16.hra

Tři dny bičuje bouře tábor dobrodruhů. Kolman často sedí pod skaliskem sám, hledí do deště a nepřítomně hladí nově získaný meč.

Jen co se počasí uklidnilo, Sinupret s Arrikem a Samirem balí své věci a poněkud rezervovaně se domlouvají na rozdělení družiny. Opět se všichni sejdou až v Almgorthu.

Dayakův stav se pomalu zlepšuje, ale stejně ještě není schopen vyrazit. Po dalších dvou dnech doporučil Kolman zbylé skupince dobrodruhů, aby též odešli a vyrazili do velkého přístavu na vlastní pěst, že on tu zůstane s Dayakem a pak též dorazí. Luper s Edgarem souhlasí, ale Zlatkovi se moce nechce.

Později Kolman vypraví Dayakovi: „Nechtělo se mu, ale kouknul jsem mu na krk a šel sám.“ Dayakovi historka zas tak vtipná nepřišla, zejména když si nemohl nevšimnout občasných boulí pohybujících se Kolmanovi pod kůží a skvrn ztvrdlé rohovité kůže.

Během začínající noci nad pralesem opět slídí lítač se svým skřetím jezdcem. V jednu chvílí manévruje kus od skaliska a sleduje bývalé bojiště s nemrtvým rytířem. Pohled skřetího kapitána se setkává Kolmanovým, ten mu jen mlčky ukáže více než výmluvné gesto.

Dva následující dny se probíjeli pralesem k moři. Dayaka šumění vln láká víc než kdy jindy. Kolman cestou loví malé savce a dopíjí se jejich čerstvou krví. Dayak však tuto „vylepšenou“ stravu odmítá.

V podvečer skutečně dorazili až na pláž opuštěné zátoky. Prales končí pruhem bílého písku a dál je jen tyrkysově modrá vody a občasné skalisko. Nikde ani živáčka, žádná loď na obzoru.

Než se nabažili toho krásného pohledu večerem zazněl skřek při kterém mrazilo.

Z oblohy se snášel nenáviděný lítač i se svým skřetím jezdcem. V okamžiku byli u nich. Jezdec zaútočil kopím na Dayaka, který stál přímo na malém skalnatém útesu. V poslední chvíli Dayak seskočil na pláž, kopí jej minulo o vlásek. Když zvedl hlavu, lítač byl už přímo nad ním. Viděl jeho zubatou tlamu i světlé břicho. Lítač po něm chňapnul pařáty, snad jej chtěl sebrat do vzduchu či rovnou rozervat, ale při Dayakovi stála sama Černá bohyně. Lítač v plné rychlosti zavadil o skalisko, za kterým se Dayak skrýval a tento nechtěný kontakt jej natolik vyvedl z rovnováhy, že neplánovaně tvrdě přistál na pláži. Kolman bleskově tasil svůj meč a ten se poprvé zakousl do nenáviděného nepřítele. Lítačovo tělo krájel jako máslo. Dayak jen okamžik sledoval bojiště a pak vyrazil k jezdci, který stále pevně seděl v sedle a snažil se získat kontrolu nad netvorem. Těsně se vyhnul hrotu kopí, kterým jej chtěl jezdec odehnat. Doběhl až k jezdci a jedním tygřím skokem se na něj vrhnul. Nepodařilo se mu sice skřeta srazit, ale pevně jej sevřel kolem pasu svým medvědím stiskem. Jezdec se snažil zvíře přinutit k letu a zároveň volnou rukou mlátil Dayaka do hlavy a ramen. Ale zvíře obtěžkané dvěma mohutnými muži mělo problém na měkkém písku vzlétnout. Kolman sprintoval za netvorem a kdykoliv byla příležitost, tak jej pořádně sekl.

Dayakovi se před obličej zhoupl podivný symbol, jež visel jezdci na krku. Byla to smaragdově zelená šupina uchycená ve zlatě.

To musí být dračí šupina, napadlo Dayaka.

Vše ostatní bylo dílem okamžiku. Kolman se rozmachuje k smrtícímu úderu do lítačova boku. Dayak natáhl ruku a pevně chytil šupinu. Netvor se odráží. Kolmanův meč dopadá na lítačův bok a hluboko se boří do jeho vnitřností. V tu chvíli Kolmanovu hruď zasahuje osten na konci lítačova ocasu. Dayak skřetímu kapitánovi strhává dračí symbol, pouští se ho a padá do zpěněných vln přílivu. Lítač se zachvěl ve vzduchu a nekontrolovatelně se snáší k okraji pralesa. Skřetí jezdec s nepopsatelně nasraným pohledem sleduje padajícího Dayaka. Kolman padá na kolena. V koutkách se mu objevuje pěna, začíná se dusit.

Dayak se vyškrábal na pláž a okamžitě vyrazil ke Kolmanovi. Jeho stav byl velmi vážný. Dayak zaváhal jen na chvilku. Skřetí kapitán se právě postavil několik desítek metrů od nich a vytasil zdobený scimitar. Dayak z batohu vylovil nevyzpytatelný obětní pohár, dýkou si prořízl dlaň, rychle zachytil krev a pár doušků krve přiložil Kolmanovi ke rtům.

