22. hra

Den se pomalu chýlil k večeru. Ruina jednoho z domů na okraji Allkanonu neposkytovali příliš útulné prostředí. Domu chyběla polovina zdí a střecha byla spadlá a děravá.

Než se setmělo, Arrik vytáhl své psací potřeby a začal zapisovat dobrodružství posledního týdne. Bylo psát o čem, jeho kumpáni skutečně nebyli žádné přiserpoutka.

Pomalu se všichni dobrodruzi ukládali ke spánku. Rozdělili hlídky a nachystali se k odpočinku, zítra vyrazí do opuštěného chrámového komplexu. Avšak jakmile zamhouřili oči, začali je pronásledovat noční můry, opět byli v opuštěné skalnaté krajině s fialovou oblohou bez mraků a slunce. Pod nimi pochodovaly armády démonů a podivných válečníků k obzoru. Byli mezi nimi i válečníci, kteří vypadali jako lidé.

Nakonec byli rádi, že přišel rozbřesk. Z dálky pozorovali hejno okřídlených gremlinů, které kroužilo kolem hlavního chrámu. Samir vyrazil s kočkou na lov a Sinupret na průzkum opuštěného města.

Pomalu se plížil kolem opuštěných budov, několikrát v ruinách a temných vchodech do sklepů spatřil kostlivce, kteří tu byli již dříve.  Připlížil se až k vrcholku chrámového komplexu, spatřil pár skřetů, kteří se kolem vrcholu potloukali, ale chrám se zdál stále uzavřený.

Mezitím v ruinách domu zůstal Dayak, Kolman a Arrik. Kolman vyzval ostatní, aby požádali Ilmišah o přízeň. Dayak po dlouhé době vyndal z ruksaku magický pohár a všichni do něj pustili trochu krve ze svých žil. Dayak přiložil prastarý symbol Černé bohyně a Kolman do poháru vložil nebroušený rubín. Společně se pomodlili k Ilmišah a chvíli cítili snad i božské spojení, každopádně po rituálu v poháru rubín chyběl a krev po chvíli též zmizela.

Pomalu se chystali na cestu k chrámu, balili si věci a chystali zbraně.  Z ničeho nic Arrik začal vyprávět svůj příběh, jež ho dovedl až sem: „Jsem synem muže z cechu vrahů v hlavním městě,“ pronesl do ticha.

„Nastrčili mě do kupecké rodiny, kde mě vychovávali až do patnácti, pak kupec odhalil, že nejsem jeho syn a vyhodil mě. Otec mě dal do gildy učit se zlodějskému řemeslu, bohužel mě několikrát chytili stráže. Od té doby se bojím stráží a hlavně výslechů a mučení,“ na chvilku se odmlčel.

„Gilda unesla dceru kupce, který nechtěl platit výpalné. Byla to moje láska mládí. Dostal jsem za úkol ji podříznout. Pomohl jsem jí k útěku a prchl s ní do velkého přístavu. Myslel jsem, že začneme znovu a budeme šťastní. Ta děvka mi utekla s prvním šlechticem, kterého jsme potkali,“ dokončil hořce.

Dotáhli poslední řemínky a mlčky vyrazili mezi ruiny domů. Šli velmi rychle, den již byl hodně pokročilý a útokem kostlivců si byli více než jisti.

Rychle se dostali až na náměstí pod hlavním schodištěm.

Semknuli se do bojové formace.

Byli od schodiště, co by kamenem dohodil, když se u paty schodiště objevil výboj energie a z dlažby vystoupali dvě kostry. Jedna byla válečník s mečem v rozpadlé zbroji a zetlených hadrech, snad prastarý lord, druhá byla jen v hadrech se zdobenou čelenkou.

Arrik a Sinupret okamžitě opustili formaci a skryli se ve stavbách, každý po jedné straně schodiště.

Než se ostatní přeskupili, kostra s čelenkou jim vyslala vstříc velký výboj energie. Výboj zasáhl všechny před schodištěm.

Byli rádi, že udrželi zbraně v rukách.

