26.hra
Přístavní chrám plný otrávených a umírajících civilistů vybudil mnichy k maximálnímu nasazení.
Otrávení studny i rejdy kultistů v dobitém kupeckém sídle byly detailně prošetřovány a nakonec podrobeny i magii. Dobrodruzi byli přizváni ke zhlédnutí scény těsně před svým útokem na kupecké sídlo.
 Všichni se shromáždili v podzemním sále. Uprostřed místnosti, stroze ozdobené jen několika gobelíny s motivy Černé bohyně, stál vyřezávaný stojan z hadího mahagonu, který držel velkou křišťálovou kouli. Velmistr po krátké modlitbě soustředil svou mysl na kouli, kde se pomalu ustálil obraz. Obraz byl stále zaměřen na jednoho z ozbrojenců a tak mohli zbylé kultisty sledovat pouze v okamžiku, kdy se dostali do zorného pole koule.
 Tohodle jsem zabil, proletělo Kolmanovi hlavou.
 Na dvorku rozmlouval muž v bohatě zdobeném jižanském hávu plném zlatých výšivek se svými ozbrojenci. Vzdáleně byl slyšet hovor, ale nic konkrétního, jen je nabádal k opatrnosti.
„Zatím neznáme jeho jméno, říkají mu jen Kupec,“ zašeptal starý kněz.
Začal být slyšet hluk davu. Strážce se přesunul na hradbu sídla, vedle něj se objevil velitel ozbrojenců, z kapsy vytáhl roh nějakého neznámého zvířete. Pronesl krátké zaklínadlo a otvor rohu namířil na dav před branou sídla. Z rohu během mžiku vytryskl tekutý oheň, který se zformoval v kouli, jež udeřila do davu. Velitel stráže se tomu hlasitě zasmál. Jeho smích utnuol vyjeknutí, když ho do boku zasáhl šíp, než oba prchli z hradby, zasáhl ho ještě druhý. Opět sešli na nádvoří, kde velitel rychle rozdával rozkazy. Z domu vyšel Kupec.
 „Harfote, jdeme,“ přikázal veliteli stráže. Dva muži naskočili do kočáru, který zmizel z obrazu. Ozbrojenec chvíli postával na nádvoří a vykřikoval rozkazy. Pak vytáhl meč a několikrát jím švihl vzduchem. V obraze se objevil Kolman, pomalu dokráčel až muži. Čepele se střetli v šermířském souboji. Muž procedil několik jedovatých urážek, ale Kolman bojoval beze slov, úsporně a se smrtící přesností. Zasadil strážci několik vážných ran. Z domu vyběhl další strážce, kterého si vzal do parády Dayak, jež se též přidal do souboje. Kolman se vyhnul smrtícímu útoku a probodl muže v místě žaludku. Ten se pokusil o poslední kletbu, ale podlomili se mu kolena a sesul se mrtvý k zemi.
V sále to souhlasně zamručelo. Obraz v kouli zešedl a pak se vytratil.
„To je zatím vše, co víme. Byli velmi opatrní. Neznámý kupec se s ozbrojenci stýkal jen minimálně a znali jej pouze pod přezdívkou Kupec. Šéf jeho stráže si nechal říkat Harfot. Oba uprchli podzemní chodbou,“ zakončil velmistr.
Skupinka se rozešla za svými úkoly. Po hodině dobrodruzi obdrželi skicu uhlem zachycující kupce na dvorku. Jeho šat byl vykreslen velmi pečlivě, postava byla bez rysů v tváři.

Bylo na čase vyrazit do města. Jen co opustili klášter, tak je na hlavním schodišti zastihl zjizvený úlisný muž, představil se jako Morro. Pogratuloval jim k jejich úspěchům, jež byli představeny při slavnostním večeru a nabídl své služby, aby jim pomohl s vyšetřováním, přičemž si mimoděk hladil symbol Ilmišah. Do hovoru se přidal i Badag, který pobýval mimo klášter a nechával jej sledovat. Jakmile mu ukázali skicu, okamžitě se nabídl předat ji Ibrahimovi a nechat po Kupci pátrat, s čímž ostatní souhlasili. Vytrousil se směrem k nuzné hospodě, kde přespával, za prvním rohem narazil na svého osvědčeného špeha, žebráka Vočka, kterému vtiskl roličku papíru do ruky a poslal jej promptně za skřetím šéfem.