Ten sice krev vypil, ale pak stejně ztratil vědomí.

Skřet se blížil a pomalu, takřka obřadně sekal do vzduchu. Dayak ustupoval, byl si vědom, že bez zbroje a se svými zkušenostmi nemá proti šermíři šanci. Lehký sek skřetovým zápěstím mu rozpáral halenu a způsobil hluboký šrám na hrudi. Dayak ustoupil až do vln. Pak vytáhl z kapsy šupinu a pozvedl jí do vzduchu.

„Chceš jí? Fakt jí chceš? To si pro ní budeš muset doplavat,“ vykřikl odhodlaně a skočil do vln.

Překvapený skřet jej nestihl zasáhnout. Dayak odplavalo břehu a sledoval, jak se skřet opatrně vydává do vln. Postupoval velmi pomalu a opatrně. Dayak začal opět plavat od břehu. To skřeta přinutilo vylézt z vln a začal nervózně pobíhat po břehu.

Situace vypadala nerozhodně, jenže se probral Kolman, ze svého batohu malátně vytáhl poslední z bomb, které si připravil před tažením. Skřet mu vůbec nevěnoval pozornost. Ještě si připravil svoji foukačku.

Zažehl zápalnou šňůru a mrsknul bombou po skřetovi. Ten stále pobíhal po břehu, takže nebyl výbuchem přímo zasažen, ale i tak jej tlaková vlna odhodila mnoho metrů na jednou ze skalisek. Velmi těžce se zvedal na nohy a rozhlížel se, co se stalo. Kolman na nic nečekal a zasáhl jej otrávena šipkou.

Skřet si s kletbou vytrhl šipku z krku a zahodil ji do písku.

Kolman se malátně zvedl a vyrazil ke skřetovi, svůj meč spíš táhl za sebou, než že jej pevně držel. Skřetem zalomcovala křeč, padl na kolena a po čtyřech lezl směrem k mrtvému lítači. Kolman se pomalu blížil a začal skřetovi vyhrožovat neodkladnou smrtí.

Skřet z posledních sil zalovil u opasku, vytáhl nějakou drobnost, rozmáčkl ji a hodil těsně před sebe. Během mžiku se před ním otevřel modrý mihotavý ovál do kterého se z posledních sil vplížil. Kolman sice zrychlil, ale k portálu dorazil pozdě, již se zavřel. Svalil se do písku a klel.

Po chvíli z vln vylezl Dayak a obejmul svého prokletého přítele.

„Máme tohle,“ pravil vesele a ve světle slunce se leskla dračí šupina. Pak jej humor přešel, všiml si, že Kolman se opět změnil, na tváři se mu objevilo několik výrůstků a celková její barva byla šedá.

Na místě bojiště ještě sebrali jezdcovo kopí a osten z lítačova ocasu. Vyrazili po pláži dál k majáku Kerleff. Pronásledovatelé si nedali moc načas, po pár hodinách se na pláží objevila snad dvaceti členná jednotka skřetů a rychle se k nim blížila. Kopí hodili do moře a sami odplavali ke vzdálenému skalisku, obeplavali jej a zuby nehty se na něm drželi den a noc. Přišli o většinu vybavení. Ráno doplavali ke břehu, zjistili, že skřeti se rozdělil a šli na obě strany. Sami vyrazili dál k majáku, z opatrnosti šli stále jen pískem zalévaným vlnami. Bez pořádného odpočinku několik dní a nocí až k vesnici s majákem.

Dayak vyrazil na obhlídku a pohodlně se usadil v místní hospodě a dal si pivo jako správně žíznivý pocestný. Od hostinského se dověděl, že tu včera byli skřeti a někoho hledali, prý dokonce zabili dva místní chlapy. Ale Dayak se tvářil jakoby nic a sám sebe prohlásil za zbloudilého námořníka. Koupil nějaké zásoby a plachtovinu, do které se měl zahalit Kolman. Dohodli si přespání u nejchudší stařeny na konci vesnice, kde se nakonec celý týden skrývali a čekali, kdy konečně nějaká loď zabloudí do téhle díry.

Loď dorazila a oni si zaplatili svezení do Harmasu zlatými denáry a rovnou připlatili, aby se nikdo neptal. V Harmasu nakoupili nové vybavení za ztracené, jižanské obležení pro Kolmana, takže mu nyní koukají jen oči a dlouhou plachtovinu a provaz, do čehož zabalili skřetovo kopí. S denáry nebyl problém najmou i loď do Almgorthu.

Jen přistáli ve velkém přístavu, pádili jakoby jim za patami hořelo k Chudákovi, kde se skryli a konečně si oddechli. Kopí schovali do krovu stodoly. Hospodský je poslal do luxusního podniku u Zlaté konvice, kam odpoledne vyrazili jejich přátelé.

Dayak objednal vůz se zakrytými okny, jelikož zjistil, že původně plánovaná nosítka jsou zde neuvěřitelně předražená a skrytě vyrazili na schůzku za přáteli do luxusní čtvrti.