Hra 21

U překrásné tůně strávil více jak týden, všem tam bylo dobře a problémy poslední doby se zdáli vzdálenější. Teda až na Kolmanovu slepotu a celkovou skleslost.

Všichni začali řešit jak Kolmanovi umožnit přísun krve, aby je nenapadal a mohl s nimi dále pokračovat. Protože zbavit se jeho bojových schopností přeci jen nechtěli.

„Co kdybychom mu nějak nesli krev sebou?“ navrhl Samir.

„Myslíš jako nalovit zvířata a jejich krví naplnit měch?“ dotazoval se Arrik.

„Ten jeho meč chce pořádnou krev, tomu nebude stačit píchat do měchu, minule byl ten měch moje břicho,“ pronesl suše Dayak.

„Já to vydržím!“ tiše řekl Kolman, aniž by zvedl svěšenou hlavu.

Nikdo mu moc nevěřil, ale nechtěli to před ním rozebírat. Posbírali si věci a vyrazili na sever mezi poslední hory, aby se dostali do velkého pralesa.

Sinupret, při jednom z pozorování budoucí cesty z vysokého stromu, spatřil hejno strážních lítačů jak směřují na severovýchod přímo do nitra hvozdu. Hned začali zaplétat myšlenky, co by tam mohlo být a kam vlastně letí. Teorie zahrnuli vše od samotné bohyně Asíji, přes její služebníky, armádu až po doupě nenáviděného draka. Toto řešili při každé zastávce. Druhým oblíbeným tématem bylo, zda je ještě v ruinách Allkanonu upír Chryzula a jak s ním zatočí.

Pomalu postupovali dál, poslední zbytky horského hřebenu se rozplynuly v zelené mase pralesa. Kam až dohlédli se rozprostíral hustý zelený koberec. Jen vpravo byla vidět masa horských štítů tyčících se až do oblak. Vyrazili na sever okrajem pralesa podél klesajícího hřebene, tam někde v dáli bude vysoká hora a u její paty Allkanon, nebo teda spíš to, co z něj zbylo. Nepostupovali příliš rychle, slepý Kolman důrazně požadoval chodit sám a zatvrzele odmítal jakoukoliv pomoc.

Přesně jak se dalo očekávat, při takto rozvleklém postupu protkaném Kolmanovými kletbami pokaždé, když do něčeho narazil, nebo upadl, vlezli do léčky. Z ničeho nic se kolem nich sevřela skupina skřetů a nemilosrdně je začala sekat scimitari. Než dobrodruzi zorganizovali obranu, byla většina z nich nepříjemně zraněná. Na zadní voj zaútočil osamocený skřet zdobený složitým tetováním. Sinupret jej hned poznal, byl to ten lovec otroků, co je kdysi již dostal do okovů a s největším vypětím mu zase uprchli. Hlasitě vyjádřil své mínění vybranými nadávkami z nejšpinavější části doků a statečně se mu postavil, přičemž k sobě přivolal Kolmana.

Mezitím dva skřeti srazili Samira a hned jej zkoušeli nacpat do okovů. Samir se i na zemi byl jako medvěd a podařilo se mu dokonce jednoho bodnout dýkou do břicha. Ten mu v návalu vzteku ukousl ucho. Nakonec Samira udolali.

Dayak se byl jako lev a oba své soupeře brutálně zabil. Jen co tak učinil postavil se skřetům od Samira.

Kolman, ač slepý, rozdával strašlivé rány, ale skřet mu oplácel stejnou mincí. Během chvíle z obou krev jen crčela. Bohužel Kolman nemohl manévrovat a tak jen mlátil hlava nehlava do prostoru, kde skřeta tušil za vydatného Sinupretova komentování a povzbuzování.

Arrik se ladně zbavil dalšího skřeta a vrhl se k Samirovi, aby mu pomohl z okovů. Další skřet se svalil k zemi pod Dayakovým náporem.

Plešatý skřetí lovec obratně vykryl Kolmanův útok, ladně se od něj odpoutal a zmizel v pralese. Kolman nezbylo nic jiného, než mu jen nadával do nejhorších jmen.