Vyrazili prozkoumat místo posledního boje osobně. Kupecké sídlo hlídalo několik strážných a další přehazovali vše, co bylo na dvoře.  Parťáci zkušeně ukázali svou autoritu a vyrazili do domu. Bohužel nic užitečného v něm nebylo a tak šli prozkoumat podzemní cestu.
Úzká chodbička ústila do širší chodby stok, světlo luceren osvětlovalo plesnivou klenbu, úzký chodníček a hnědou smradlavou vodu, která zde byla skoro stojatá.
Rozdělili se, Kolman, plný nedůvěry, si vzal Morra, aby ho měl pod dohledem a vyrazili vlevo.
Badag s Arrikem šli vpravo. Došli na konec chodby na křižovatku, hned za rohem ležela mrtvola muže. Pečlivě jej ohledali, dle hluboké rány v oblasti pravé ledviny byl úkladně zavražděn. Badag si najednou všiml, že muže od vidění zná.
„To je jeden z našich,“ zašeptal.
Vrátili se na křižovatku, přeskočili bublající stoku a pokračovali dál. Na dalším rohu opatrně obhlédli situaci, několik metrů za rohem byl výklenek, ve kterém nehybně stála postava.
„Je tam nějaký strážce,“ šeptal Badag.
„Je podezřele nehybný,“ doplnil Arrik „řekl bych, že to je nemrtvý!“
„Co tu dělá? Toho sejmu!“
Badag vstoupil do uličky a vycenit své skřetí tesáky do prázdných očních důlků. Nemrtvý otočil hlavu, v tichosti kostrbatou chůzí vyrazil ke křižovatce. V ruce třímal sekeru bez jediného pohybu. Skřet vytasil své ostří, zbraně třeskly. Badag supěl pod tvrdými údery. Ale jeho čepel nemrtvého postupně okusovala.
Arrik to sledoval v komíhání vlastní lucerny, pokud byla příležitost a čepele dost daleko, nakoukl za roh.
Skřet zdrcující ranou přerazil žebra půlky hrudníku, hlava odpadla a žbluňkla do stoky. Zbytek kostí se  sesul na zem.
Badag se opřel o stěnu a hluboce oddechoval: „Teda ten byl tuhej, už jsem myslel, že rozseká on mě.“
Arrik si přiložil prst na ústa ve výmluvném gestu. Badag ovládl svůj dech. Arrik opatrně sledoval zpoza rohu výklenek. Do stoky nakoukl muž v kněžském rouchu. Rozhlédl se a opět zmizel, uslyšeli tlumené přibouchnutí dveří.
„Pokud mě zrak nešálil, tak to byl uctívač Asíji,“ pronesl Arrik bezbarvým hlasem.
Vyrazili zpět.
Badag se sklonil nad mrtvým členem gildy, zašeptal poslední sbohem, jak káže zvyk a mrtvolu svalil do proudící stoky.
Vrátili se až do kupeckého sídla.

Morro zkoumal každý výklenek, každý roh zda neobjeví něco zajímavého. Kolman jej obezřetně sledoval a vyčkával, zda nespatří jakýkoliv náznak zrady či pohyb, který vyvolá pochyby.
„Tady jsou používané dveře,“ pronesl Morro nečekaně. Kolman překvapeně stočil pohled na zašlá, rezavým železem pobitá dvířka.
„Tak je otevři, zjistíme, co se tam skrývá.“
Morro se sklonil k zámku, po chvilce ve dveřích chřuplo a pomalu je otevřel.
Uvnitř byl tmavý sklep plný sudů, džberů, karaf a lahví. Morro to rychle přejel pohledem, na polici jej zaujala umně tvarovaná lahev.
Pravý Orbejský rum, to se cení! Lahev se v mžiku přesunula do Morrova batohu.
Opatrně vyšlapali schody, otevřeli dveře a vešli do kuchyně jakési taverny. Kuchař se rozklepal strachy, rychle jej uklidnili a vešli do taverny. Kde na chvíli utichl veškerý hovor. Cítili tázavé pohledy hostů i obsluhy.
Kolman se pořádně napřímil a pronesl do ticha hlubokým hlasem: „Kontrola stok.“
Než se kdokoliv zmohl na odpověď, vyrazili ven. Tam si se smíchem oddechli a namířili zpět ke kupeckému sídlu.

