19.hra

Kolman civěl na třpytivý medailon v ruce kupce, obezřetně vyčkávajícího nahoře na schodech.

Nedokázal se ani pohnout.

„Já ti ukážu tu správnou cestu!“ znělo mu hlavou.

„Tu správnou cestu…“

Samir tiše zaklel. Potemnělou chodbou viděl Kolmanovu siluetu, avšak nebojoval jako doposavad. Místo toho čučel někam na schodiště, kam Samir neviděl. Opatrně od pasu odpoutal keramickou čutoru.

Buď trefím trámy a Kolmana probere sprška vody, nebo trefím rovnou Kolmana a to se probere určitě, uvažoval Samir.

Sinupret s Arrikem se tiše plížili po střeše. Okno v podkroví bylo temné. Opatrně vlezli dovnitř. Připlížili se ke dveřím. Sinupret je velmi opatrně pootevřel. Škvírou oba pozorovali ochoz a vrchol schodiště. Na schodišti postával muž v kupeckém rouchu a nějakým třpytivým medailonkem hypnotizoval někoho dole. Vedle něj stál muž, který právě tasil scimitar a opatrně scházel po schodech dolů.

Samir mrštil čutoru vší silou. Rozprskla se kousek před Kolmanem o stropní trám. Kolmana zasypal příval střepů a vody. V obličeji se mu objevilo několik krvavých šrámů. Udělal několik vrávoravých kroků a snažil se vytřít si oči, kouzlo pominulo.

Samir skočil do místnosti a okamžitě třeskly meče. Černoch se právě chystat seknout Kolmana po hřbetě. Do mely se ještě přidala gorila, co kryla kupce na schodech.

Sinupret se radil s Arrikem, co dál. Nakonec se rozhodl pro útok na kupce. Rozrazil dveře a sprintem se řítil po ochozu.

Kupec zvedl pohled, provedl nedbalý pohyb ruky a zadrmolil zaklínadlo. Sinupret se zastavil a na jeho tváři se objevil široký úsměv. Ještě pár pomalých kroků, opřel se o zábradlí a začal se smát na celé kolo.

Dole oba bojovníci vyřídili černocha a nyní bojovali na život a na smrt s kupcovou gorilou. Muž je nečekaně agresivně zatlačil a za jeho zády se prosmýkl kupec na dvorek. Samir odrazil útok gorily, protáhl se kolem něj a taky vpadnul na dvorek. Kupec pelášil k zadní brance.

Samir natáhl luk a vyslal přesný šíp mezi kupcovi lopatky, ten zavrávoral, ale přeci jen se vypotácel na ulici.

Samir zahodil luku a rozběhl se za ním.

Kolman dorazil i druhého. Ten chroptěl, ale přehlušoval ho Sinupretův šílený, nekontrolovatelný smích. Ještě chvíli se zkoušel udržet na nohách, ale nakonec se svalil na zem, válel se po podlaze a smál se, až se za břicho popadal. Arrik jej chvíli sledoval s vážnou tváří a pak začal prozkoumávat pokoje.

Samir vyběhl na potemnělou přístavní ulici. Kupec klopýtal nedaleko, ulice byla takřka prázdná. Pár opilých námořníků mělo dost problémů samo se sebou.

Samir doběhl kupce a srazil jej k zemi. Jednou rukou mu ucpal ústa a druhou jej zvedl v podpaždí.

„Pojď brácho, dneska si to s pitím už přehnal.,“ pronesl nenuceně a dovlekl kupce zpět. Jakmile jej měli opět zpět v domku začali jej vyslýchat. Pak jej Kolman paralyzoval bodnutím otrávenou šipkou do foučky.

Pořádně prohledali domek, kupce i mrtvoly. Arrik v horní místnosti uzmul mapy a seznamy kupců a šlechty i s tučnými částkami v denárech.

Sinupret v nestřeženém okamžiku poklekl u zemdlelého kupce, provedl zaříkávací rituál, podřízl ho a jeho duši odeslal na soud k bohům.

V Samirovi se nějak hodně pohnulo svědomí a zuboženým starouškům, kteří děkovali za osvobození od kultismů věnoval všechnu hotovost, co měl u sebe – 29 zlatých denárů!

Jak trefně poznamenal Sinupret, teď si na nich kultisti smlsnou…

Vrátili se do kláštera Ilmišah a dlouho diskutovali, co nyní. Na draka je ještě moc brzy, nejsou dost silní upozornil je Mistr. Nakonec se rozhodli vypátrat a vyzvat upíra Chryzulu. Mistr Černé bohyně, jej prohlásil za nepřítele víry a též za šampióna Asíji – Paní smutku.

V meditacích a hloubání nad příštím plánem strávili několik dní. Samir přespával ve Zlaté konvici, nejdražším podniku co znali a plnými doušky si užíval luxus plných kapes peněz. Sinupret s Kolmanem dali přednost Chudákovi. Ostatní spali v Přístavním klášteře.

Též probrali s knězi přepadení kultistického doupěte v přístavní čtvrti a domněnku, že se jim jistě nepodařilo kultistickou buňku zničit celou. Dostali zle vyčiněno, že nikoho nedovlekli živého, ale nakonec bylo vidět, že i kněžím vyhovuje, když někdo kultisty rovnou likviduje.

Jedné noci se rozhodl Kolman vyzvat na souboj démona uvnitř sebe. Najal si lacinou děvku, násilím ji připoutal k posteli a začal ji brutálně vyhrožovat nejhorším mučením a krvavou smrtí.