Vrhli se do zběsilého souboje. Kostry nevydávali žádné zvuky, jen řinčení zbraní a občasné výkřiky společníků po bolestivých zásazích. Toto trhal praskavý zvuk výbojů energie z kostlivce s čelenkou. Energie jej vždy prostoupila a pak výboj zasáhl všechny bojovníky.

Bylo to natolik bolestivé a zraňující, že někteří již začali pochybovat, zda je přemůžou. Přesto se bili jak lvi, i slepý Kolman máchal mečem mnohem lépe než v minulých dnech, snad mu skutečně Ilmišah posvětila jeho zakletý zrak. Do souboje se zapojili oba zloději, kteří též pomáhali nemrtvé válečníky udolat.

Zbroceni vlastní krví nakonec kostry dobili.

Sinupret se sehnul pro čelenku jedné z koster, ale ta se mu v ruce rozpadla na prach, stejně jako kostry samé a veškerá jejich výstroj a výzbroj.

Odplivl si a rychle změřil vzdálenost od kruhu dalších kostlivců, kteří se šourali z ruin města.

„Není čas tu nic vymýšlet, rychle k chrámu.“

Pádili po schodišti, jak nejrychleji dovedli. Nahoře sotva popadali dech, ranění válečníci byli na hranici mdlob. Arrik spěšně prozkoumal obří dveře do starobylého chrámu a odhalil v nich stejný zámek, jako v opuštěné pevnosti. Dayak přiložil svůj symbol Ilmišah do prohlubně a opatrně jím otočil.

Ve dveřích se ozvalo hluboké cvakání a pomalu se otevřeli, bez skřípání. Opatrně vešli dovnitř a než zapálili lucernu, dveře se s cvakáním a zaduněním opět zavřeli.

Chvíli byli v naprosté temnotě a tichu.

„Nezapomeň, že máš jediný klíč,“zašeptal Arrik do ticha.

Postupně se rozzářily plamínky luceren a osvětlily obrovskou prázdnou místnost. Na podlaze byla velká mozaika s vloženým symbolem Černé bohyně a po stranách plastiky postav a démonů. Na konci široké schodiště mířící do nitra komplexu, které se ztrácelo v temnotě.

Dayak a Arrik začali zkoumat místnost. Vzduch se náhle ochladil a z levé plastiky vystoupil duch dávného kněze.

„Jsem strážcem této svatyně. Kdo se opovážil rušit nás v modlitbách,“ pronesl dutým hlasem.

„Jsme poutníci Ilmišah a chceme tento chrám opět zpřístupnit věřícím,“ rychle řekl Dayak a pronesl rychlou motlitbu Černé bohyni.

„Tento chrám již dlouho nikdo nenavštívil a já jej držím zavřený,“ pronesl duch dutě. Jemně se vznášel před oběma válečníky nahoru a dolu.

„Chrám je obklíčen cizími posluhovači, snad Asíji,“ vyhrkl Kolman.

„Tak a my jsme jej přišli očistit,“ doplnil Arrik důstojně.

Řekli by, že snad duch pokýval hlavou, přesvědčen jejich moudrou řečí. Ale Arrik spíš sázel na symboly Ilmišah na jejich hrudích a hlavně na prastarý Dayakův.

Společně se složili a do pokladničky u jedné z plastik vložili celé dva zlaté královské pruty.

Sinupret se hovoru neúčastnil a radši opatrně skryl pod oblečení svůj Heronský symbol Velkého Raose. Společně se Samirem se tu necítili vůbec dobře.

Rozhodli si zde řádně odpočinout, než se pustí do dalšího průzkumu. Svalili se v rohu u vrat a do druhého rohu chodili kálet. Odpočívali dlouho, dokud jim nezačali ubývat zásoby a jejich zranění se aspoň trochu nezhojila.

Začali pomalu sestupovat po schodišti, až k prvnímu rozcestí. Po levé ruce měli stará skladiště a po pravé chátrající ubikace. Ze skladišť nabrali vybavení co mohli, aby v podzemí nepřišli hlavně o světlo.

Postoupili k dalšímu schodišti a ke dvěma točitým. Pravým sestoupil do další podzemní místnosti. Byl to obrovský sál zdobený plastikami s výjevy démonů a též řadou soch. U paty schodiště byla fontánka se zurčící vodou. Velké schodiště z hora ústilo ve třetině sálu.