Mezi bojovníky zůstal jeden skřet. Dayak, Kolman a Arrik se na něj vrhli a během chvíle byl v okovech on. Dayak mu uřízl ucho a s potěšením jej olízl. Bylo vidět, že i nad nim získává démon vrchu. Arrik opojen šílenstvím vytáhl z mošny obětní skalpel a nebohému skřetovi vyřízl jazyk. Pozvedl jej do výše a šíleně se smál.

„Jsou šílení,“ pronesl Sinupret tiše, „dva jdou po cestě krve a třetí sice bez démona je jim v patách.“

„Jste barbaři! Už v sobě nemáte kus člověka,“ křikl Samir a pak radši odvrátil zrak.

Asi jsme všichni prokletí, proběhlo mu hlavou.

Tuto šílenou scénu přerušil zvuk skřetího rohu, nebyl nijak vzdálený. Všichni pozvedli zbraně a rozhlédli se po pralese. Opět zazněl roh.

„Utíkejte, tudy!“ vykřikl Samir a sám vyrazil jako první.

Sinupret poklekl k zuboženému zajatci. Tiše se mu omluvil do zdravého ucha a s kamenným výrazem ve tváři mu podřízl hrdlo.

Všichni pádili pralesem jak to jen šlo. Dayak pomáhal Kolmanovi a snažil se jej vést přes překážky.

Sinupret spatřil jiného skřeta, jak jim kříží cestu. Hned poznal, že to není zde běžná rasa, spíš se podobal Ibrahimovi z velkého přístavu. Přesto však měl meč v pohotovosti.

„Prchej, je li ti život milý,“ vykřikl skřet a pádil kolem Sinupreta na hrot formace, kde se rychle dohadoval se Samirem na další cestě. Prudce zabočili do nitra pralesa. Běželi snad hodinu, všem hořeli plíce, nemohli popadnout dech a spíš už jen klopýtali. Prales se z ničeho nic rozestoupil a stanuli na břehu říčky padající do hlubokého vodopádu. Dole bylo jezírko sevřené vysokými skalisky, říčka pokračovala dál strmým kaňonem. Než se rozkoukali, skřet skočil dolů a hned se za ním vrhali i ostatní. Arrik chtěl protestovat, že neumí plavat, ale aniž to stihl doříct, Sinupret jej nabral ramenem a už se řítili dolů.

Pod vodopádem jim skřet ukázal úzkou štěrbinu ve skále, kam se s obtížemi nasoukali.

Skřeti kolem vodopádu slídili tři dny. Všichni členové družiny byli vmáčknuti v soutěsce velké jako vůz na seno. Stále na ně padala tříšť z vodopádu jako nekonečný déšť. Byli úplně promočeni. Skřet se představil jako Badag průzkumník. A skřety nahoře označil za Kamennou pěst, jež loví otroky. Prý je jen tak nepustí, potom co udělali tomu skřetovi. Toto téma opět rozvířilo hádky v družině, které se postupně vyvinuli do slovního napadání a nakonec do vyhrožování zabitím. Atmosféru ani moc nezlepšila skutečnost, že se stravovali pouze syrovými rybami z jezírka. Znechucený Badag se čtvrtý den rozhodl družinu opustit. V Dayakovi se probudilo svědomí a Badagovi poděkoval za jejich záchranu a požádal jej, aby si z Kolmanových řečí nic nedělal. Jako projev vděku mu daroval flakón s lektvarem býčí výdrže od Lavazary. To Badaga trochu obměkčilo. Ukázal jim cestu k Allkanonu a pak se s nimi rozloučil, prý ještě musí něco obhlídnout pod hlavním horským hřebenem.

Pomalu vyrazili na další cestu. Samir vedl družinu a věnoval se též lovu, když ostatní odpočívali. Při jednom lovu se mu poštěstilo přivolat si z hvozdu píšťalkou pralesní kočku, která vypadala, že jej bude následovat. V této šílené družině mu tento nový přítel udělal velkou radost. Opatrně vedl ostatní dál a při volných chvilkách si s kočkou budoval pouto a hrál si s ní.

Krajina opět nabrala kopcovitý ráz a družina se vynořila na hranici pralesa. Před nimi se tyčila homolovitá hora a na jejím úpatí spatřili rozsáhlý komplex Allkanonu.

Vybrali si jeden z polorozpadlých domů na kraji pralesa a rozbili v něm tábor.