Hra 20

Zranění dobrodruzi odbočili k východu k úpatí hřebene a zde přečkali noc, za úsvitu vyrazili opět k severu. Pozorovali, že imaginární hranici drakova území nad pralesem místo velkého lítače hlídá celé hejno nevelkých okřídlených ještěrů. Svým letem pokračovali dál na západ, k horskému hřebeni a k moři. Arrik je dlouho pozoroval, pak obeznámil ostatní, že tyto ještěry viděl v knihách, kde byli údajně spojováni s božskou Asíjou, prý provázejí její vojsko.

Vyrazili opět na cestu po hranici džungle a hor.

Při večerní výběru tábořiště jim náladu zkazil vzdálený táhlý zvuk skřetího rohu. Bylo to několik mil, ale přestali se cítit bezpečně. Domluva byla blesková. Okamžitě se sbalili, připravili pochodně a rozhodli se pro nonstop cestování k opuštěné pevnosti.

Cestu zvolili co nejkratší, opustili okraj hor a sestoupili přímo do pralesa.

Džungle zde v nitru pralesa je hustá a neprostupná. Všudypřítomné vlhko příliš nepomáhá hojení utržených ran.

Kolman si všiml, že si Samir opět pohrává se svou píšťalkou, tak jej varoval:

„Ty už nepískej! Píská mi to nervy.“

Další večer byli velmi unaveni po tak dlouhé cestě a doufali, že získali určitý náskok. Nyní si musí taky trochu odpočinout. Sotva začala první hlídka, tak zaslechli nepříliš vzdálené vytí Sarutů. Přibližovalo se, o tom nebylo pochyb.

Všichni se bleskově vyškrábali na stromy a hned přemýšleli nad další nepohodlnou nocí strávenou na stromech. Sarutů byla velká smečka s několika opravdu velkými jedinci.

Slídili po lese a v tábořišti drahnou dobu.

Kolman si všiml ve světle srpku měsíce, že Saruti doprovázejí zahalenou postavu v kápi. Postava na přítomnost dobrodruhů nijak nereagovala.

Kolmanovi zvědavost nedala, na postavu zamával. Pozdravil, jak se sluší na poutníka Černé bohyně a opatrně začala slézat ze stromu.

Postava se přiblížila a krátkým zvučným povelem uklidnila Saruty.

Kolman slezl až na zem a velmi obezřetně se rozhlížel. Poprvé si prohlížel Saruty takhle z blízka. Pokroucená znetvořená stvoření podobná obrovským psům bez chlupů. Největší měl hlavu na úrovni Kolmanova žaludku, ačkoliv stál na všech čtyřech. Váhově na tom byli minimálně stejně. Sarut nechutně slintal a chrčel, když Kolmana očuchával.

Prý to jsou  prokletí lidi, kteří nehezky zklamali Ilmišah!

Muž v kápi se přiblížil na několik metrů a zavedl s Kolmanem hovor. Blíž se nepřiblížil a ani Kolman to nezkoušel. Stále se mezi nimi proplétalo mnoho Sarutů. Muž si postěžoval, že v těchto nelehkých dobách tu dlouho nepotkal žádné poutníky Ilmišah a dlouho s nikým nehovořil. Sám sebe označil za pána Sarutů. Kolman jej požádal o pomoc při cestě hvozdem, muž přislíbil, že je v budoucnu žádní Saruti nenapadnout a dnešní noc jim poskytne krytí.

Oba si popřáli zlepšení těžkých časů i lepší zítřky. To už i ostatní slézali ze stromu. Ale očichávání Saruty bylo nechutné, zejména pro Sinupreta se Samirem, kteří neuctívali Černou bohyni. Saruti to nějak vycítili a očichání bylo důkladné, ruce i oblečení měli opatlané lepivými slinami Sarutů.

Hned se hotovili k další cestě. Muž jim ještě ukázal souhvězdí, podle kterého se mohou orientovat v noci.

Posbírali své věci a opět vyrazili k severu.

Po několika hodinách uslyšeli velmi vzdálené vytí Sarutů následované troubením skřetího rohu.

„Dobře Saruti, skřetí tlupa má o zábavu postaráno!“ zaradoval se Sinupret.

Po dvou dnech opatrného pochodu dorazili k začátku hřebenu na místě kde věděli, že bude hláska opuštěné pevnosti. Byli velmi opatrní. Vyškrábali se na skalnatý ostroh přímo k hlásce.

Sinupret hlásku maximálně pečlivě prozkoumal. Přeci jen tu nebyli víc jak půl roku.

Všichni se nastěhovali do hlásky a zde se rozhodli strávit celý další den sledováním opuštěné pevnosti.

