sinupret.

Nakonec se vrátili do tábora a s ostatními si smluvili sraz v Almgorthu U Zlatého chudáka, kde rozdělí těžce vydobyté poklady. Hned po domluvě sbalili své věci a vyrazili.

Cesta jim utíkala rychle. Samir objevil čerstvé stopy jaguára a hned jej zkusil přilákat svou píšťalkou. Jeho ocelot se totiž při bitce s nemrtvým rytířem ztratil a již se neobjevil. Jaguár se skutečně vynořil z džungle a to ke značné nevoli zbylých dvou parťáků. Ti zcela vážně Samirovi doporučili jeho opětovné odeslání do džungle.

Dalšího dne dorazili až k mořskému pobřeží, na odvrácené severní části zátoky spatřili vzdálenou stavbu a nakonec se k ní přes deltu pralesní řeky dostali. Již když se přibližovali, Sinupret rozpoznal architekturu Heronského opevněného kláštera.

Do kláštera Breudor byli vpuštěni a všichni se poklonili Raosovi Velkému, pak vyprávěli svůj celý  hořký příběh včetně propadání k Cestě krve a to i u Dayaka - heronce. Sinupret byl tak nadšen stále funkčním Heronským klášterem, že složil mistrovi jako dar rubín a požádal o zasvěcení Raosovi. Jeho přání bylo vyslyšeno a další tři dny podstoupil očistu a půst, aby mohl být pasován na následníka Raose Velkého.

Ostatní trávili čas klábosením s knězi a čilým obchodováním. Arrik za rubín pořídil mapu Ostrovního království, cestovatelskou brašnu, psací potřeby a zápisník v kožené vazbě. Ze všeho měl velkou radost. Samir zkoušel získat kroužkovou košili, ve které kněží chodili, ale byl odmítnut se slovy, že bezbožníkům ji poskytnout nemohou.

Nakonec byli svědky pasování Sinupreta a přijetí mezi následníky Raose. Ten byl nejdříve zkoušen v odhodlání a bolesti, pak byl pasován mistrem nádherným mečem a přijal bílou košili a hlavně symbol následníků - stylizovanou stříbrnou rytířskou rukavici sevřenou v pěst na řetízku.

Kněží je vybavili zásobami, veslicí a poslali je na západ k majáku Kerleff, kde nejlépe chytí loď na jih. Přepluli deltu a celou zátoku a na druhé straně uložili loď na břeh, dál vyrazili po souši.

Kerleff byla nuzná díra s domy zbouchanými z prken, zanedbaným přístavem ve kterém bylo pár napůl potopených bárek a jedna použitelná hospoda. Hned první noc se pořádně odvázali, po strastiplné pouti pralesem a v hospodě pustili i pár zlatých denárů, čímž přilákali pozornost chátry celé této nuzné díry. Na jejich pacifikování však zvolili po první strkanici, ve které se Sinupret takřka odrazil od statného opilce, nečekanou taktiku a všem, kdo si na ně troufli, koupili kořalku. Tak o půlnoci zůstala v hospodě řada velmi opilých lidí včetně Arrika. Hospodský začal po půlnoci zavírat hospodu a každé okno pečlivě zadělával masivními okenicemi. Dobrodruzi vyhodili pár opilců, pomohli zavřít hospodu a plánovali spánek přímo v nálevně. Stejně nebylo jiného zbytí. Zajímavé bylo zjištění, že setmělý maják se rozsvítil a podivně poblikával.

K zabarikádované hospodě se přišourali neznámé kroky, ozvalo se škrábání na dveře a chraplavý hlas prosil o něco k jídlu a pití. Sinupret se Samirem směle otevřeli dveře, jištěné masivní závorou a s pochodní vyšli před hospodu. Světlo pochodně osvítilo postavu v potrhaném plášti s kápí. Okamžitě se k nim natáhla ruka vzhledu starého pařátů a z kápě se na ně zašklebil obličej dávno mrtvého člověka s odhalenými zuby, bez tváří. Sinupret hbitě uhnul pařátu, ale Samir to štěstí neměl, ač jej Ghůl jen škrábl, za chvíli se mu podlomili kolena a svalil se k zemi. Překvapený Sinupret duchapřítomně odehnal ghůla několika máchnutími pochodně a čapnul bezvládného Samira, odtáhl jej dovnitř a na poslední chvíli zajistil dveře. Tam hlasitě klel a splachoval ten zážitek kořalkou. Samir se probral až nad ránem, stejně jako ostatní osazenstvo notně sklácené kořalkou.

Hned ráno vzal Sinupret hospodského pod krkem a vymáčknul z něj, co pěkného se jim tu fláká po nocích. Než dokončil svůj výslech, do hospody se připajdala místní notně sešlá a vyžilá kurva „Kulhavá Máňa“ a bědovala, že ghůlové dostali jednoho ze štamgastů.