Zatím nikde nepotkali ani živáčka.

Jejich světlo na stěnách odhalovalo jednu děsivou scénu za druhou. Samir zůstal u fontánky a odmítl postupovat dál, byl jediný, kdo nepřijal žádného boha.

Ostatní opatrně postupovali sálem. Jejich světlo osvítilo konec sálu. Okamžitě rozpoznali v jeho čele čtyři prastaré magické portály. Všechny byly aktivní. Mezi dvojicemi portálů bylo malé schodiště dolů.

Opatrně portály zkoumali, jejich okraje byly zdobeny složitým ornamentem a runami.

Sinupret velmi pečlivě každý portál prohlížel a pak ne úplně jistě označil první za směřující přímo do pekel, druhý patrně taky, ale nevypadalo to tak nebezpečně, třetí neodhalil, ale nikomu nedoporučil do něj vstoupit a u čtvrtého vůbec nerozuměl značkám.

Samir se nakonec přidal k ostatním, když viděl, že se jim nic nestalo. Pokud nemluvili, bylo ticho prostoupené jemným bubláním vody. Scénu naplňovala tajůplná atmosféry, jak se světlo luceren odráželo od portálů jako od vodní hladiny. Od některého více od jiného méně, od jednoho vůbec.

Samir posvítil na malé schodiště: „Tady je svatyně!“

„Zadrž!“ zachytil jej Arrik v poslední chvíli, kdy již měl nohu na schodišti, „to se mi nezdá.“

To už u nich stál Sinupret. Chvilku oba zloději zkoumali začátek schodiště, pak Sinupret beze slova sundal Samirovi vak plný vody z ramene a hodil jej do místnosti hned pod schody.

Bez jediného varování poslední schod bleskurychle vyjel až ke stropu schodiště a bylo slyšet tlumené dunění a vibrace. Všem se zatajil dech.

Čekali snad hodinu, aniž by hlesli, pak bez jediného varování opět schod zajel a světlo lucerny dopadlo na velkou mokrou skvrnu na podlaze a protržený vak.

Samir jen suše polkl.

„Tak tudy ne, teda pokud nechceš vypadat jako tvůj měch,“ pronesl do ticha Sinupret.

„Musíme do portálu, prostě do jednoho z nich!“ povzbudil Dayak ostatní.

Začal šátrat v batohu a pozvedl starobylý pohár Černé bohyně.

„Dáme všichni krev do poháru a Ilmišah povede naše kroky!“

„To nikdy,“ procedil skrz zuby Sinupret. „Asi se zbláznil,“ doplnil Samir.

„Ilmišah nám ukáže cestu, věřte mi!“ Naléhal Dayak.

„Prostě ne, půjdeme tím druhým,“ odsekl Sinupret rázně.

Arrik jen pokrčil rameny a Kolman nereagoval.

Chvilku si před portálem dodávali odvahy, Dayak vypil elixír síly a s pohárem stále v ruce vstoupil, pak jím v rychlém sledu prošli všichni ostatní.

Objevili se v nevelké svatyni s mnoha sochami démonů a Ilmišah po stranách, která ústila do obrovského sálu ozářeného namodralým světlem.

Opatrně vstoupili a zalapali po dechu.

Sál by obrovský, kruhového tvaru, po stranách se táhl ochoz kolem dokola, ze kterého pravidelně vedli chodby do stěn, z ochozu vedl mostík do středu, který držel ostrůvek trčící do prostoru. Vedle se vznášela podivná bytost, byl to démon vzhledu velkého humanoida zakutý v černé zbroji s obrovským mečem. Ze zad mu rostlo mnoho velmi štíhlých dlouhých muších křídel, které se spíš jen chvěli, než pohybovali. V úplné tichosti levitoval kousek od ostrůvku. Velmi pomalu otočil hlavu v hrncové přilbici širokým průzorem směrem k dobrodruhům. Z průzoru žhnuly dvě rudé oči, jinak se ani nehnul.

