23. hra

Démon při levitaci opět začal lehce stoupat a jemně zašustilo jedno z mnoha jeho podivných křídel. Průzor v přilbici zase věnoval upřenou pozornost trýzněnému Heronskému velmoži vězněnému v magické sféře.

Opět se rozhostilo ticho.

Samir s Arrikem se obezřetně vydali po ochozu na okraji propasti. Tlumené modravé světlo prostor špatně osvětlovalo, i tak viděli temné stíny průchodů pravidelné rozmístěné kolem stěn.

Byly to opuštěné kobky a prostory knězů, které již dlouho nikdo neužíval. Aspoň v jedné části objevili bývalou místnost knězů, která stála za prozkoumání. Stěny stále zdobily symboly Ilmišah a v místnosti byly sochy démonů. Arrik místnost opatrně prozkoumal. Byl si takřka jist, že v rohu na pódiu musí být tajná skrýš. Už pro ty chrliče, které byly systematicky kolem rohu rozmístěny.

Posbíral zbytky závěsů a tkanin, které se v místnosti povalovaly a zacpal jimi otvory u chrličů, které jej nejvíce ohrožovaly. Pak vytáhl dýku a opatrně začal zkoumat okraj schránky a otevírací mechanismus. Zničehonic levý chrlič vybuchl a Arrika i přes rameno mu nahlížejícího Samira zasypaly ostré úlomky. Schránka se otevřela a světlo lucerny dopadlo na prastarý symbol Černé bohyně a svitek opatřený její pečetí.

Dayak s Kolmanem padali do nitra propasti. Zahalila je neprůhledná temná mlha a o chvilku později dopadli se zaduněním na tvrdou zem. Byli v široké mělké jeskyni a nad nimi byla pevná skála. Pohled ven Dayaka utvrdil, kde jsou. Opět fialová obloha a rozeklaná pustina.

Sinupretovo tělo nikde nebylo, ani jeho výstroj.

V hlavách jim zarezonoval démonův smích: Vítejte doma človíčci!

Dayak se chvíli rozhlížel a popisoval slepému Kolmanovi okolí.

Vypili lektvar býčí výdrže a vyrazili na pláň. Dayak je vedl směrem, který jen tak odhadl, prakticky nebylo podle čeho se orientovat.

Opět jim zazněl v hlavách démonův hlas: Za kus vaší duše vám ukážu cestu a Kolmanovi vrátím zrak. Hlas zněl takřka šibalsky, pokud se to v případě telepatického spojení s démonem dá pronést.

Kolman začal okamžitě klít: „Do prdele, nebudu ničí děvka, už jednou mě dostali do démona, vlastně démona do mě!“ Zachrchlal a odplivl si do prachu.

„Stojí to za hovno,“ zakončil lakonicky.

Dayak pokrčil rameny a rozhlížel se po okolí. Stejně už nevypadáme jako lidi, projelo mu hlavou.

Po chvíli tíživé ticho Kolman opět promluvil: „Tak jo, stejně nemáme na vybranou a takhle je to úplně na hovno!“

Postavili se proti sobě, mlčky vytáhli dýky a oba si prořízli žíly na levé ruce. Dayak strčil svoji levačku Kolmanovi k ústům, sám si přitáhl jeho a napil se horké krve.

Ještě se rty od krve společně démona prokleli. V odpověď slyšeli jeho smích.

Vzduch se zatetelil, v záblesku ostré záře, která oslepila oči a tlakové vlny, jež je málem srazila, se před nimi zhmotnil mocný Cornugon.

Byl obrovský, stál pevně rozkročen a jeho ocas neklidně švihal vzduch. Každý běžný smrtelník by vzal nohy na ramena a prchal až do vypuštění duše. Ale oni oba jej již znali, nezvaného hosta ve svých tělech, mnohokrát jej potkali v nočních můrách a nejednou s ním rozmlouvali.

Dayak byl takřka klidný.

„Ty zmetku, teď z tebe vyrvu, co je moje! Vykřikl Kolman a širokým sekem se na démona vrhl. Ten bleskurychle odrazil sek a drtivým úderem pařátu Kolmana srazil k zemi. Pak jej popadl a pozvedl do výše.

Dayak se zhluboka nadechl a s pomocí veškeré sebekontroly se ovládl.