Po rychlé poradě zverbovali dva strážné z dvora a vyrazili opět do podzemí rovnou k tajemným dveřím, kde se ukázal kněz Asíji. Žádný další nemrtvý tu nebyl.
Arrik pozvedl obočí, poklekl k zámku a marně s ním několik minut zápasil. Pak pokrčil rameny a pustil k zámku Morra, ten zámek během chvilky ovládl a dveře odemkl.
Opatrně vstoupil do setmělého sklepa. Podlaha se plynule zvyšovala, kolem obrovské sudy na víno. Všichni dobrodruzi se nahrnuli dovnitř, někdo však svou neopatrností aktivoval skrytý mechanizmus. Jeden sud se dal do pohybu a navalil se na dveře. Byli rádi, že to nikoho nerozdrtilo. Bohužel to odřízlo oba naverbované strážné ve stoce. Sud byl plný vody a nedalo se s ním pohnout. Badag do něj alespoň udělal díru, aby voda vytekla.
Pomalu se vyplížili do přízemí. Vešli do chodbičky, která ústila do sálu, již zde byl pěkný mumraj.
Arrik mrsknul lucernu po kněžím Asíji, kterého viděl na protější straně u stěny. Byl to mistrovský hod, lucerna trefila kněze do obličeje. Do chodbičky se nahrnuli ozbrojenci, naštěstí byla dost úzká. I tak Kolman sám odrážel dva. Arrik a Morro pokračovali dál chodbičkou až ke schodům a pak nahoru na ochoz.
„Osm ozbrojenců, dva kněží Asíji, několik kupců a personál,“ hlásil Arrik z hora.
Morro se vzdálil, seslal na sebe kouzlo neviditelnosti a vydrápal se oknem na střechu hostince.
Kolman urputně bojoval s oběma válečníky, hrdinně odrážel jejich útoky, ale bylo nad jeho síly oba skolit. Přesto i z mužů crčela krev.
„Abdul Jansen!“ vykřikl Badag jméno muže, který měl dle všech předpokladů zemřít jako oběť bohyni při svátku Ilmišah. Muž se otočil k bojujícím a začal kvapně organizovat evakuaci.
Kolman se s Badagem zahákli za lokty a v boji se mistrně přehodili. Nyní čelil útokům válečníků skřet, který je také nešetřil. Válečníkům pomáhali další dva a postupně Badaga zatlačili až ke schodům. Ten nezaváhal a v pravou chvíli se odpoutal z boje, vyběhl za ostatními nahoru, kde opět zformovali obranu.
Válečníci otočili a jako poslední opustili hospodu.

Morro ze střechy sledoval, jak se do ruchu ulice nenápadně mísí prchající z hospody.
 Zpozorněl, z hospody vyšel muž, který vypadal prakticky stejně jako Dayak před povýšením v Přístavním chrámu, chvatně se rozloučil s kněžími a několika bojovníky a zamířil nahoru k  řemeslnické třídě. Morro jej opatrně sledoval. Dayak naskočil s jedním bojovníkem do kočáru a vyrazili na jih.
Morro seskočil na ulici a přiběhl k vozkovi, jež se právě chystal na káru taženou koníkem nakládat zboží.
„Jménem Ilmišah zabavuji tvůj povoz,“ vykřikl a vtiskl muži do ruky zlatý denár. Než se zmohl na odpověď, vyskočil na káru a švihl opratěmi. Kočár byl už v dálce, řítil se za ním co stará kára, koník a jeho dovednosti zvládali. Z kočáru vykoukl muž. Po chvilce vyskočil a postavil se Morrovi do cesty.
Morro s károu smýkal sem a tam po ulici, kolemjdoucí uskakovali na všechny strany. Bojovník vhodil do cesty kus stánku s nádobím a sám se chystal Morra setnout. Ale Morro předvedl zázračný manévr, kára přeskočila zbytky stánku a ještě odrazila bojovníka. To snad zasáhla sama bohyně.
Morro vyvedl káru z města. V dálce viděl ploužící se kočár. Přiřítil se k němu, ale vozka jen pokrčil rameny. Poslední cestující prý vyskočil hned za bránou. Nasupený Morro se vrátil k bráně, aby se od žebráků dozvěděl, že z kočáru vyskočil podsaditý námořník, jež zmizel někde ve starých docích.

Ostatní prozkoumávali hospodu. Badag v horním patře procházel pokoj po pokoji. Usmálo se na něj štěstí, v jednom z pokojů byl ještě nahý návštěvník i s děvkou.
Kolman v sále našel jen hostinského, který se krčil za pultem. Kolman jej chytil pod krkem, pozvedl a pořádně s ním zatřásl.
„Vyklop, co víš!“ zahřměl.
Hostinský něco drmolil a po kolenou se doplížil až k nejzazšímu rohu výčepu, tam rychle zašátral, shodil pár džbánu a bleskurychle si něco narval do úst. Nechutně se na Kolmana zašklebil a věc rozkousal.
Začal sebou mocně škubat, pak to vypadalo, že v jednom okamžik po něm přeběhl plamen a rozpadl se na popel. Arrik s Kolmanem na sebe nevěřícně koukali. Kolman došel ke skrýši a strčil si do kapsy dvě zbývající kapsle.

Badag pomalu vytasil meč a s vyceněnými zuby kráčel k posteli. Nahatý muž byl dost vyděšený. Skřet přišlápl zlatý symbol drápu, jenž ležel na podlaze.
„Pusť mě a všechno ti řeknu,“ žadonil naháč. Skřet se na chvilku zamyslel a pak přikývl. Vyhodil děvku na chodbu a dohodl se s mužem, že mu za informace dá i základní oblečení.
Muž se oblékl, postavil se přímo proti Badagovi a chvíli mu hleděl do očí.
„Pracujeme pro rodinu de Wrag,“ pronesl tiše a vyskočil z okna.
Badagovi se jako ozvěna stále vracelo jméno mocné rodiny velkého přístavu.