Sinupret vyšplhal na vrchol hlásky, pohodlně se usadil a sledoval prales i opuštěnou pevnost. Do oka mu padla shrbená postava, bez hnutí sedící na bráně pevnosti. Během chvíle si byl jist, že tam nehybně sedí Gargoyla. Ostatní též z dálky okukovali onu bájnou nebezpečnou stvůru a spekulovali, jak se tam dostala, či kdo ji tam šoupnul.

Samir s Kolmanem nalovili zásoby. Gargoyla byl stále nehybná. Sinupret spatřil i okřídlené ještěry, kteří opět pročesávali prales po neviditelné hranici.

V podvečer se začala zatahovat obloha a přišla mohutná letní bouře. Nakonec pršelo tři dny. Hlásku vůbec neopustili. Bylo štěstí, že měli čerstvé zásoby, i tak to nebylo nijak pohodlné. Stropy v hlásce byly napůl zřícené, takže dovnitř silně zatýkalo a v tajném sklepě bylo po kolena vody.

Po čtyřech dnech se obloha vyjasnila. Gargoyla stále seděla na stejné místě na bráně.

Nebylo zbytí. Utvořili útočnou formaci a pomalu postupovali k bráně.

Gargoyla byla nehybná až do okamžiku, než se Arrik dotkl brány.

V mžiku se probrala a skočila dolů, hned při prvním útoku drtivě zasáhla Samira.

Válečníci se vrhli do přední linie a pomáhal jim i Sinupret.

Gargoyla rozdávala ukrutné rány i oni ji brutálně sekali, zejména Kolman, ale z Gargoyli netekla ani kapička krve.

Samira ukrutnou ránou odhodila na hradní zeď a ten se bezvládně sesul k zemi, opouštěla jej duše.

Sinupret mu rychle přiskočil na pomoc, když viděl, že je v posledním tažení. Z batohu vyšátral nejlepší lektvar, jaký měl a nalil jej do umírajícího Samira.

Kolman s Dayakem Gargoylu urubali a ta se rozpadla na hromadu kamení.

Samir aspoň otevřel oči a k radosti všech promluvil, lektvar byl opravdu velmi účinný.

To Kolman vedl těžký vnitřní boj se svými démony, meč chtěl pít krev, ale v Gargoyle žádná nebyla. Démon ve zbrani po ni toužil natolik silně, že přemohl i Kolmanovu vůli.

Kolman se jako v mátohách rozmáchl a jeho meč se zakousl do nic netušícího Dayaka.

Pekelně ostrý heronský meč mu proťal biceps, prosekl zbroj na hrudi a zasáhl i biceps na druhé ruce. Dayak se bolestí předklonil a začal před Kolmanem ustupovat.

Kolmanovi oči nepříčetně zářili, meč v pozvednuté ruce se chvěl.

Arrik začal ustupovat od obou válečníků. Sinupret scénu zpozoroval koutkem oka, dokonce přestal Samira ošetřovat. Samir, stále ještě v šoku, se vyškrábal na nohy.

„Vyndej z mýho batohu ten pohár a dej mu napít sví krve,“ křičel Dayak na Arrik.

Ten opatrně ustupoval z dosahu meče: „No to ne..“

„Dej mu krev, to ho uklidní!“ naléhal Dayak.

Arrik docouval až k hradební zdi. Chvíli se o ni opíral zády.

Kolman se na něj otočil a pomalu se k němu začal blížit.

Teď bych mohl zaútočit a useknou mu ruku s mečem, napadlo Dayaka.

Arrik na nic nečekal, velmi obratně začal šplhat po zdi k ochozu, odkud sledoval bojiště s dostatečným odstupem.

Kolman se opět obrátil na Dayaka a mátožným krokem vyrazil k němu, ten jen ustupoval.

Kolman sváděl těžký vnitřní souboj.

Nakonec mu nezbylo nic jiného, než ve svém nitru přivolat nenáviděného démona z pekel, podvolit se mu a s jeho pomocí ovládnout zlého ducha zbraně.

Padl na kolena a dlouho zíral do země. V ruce stále svíral meč. Odhodit jej nedokázal.

Hrobové ticho rušil jen vítr kvílící v rozeklaných hradbách.

Ostatní spolubojovníci jej sledovali s pevně sevřenými rty.

Kolman se postavil a strnulým krokem odkráčel do hlásky.

Arrik přelezl hradby, otevřel vrata a ostatní se přesunuli na nádvoří.

Samir se sotva držel na nohách. V nestřeženém okamžiku z batohu vytáhl vlastní léčivý lektvar a vypil jej na jeden zátah.

Během chvilky se začal nekontrolovatelně třást. Zvracel zářivou tekutinu, z nosu mu začala téct krev. Než k němu Sinupret přiskočil, tak upadl do bezvědomí.