Vyrazili k majáku, kde bylo ono sídlo netvorů. Rozkopli dveře, kde ze stínu vystoupil ghůl s kápí. Sinupret předvedl nádherný vrh sekerkou, ta letěla ghůlovi přímo do čela, bohužel jej zasáhla topůrkem a tak se vrhli do šarvátky s tímto ghůlem v plášti. Dokonce jej vylákali ven, ale tam byl boj chvíli nerozhodný a když ghůl padl, tak dva dobrodruzi leželi ochromeni působením jeho nečistých pařátů. 

Po tomto počkali do probrání všech a  rozhodli se zorganizovat útok i s místní lůzou a tak maják vyčistit. Připodělaná lůza preferovala maják rovnou vypálit, ale to jim nakonec Arrik vymluvil s odůvodněním, že ten maják je jejich poslední naděje. Jinak se tahle díra nikdy nevzchopí. Pak se připoutali a konec lana vložili do rukou  onoho statného opilce z hospody, ať je v případě utichnutí boje s ostaními vytáhne z majáku.

Vtrhli dovnitř, kde byli další dva ghůlové a rozhodli se je rychle vyřídit. Ale tyhle zubaté stvůry s pařáty a hladem po lidském mase, byli velmi nebezpeční a tak nakonec musel oba netvory dorazit Samir svým mečem, který jako jediný po boji zůstal stát.

V majáku byly zbytky řady lidí a na háku zde visel i ožraný štamgast. Byl zde strašný puch a plno much, lůza věž čistila několik hodin. V prostředním patře byl z písařského pultu udělán provizorní oltářík, ozdobený ohlodanou lidskou rukou, lebkou a symbolem Asíji.

Vše zničili.

Už večer maják svítil a v hospodě byla velká sláva. Arrik pasoval místního statného opilce na správce majáku, překvapivě se z něj vyklubal zkrachovalý tesař jménem Baril. Arrik mu daroval ze svého měšce dva denáry do začátku a popřál šťastnou budoucnost s Kulhavou Máňou.

Za dva dny dorazila první loď. Byla to vojenská hlídková loď, jež plula kolem pobřeží na sever. Arrik svými dvorními způsoby s důstojníkem vyjednal podporu zdejšímu majáku a též, že pokud potkájí jinou loď plující na jih, tak ji pošle sem, aby je z této díry vyzvedla.

Za další tři dny skutečně přijela obchodní Sambuka a za krásný poplatek denár na hlavu je odvezla do Harmasu. Zde si vzali hned další loď až do Almgorthu, která je bohužel stála již tři denáry na hlavu, ale nakonec po několika týdnech dorazili do velkého přístavu.

Rychle prokličkovali hlučným přístavem a zamířili k oblíbenému Zlatému chudákovi. Složili denár na hlavu za ubytování a stravu v tomto nóbl podniku a usadili se ve svém oblíbeném skrytém bydlení v domečku na dvoře. Bohužel zjistili, že hotovost se již rozkutálela a tak do velkoryse objednané koupele pro všechny tři měli již jen peníze na dvě lazebnice, o které si tito naši Zlatí chudáci podělili.

Druhého dne vyrazil Sinupret za kouzelnicí Lavazarou do jejího domu. Díky prstenu od Gorky byl neprodleně zaveden do jejích pokojů, ale tam byl natolik vyveden jejím dokonalým tělem, které zakrývalo jen několik rafinovaných krajek a závojů, že se nezmohl pořádně na slovo. Když sledoval krásně viditelné křivky jejích prsou i pečlivě upravený klín, byl natolik rozhozen, že po uvítání v domě paní Lavazary začal uvítávat i on ji v jejím domě. Nakonec vykoktal, že jim došla hotovost a chtěl by něco prodat, což Lavazara uvítala velmi milým úsměvem. Bohužel, Sinupret při pohledu do měšce zjistil, že vlastně nemá co prodávat. Tak vypoklonkoval ven s domluveným večerním srazem s Lavazarou v podniku zvaném Zlatá konvice.

Své odrané oblečení nechali vyprat a zušlechtili se, jak jen mohli. Navečer je poslíček zavedl uličkami horního města do výstavní čtvrti a posléze k malým okovaným dveřím u nenápadného domu, jež zdobila jen zlatá konvice jako vývěsní štít. Po zaklepání otevřel statný skřet v karmínové livreji zdobené zlatem a perlami. Když sdělili kým jsou pozváni, byli vpuštěni, ale museli odevzdat zbraně. Skřet uložil jejich pečlivě zabalené zbraně do skříně za závěsem. Sinupret se lačně zasnil, co všechno se asi v těch balících skrývá..

Portýr je přivedl na terasu, kterou stínilo několik olivovníků. Lavazara odpočívala na sofa v bílých večerních šatech jednoduchého a přesto velmi krásného střihu. Hned vedle dveří seděl její ochránce, ač nevysoký, tak svalnatý šikmooký potetovaný muž. To na čem seděl, nebyla židlička, ale malá truhla se dvěma zámky.

Dobrodruzi si nechali připravit lahodné nápoje a na chvíli je unesl nádherným výhledem na přístav a město, z této vzdálenosti drobné lodičky pluli na všechny strany. Toto místo se zdálo tak bezpečné a vzdálené od nebezpečí posledních týdnů..