Hrotil to tak dlouho, až málem podnikl to, co sám říkal. Démon v něm byl natolik rozběsněný, že jej chtěl strhnout k masakru. Kolman však odolal a rozběsněnému démonovi se vysmál. Poprvé tak, jako se démon stále vysmíval jemu. Nechápající děvku odvázal, obdaroval třemi denáry a poslal k čertu.

Lavazara dokončila magický svitek, který je s pomocí dračí šupiny, kouzelného poháru a jejich krve měl přenést do dračí sluje. Vyřkla však za něj velmi tučnou sumu, nakonec Arrik využil všech svých diplomatických zkušeností a svitek vyměnil za kupcův hypnotizující přívěsek.

Přišel čas odchodu z města. Arrik se vydal ještě za Ibrahimem, pro ně nečitelnou osobou, která na ně byla velmi přísná a nekompromisně upřímná. Avšak tento postarší skřet jim několikrát zachránil život. Arrik s ním vedl přátelský rozhovor v útulné kavárně a nakonec mu s díky za služby předal většinu listin, jež zabavil v kultistickém doupěti. Nedělal si iluze co to je, byli to seznamy osob, které platili kultu výpalné.

Opustili Almgort a tradiční cestou se přesunuli na Hrubou skálu. Jaké to bylo velké shledání po dlouhé době, když se tito slavní hrdinové vrátili zpět ke Gorkovi. Pili a hodovali dva dni a dvě noci. Museli převyprávět všechny historky, které mezitím podstoupili. Předali Gorkovi dar od Lavazary, truhličku s medikamenty a léčebnými lektvary.

Kolman v hlavní světnici pověsil na zeď náhrdelník skřetího válečníka mezi další trofeje a též složili u Gorky depozit: Samir 25 zlatých denárů, Kolman a Dayak po zlatém prutu. Prý na rok a pokud se nevrátí, je to Gorky.

Během pekelné kalby se jim naskytla příležitost zalehnout na lože s vdovami po loni a předloni zabitých dřevorubcích, které již dlouho neměly muže. Nebylo to ženy ani mladé, ani hezké, ale byly dobrého srdce. Avšak jen Samirovi se povedlo nalehnout na ženu tak, že je velmi pravděpodobné, že s ní zplodil dítě. U ostatních nebyli bohové nakloněni, a nebo příliš pili..

Další dny trávili plánováním cesty a podrobným probíráním všech stop a informací, co za tu dobu sehnali. Gorka byl skvělý konzultant, zná hvozd nejlépe ze všech, koho kdy potkali.

Nakonec přišel čas loučení. Opět vyrazili do hvozdu, plán byl dorazit k opuštěné pevnosti, kde nechtěně otevřeli bránu do pekel a odtamtud pokračovat patrně na Alkkanon, kde by mohli zachytit Kostase Chryzulu.

K prvnímu tábořišti dorazili ve veselé náladě a potěšilo je připravené sušené maso navěšené pod okrajem střechy. Gorka je prostě bral za své.

Přes říčku došli ke skřetímu seřadišti, kde byl vyspravený trůn skřetího kapitána, který minule zničili. Sinupret opět trůn pomočil a pak demonstrativně obnažil heronský symbol na své hrudi. Ve hvozdu jej skrývat nebude.

V noci při táboření opět slyšeli Saruty, jež hlídali les. Samir je přivolal svou píšťalkou, ale nepodařilo se mu je ovládnout. Všichni z toho byli roztrpčeni, že museli trávit celou noc nepohodlně na stromech a Saruti jim vyli pod nohama.

Pokračovali dál hvozdem ve vší opatrnosti, ale přece padli do léčky lesním divochům. Než se probrali, zasypával je déšť šípů z mnoha stran. Ještě ke všemu divošský šaman zakouzlil místní rostlinstvo a to se je soustavně snažilo připoutat všemi možnými výhonky, kořeny a větvemi.

Boj to byl lítý a divoký. Všichni se urputně rvali a i divoši rozdávali krvavé rány.

Těžce raněný Samir zalehl na zem a radši předstíral mrtvého.

Postupně pobili pět divochů válečníků. Šaman jim unikl, když se nikomu nepodařilo k němu probojovat a ten se nakonec proměnil v sovu a odletěl. Dayak byl v boji šílený, jeho meč zasazoval strašlivá zranění a vypadal, že snad pije krev přímo z těl divochů. K tomu měl Dayak dost běsný výraz.

Sinupret poklekl k poslednímu umírajícímu divochovi a po krátkém proslovu plném zášti jej podřízl svým rituálním sekáčem.

„No ses nám pěkně vybarvil,“ komentoval to Dayak.

„Druhá poprava během posledního měsíce, tak to je velmi heronský,“ ucedil ironicky skrz zuby.

Začali hledat tábor, kde by si mohli ošetřit rány. Ale celý večer se nesl v jedovatých poznámkách a osobních výpadech na téma, jak si kdo počínal v boji s divochy. Prostě tradiční reakce na ztrátu pohodlí města. Samirovi vyčítali, že předstíral mrtvého a snad chtěl, místo boje, píšťalkou přivolávat nějaká zvířata!

Pomalu se stmívá, hašteřící se dobrodruzi se chystají trávit další noc ve hvozdu, bez ohně a s čerstvými zraněními.