Do toho uslyšeli skřehotání a oblohu začali křižovat okřídlení ještěři. Dlouhou chvíli za hlasitého křiku kroužili nad pevností.

V neradostné náladě se uklidili do opuštěného paláce.

Na večer se Dayak vypravil do hlásky, aby přemluvil svého přítele Kolmana k návratu za ostatními. Kolman o tom nechtěl ani slyšet.

Samir byl stále v bezvědomí. Sinupret s Arrikem se střídali v hlídkování na bráně pevnosti.

Večer se mezi horami objevila tečka, která se postupně zvětšovala. Byla to postava na létajícím koberci. Směřovala přímo k pevnosti. Když byla blíže se znechucením poznali skřetího kapitána, se kterým se tak dlouho potýkali. Odvážil se velmi blízko. Rozvážně kroužil mezi pevností a hláskou. Všimli si, že má pásku přes oko a ovázanou ruku.

Začal všem vyhrožovat bídnou smrtí z jeho rukou, prý když ho nezlomili a nezabili, nyní nastane jeho pomsta a budou si přát, aby se nikdy nenarodili.

Kolman to nevydržel a vyběhl z hlásky a začal skřeta vyzývat na souboj a vyhrožovat mu smrtí. Ten místo boje vytasil hůlku, švihl s ní vzduchem, něco zamumlal a namířil jí na hlásku.

Dayak se skryl, ale Kolmana magie zasáhla naplno. Chytil se za obličej a oslepený se potácel k hlásce, vchod do hlásky již hledal jen poslepu.

Skřet se skřehotavě smál a všem ještě jednou slíbil nejhorší budoucnost z jeho rukou a odplatu za urážku jeho pána, mocného draka, vládce celého ostrova. Pak odletěl směrem k horskému hřebenu.

Dva dny odpočívali v paláci. Nálada byla přímo ponurá. Samir se probral a litoval své unáhlenosti s jakou vypil druhý lektvar. Škoda jeho vyplácání, nyní již žádný tak dobrý  neměli. Kolman se stranil ostatních a čas trávil mlčky, slepota nepřešla.

„Co budeme dělat dál?“ ptal se Arrik.

„Projdeme podzemím a usídlíme se u toho skvělého jezírka,“ prosazoval Dayak.

„V tom podzemí jsou ty divný bytosti, ty co žerou lidem hlavy, co když nás všechny dostanou?“ obával se Sinupret.

„Taky tam žije něco v řece,“ doplnil Arrik.

„A jak budeme vůbec cestovat, já se sotva udržím na nohou a Kolman je slepý.“ Přidal se Samir. „A jak chcete v tomhle stavu vyzvat toho Schyzulddru?“

„Je to Chryzula, Kostas Chryzula,“ opravil jej Sinupret se smíchem.

Všem tahle zkomolenina aspoň na chvilku zlepšila náladu.

„Není nač vyčkávat, projdeme podzemím a schováme se u tůně. Stejně je to tu pro nás nebezpečný,“ shrnul Dayak.

„Taky tím setřeseme skřety, za námi nepůjdou, spíš nás budou čekal v průsmyků, kde mají svou pevnost,“ dodal Arrik.

Ostatní přikývli a začali se balit.

Zapálili louče a opatrně sestupovali do podzemí, cestu znali dobře. Pasti míjeli bez jediného zaváhání. Snažili se o zanechání minimálních stop.

Po mnoha hodinách dorazili k podzemní řece a podél ní až ke konci podzemní sluje, kde museli podplavat skálu ven.

U tůňky jim bylo mnohem lépe. Voda byla křišťálově čistá a plná ryb. Zde pod strmým skalním štítem zakryti hustou vegetací byli bezpečně skryti.

Dayak pořádně prozkoumal tůň a výtok z podzemí. Skála byla neuvěřitelně hladká a označená symboly. Po konzultaci s Arrikem se shodli, že se zde nachází patrně hranice sfér či území jednotlivých bohů. Jedny značky patří Valvirovi, Pánu moří a druhé jsou Dulaberunna, Pána země.

V podvečer přišel k ostatním Kolman. Nejdřív jen mlčky stál. Ostatní jej bez hnutí sledovali.

Pak se přiznal, že se cítí posledními událostmi velmi pokořen, z krku si sundal svůj vzácný starodávný symbol Ilmišak a nabídl jej Dayakovi k výměně za jeho obyčejný symbol z Přístavního chrámu. Dayak výměnu mlčky přijal a svůj symbol vložil do připravené dlaně slepého přítele.

„Možná si na cestě stát se Sarutem a možná jsme na té cestě všichni,“ pronesl do ticha Arrik.