„Jste moji, červíčci!“ zaskřípěl démonův hlas jedovatě. Zvuk byl hlasitý a velmi nepříjemný. Kolmana ovál štiplavý horký smrad.

Dayak jej chvíli sledoval, rukou nepřítomně držel starodávný symbol Ilmišah na krku, nabyl přesvědčení, že se jedná jen o věrnou iluzi, démon je někde schovaný v bezpečí!

Démon pozvedl Kolmana před svou tlamu a plivl mu do obličeje olejovitou slinu, kloubem prvního prstu protřel vzpouzejícímu se Kolmanovi oční důlky.

„Tohle je snad zbytečný,“ procedil Dayak skrz zuby s rukou na jílci.

Démon k němu otočil rohatou hlavu.

Úder srdce jej bez hnutí sledoval. Pak praštil Kolmanem o zem, ukázal pařátem k malému pahorku na obzoru: „U prostřední skály je brána zpět.“

Opět záblesk, imploze a byl pryč.

Kolman si protíral oči a mžoural na okolí po delší době opět nabytým zrakem, jeho pohled se zastavil na Dayakovi, který valil oči.

„Co na mě tak čumíš?“ pronesl podrážděně.

Dayak jen pokrčil rameny a odvrátil zrak. Kolmanova kůže byla černá jako uhlí.

Mlčky vyběhli směr pahorek.

Samir s Arrikem pečlivě prozkoumali zbytek podzemí. Nakonec po ochozu obešli celou propast a opět se vrátili k místu, kudy vešli. Chvíli koukali na rozsáhlou mozaiku přes kterou je sem převedl Dayak. Samira neustále znervózňoval levitující démon za jejich zády.

Arrik se hlasitě modlil k Černé paní, aby jej převedla zpět a nakonec dle nejlepšího svědomí oba převedl do předsálí. Postupně se vrátili až do sálu s portály, ještě jednou pečlivě přezkoumali všechny obrazy na stěnách a podlaze. Zda snad nepřehledli nějaké znamení. Posléze se utábořili u fontánky na druhé straně sálu a vyčkávali, zda se nevrátí jejich přátelé. Samir chtěl toto prokleté místo co nejrychleji opustit, ale Arrik jej uklidňoval, že by se přeci jen mohli bojovníci vrátit.

Běželi snad celou věčnost, jen díky lektvaru ještě nepadli vyčerpáním, ale pahorek již nebyl daleko. Dayak spatřil tečku, jež se objevila nad obzorem a začala se zvětšovat. Oba ještě zrychli, utíkali tak rychle, jak to šlo. Ale lítač se nezadržitelně zvětšoval, za chvilku jim k uším dolehl jeho řev. Obrovská obluda s blanitými křídly a ohyzdnou hlavou, trochu se dala přirovnat k pokroucené hlavě obřího medvěda stažená z kůže.

Provedl širokou zatáčku, strašlivě zařičel až krev tuhla v žilách, ale víra v Ilmišah je ochránila, pak se rovnou vrhl na Kolmana. V mžiku začal strašlivý boj, oba bojovníci do stvůry sekali hrdinskými ranami. Ale potvora svou ohyzdnou mordou drtila vše, co bylo v jejím dosahu. Boj ještě neskončil, když se nad obzorem objevili další tečky.

Z obou bojovníků crčela krev a stvůře náramně chutnala, byla přímo rozběsněná.

Oba stvůře zasadili rány, po kterých by jakákoliv známá potvora skonala, ale obluda se ještě zákeřně zahryzla do Kolmanovi hrudi a začala mu drtit žebra.

Dayak ji brilantním úder z posledních sil usmrtil. Vyrval jí bezvládného Kolmana z čelistí a dovlekl ke skalisku. Ve skále byl velmi umě vytesán portál zdobený složitými obrazci, vedle sokl s mističkou ve výšce žaludku. Pro Dayaka nebyl problém dostat do něj svou krev, crčela mu z mnoha ran.

Krev vyrazila z mističky a cestičkou v kameni velmi rychle objela portál, jakmile se oba pramínky krve na druhé straně spojily, portál se rozzářil a následně změnil na černou hladinu se stříbrnými odlesky.

Dayak pozvedl Kolmana takřka na nohy a vší silou jej hodil do portálu.