Na ostrůvku před obrovskou sochou mocné Ilišah byla podivná kruhová sféra z čisté energie, uvnitř ní tiše sténal rytíř v plné zbroji, vlasy i vousy měl snad metrové. Byl to Heronský rytíř.

Dno sálu mizelo v temnotě a hlubinách.

Sinupret i další Heronec v družině Dayak a Arrik okamžitě poznali Heronského regenta a místokrále, který zmizel asi před pěti lety.

Arrik sevřel rty.

Sinupret zalapal po dechu.

Dayak na místokrále chvíli koukal přivřenýma očima, prožíval krátký vnitřní souboj, ale byl již rozhodnut. Odvrátil od sféry zrak a odhodlaně vyrazil po ochozu.

Sinupret byl jeden či dva údery srdce překvapen. Pak od opasku odtrhl flakónek s elixírem síly, přivázaný koženou šňůrkou a jedním hltem jej vypil.

„Nedovolím, aby Heronskou duši ovládal démon,“ procedil skrz zuby.

Třemi ráznými kroky byl u Dayaka.

„Chcípni ty stvůro z pekel,“ vykřikl a vší silou srazil holohlavého Heronce do hlubin propasti. 

Všichni ostatní oněměli překvapením.

Pohled přes okraj, ale ukázal Dayak visícího na skalním výstupku několik metrů pod okrajem, držel se jednou rukou a druhou stále svíral kouzelný pohár. Marně se snažil získat aspoň nějakou oporu pro nohy.

Než se Samir stihl rozkoukat, Sinupret odhodlaně procedil: „Nedá se nic dělat.“

A skočil z ochozu na zachyceného Dayaka. Arrik stále nevěřil vlastním očím, Dayak se domáhal odpovědi, co se děje.

Sinupret od pasu vytrhl svůj velký starodávný sekáč, zachycen jednou rukou za Dayakovu zbroj se zapřel oběma nohama o stěnu, aby Dayaka odtrhl a zároveň mu vší silou zarazil sekáč do zad.

Dayak vykřikl bolestí. Sinupret znovu a znovu sekal Dayaka do zad a pak i do ruky, kterou se držel na skále.

Dayak s vypětím všech sil vyhodil pohár zpět na ochoz a volnou rukou začal Sinupreta škrtit.

„Kolmane, pomoz mi,“ vydralo se mu z hrdla.

Arrik sebral pohár, kutálející se po ochozu, dýkou si jedním tahem přeťal žílu na zápěstí a do poháru pustil svou horkou krev. Pozvedl pohár a narval jej Kolmanovi do obličeje.

„Tak dělej!“

Kolman vypil obsah jedním hltem, démon v něm vykřikl potěšením a celým tělem mu projel elektrický náboj.

Samir strhl luk a založil šíp. Pečlivě mířil na zmítající se bojovníky a vyslal smrtící střelu hodnou nejlepších královských lučištníků. Šíp se zaryl Sinupretovi mezi lopatky a vyjel na prsou mezi žebry.

Sinupret zaténal bolestí a zaryl sekáč do Dayakova předloktí.

Kolman se zorientoval podle křiku bojujících a skočil na oba bojovníky zmítající se na skalním výstupku s vytaseným scimitarem. Při dopadu proklál Sinupreta a zasáhl i Dayaka.

Ten se již ani se svou obrovskou silou neudržel a všichni tři se začali řítit do temné propasti.

Démon bez hnutí sledoval celou scenérii a chvíli pohledem provázel padající lidi.

„Svoji duši peklu nedám,“ při pádu stroze vykřikl těžce raněný Sinupret a podřízl si hrdlo svým starobylým obětním nástrojem.

Dayak s Kolmanem padají do propasti a cítí, jak se démon v jejich nitru začíná smát, stále hlasitěji a hlasitěji.

Arrik se Samirem ještě notnou chvilku koukají do temné propasti, i když jejich přátele jsou již dlouho pryč. Tíživé ticho jen občas přeruší zašustění podivných křídel a tiché zasténání Heronského místokrále. Démon jim nevěnuje žádnou pozornost.

Arrik sebrat Dayakův pohár a na chvíli na něj upřel pohled.

Samir to sledoval se znechucením.

„Jsme fakt prokletý.“