Sám se ještě rychle rozhlédl, blížili se další lítači. Jejich křik musel být slyšet na míle daleko.

Plivl na zem těsně vedle portálu a rázně vkročil do portálu.

Arrik zrovna klimbal, světlo lucerny ani nedosáhlo ke všem stěnám, zurkot vody ve fontáně jej uspával. To Samir byl v tomhle nepřátelském prostředí ve střehu.

V dálce u portálů se zablesklo a jeden z portálu se rozzářil, načeš se opět ponořil do tmy a jen občas se na tu dálku zlověstně zaleskl.

Samir vzbudil Arrika a sám vytasil scimitar.

Arrik vyskočil, pozvedl lucernu a pomalu postupovali k portálům.

S žuchnutím z portálu vypadlo bezvládné tělo.

Přiblížili se, byla to postava válečníka, velmi povědomá. Světlo lucerny osvětlilo bezvládného Kolmana, oba zalapali po dechu.

Než stihli cokoliv říci, do místnosti vpadl Dayak. Krev z něj crčela, tvář měl tmavou a už i on měl na tváři ztvrdlá místa jako dřív Kolman.

Široce na oba zazubil, Arrik neskrýval radost nad tím setkáním. To Samir je obezřetně pozoroval s odstupem několika kroků.

Arrik již ukazoval k jejich provizornímu táboru a pomohl Dayakovi dovléci Kolmana k fontáně.

Rychle oba Kolmana prohlédli a ošetřili mu rány jak nejlépe dovedli, mezitím Dayak ve zkratce rychle shrnul, co všechno se jim tam stalo.

Když byli hotovi, Arrik vyndal z batohu vzácný pohár Černé bohyně a s vážnou tváří jej podal Dayakovi.

„Ten patří tobě příteli.“

Dayak jej přijal a chvíli si jej prohlížel v ruce, jakoby si přehrával nějaké vzpomínky. Pak se zahleděl na Arrika.

„Koukám, že máš nový symbol,“ pronesl s úsměvem.

Jak čekali na Kolmanovo zotavení, došli jim poslední zásoby jídla.

Kolman blouznil. V nestřeženou chvilku Dayak pošeptal Arrikovi: „Von už nechce krev, chce maso!“

Samir je stále ostražitě sledoval a pro jistotu sám vypil lektvar býčí výdrže.

Když byl Kolman schopen aspoň chvilku stát na nohách, přesunuli se do nejvyšší síně hned u vchodu. Krom Samira už všichni hladověli.

Další noci Arrik opatrně svým symbolem otevřel vrata chrámu. Venku byla tma, na nebi se třpytily hvězdy. Samir vykoukl na průzkum a během pár chvil ucítil přítomnost kostlivců, jež toto místo hlídali. Opět se vrátil dovnitř a opatrně vrata opět zamkli.

„Je noc, vyrazíme za dne, to jsou kostry zalezlé,“ pronesl suše.

Kolman již opět mluvil a opatrně se pohyboval.

Dayak s Arrikem a Kolmanem meditovali nad rozsáhlou plastikou na stěně tohoto sálu. Arrik rozluštil písmo na zdi a srovnal jej s písmem na svitku. Bylo to prastaré písmo řádu.

Plastika plná démonů a lidí ukazuje minulost i budoucnost.

Ze svitku začal číst proroctví o branách a o otvíračích bran.

Druhý den se vykradli z chrámu a nejvyšší možnou rychlostí se vydali k pobřeží a pak dál k majáku Kerleff. Dayak a Kolman se radši pořádně zahalili dle zvyku jižanů. Místo dobře znali a hlavně Arrik byl v Kerleffu velmi vítán. Většina místních se k němu chovala jako k velmoži. Osobně za doprovodu místních došel zkontrolovat maják a též jak si vede jeho správce tesař Baril, kterého loni jmenoval do služby.

Maják byl v dobrém stavu, Arrik potěšen to zprávou dal Barilovi 5 zlatých denárů na další chod. Místní z toho byli velmi rozradostněni. Večer byla v krčmě velká chlastačka a hostinský zářil spokojeností.

Ulovit loď do velkého přístavu nebyl žádný problém. A než se dal Kolman úplně dohromady, již viděli bílé stavby Almgorthu.