29. hra
Ani neměli čas si pořádně odfouknout.
Arrik s Morrem měli plné ruce práce, aby trola udržel víc mrtvého než živého.
Ostatní chvatně vyrazili na dřevo a pak začali trola čtvrtit a pálit. Byl tak obrovský, že na dřevo šli ještě mnohokrát a pálení trvalo řadu dnů.
Skřeta, kterého zajali při útoků, zavřeli do podzemní kobky.
Mezitím Arrik s Dayakem a Kolmanem připravili rychlý rituál, kterým chtěli poděkovat bohyni za přízeň. Dayak po delší době vybalil pohár, všichni tři do něj dali krev, přidali ještě krev mrtvého střetího kapitán a Dayak do poháru vložil i jeden z rubínů.
Arrik pronesl velmi obřadnou modlitbu a vše věnoval Ilmišah.
 Potěšilo je zjištění, že černá bohyně dar přijala.

Jakmile byl trol dostatečně spálen, začali si dělit kořist. Důležité bylo co s létajícím kobercem. Dayakův i Kolmanův test skončil nehezkým pádem, kterému se všichni smáli, až se za břicho popadali. Oba se zapřísáhli, že na tento čertovský vynález již nikdy nevkročí.
Zato Morrovi se na koberci velmi dařilo a celkem rychle jej ovládl. Během chvíle se proháněl po nádvoří a moc po koberci zatoužil. Toho využil Dayak a lstivě nabídl Morrovi koberec s podmínkou, že se též jako člen družiny musí napít z poháru.
Morro chvíli váhal, ale k Dayakovi se přidali Kolman s Arrikem a tak dlouho naléhali, až Morro souhlasil. Samir to nemohl dál sledovat a s Badagem znechuceně odešli.
Kolman se řízl do dlaně a do poháru začala kapat jeho tmavá krev. Arrik slavnostně pozvedl pohár a jako zkušený kněz tuto chvíli obalil do vznešeného hávu velkými slovy o odvaze, statečnosti a oddanosti bohyni. Pak předal pohár Morrovi, který po pohledu na jeho obsah dost znejistěl, ale nabádán slovy o bratrství a vnitřní touha po koberci nakonec umlčeli jeho rozumnější já, které ho před tímto varovalo a vypil obsah poháru.
Tak Morro, vyslanec z královského dvora přijal krev démona a vydal se na cestu krve, z které není návratu.

Nyní se rozhodli pro nejdůležitější čin.
Musí vniknout do svatyně a zapudit démona, kterého tam před pár lety vypustil Edgar Schulin a vlastně oni všichni. Plán byl vcelku jednoduchý, vlastně obsahoval pouze snahu přesvědčit ostatní členy družiny, aby do tohoto šíleného plánu šli.
Arrik všechny varoval, že díky svým schopnostem si je celkem jistý, že démon ve svatyni zůstal a patrně ho budou muset zabít.
Plni nervozity se shromáždili v podzemí před zapečetěnými vraty do svatyně Ilmišah. Ani moc nemluvili. Zapálili několik pochodní a nervózně svírali jílce zbraní. Chyběli i tradiční vtípky.
Arrik všechny mlčky obhlédl, radši provolal požehnání bohyně, aby jeho parťáci stoupli na duchu.
Pak vložil svůj prastarý symbol do výřezu ve vratech a začal jím pomalu otáčet. Ozvalo se několikeré tiché dunivé klapnutí a Arrik dveře jedním mocným máchnutím otevřel.
Uvnitř byla tma a smrad.
Okamžitě do svatyně letěli první pochodně, aby osvítili vzdálenější části sálu.
Válečníci opatrně vcházeli dovnitř ve stokrát nacvičené formaci. Rychle se rozprostřeli do diamantu, aby se co nejlépe kryli.
V zadní části zdemolované svatyně se nepřímila obrovská zelená stvůry se strašlivou tlamou.
Vydala příšerný skřek, po kterém by běžný člověk vypustil duši, i tak zůstal Morro s Badagem stát jako opařený a nebyli schopni pohnout ani jedním prstem.
Ostatní válečníci vyrazili k démonovi.
Obřím skokem přeskočil zelený démon kamenný oltář. Při dopadu se od něj rozjela ohnivá stěna jako kruhy po hladině.
Zasažení byli všichni ve svatyni, ale nebyl čas ani sledovat svá zranění. To co následovalo, se podobalo šílené noční můře a přece kratičkému okamžiku.
Démon zaútočil šílenou rychlostí a jeho drápy rvali vše, brnění pro něj nebyla žádná překážka.
Kolman se na něj vrhl a sekal jej tak strašlivě, že toho ani smrtelník nemůže být schopen. Dayak se též se svým kopím od černé bohyně vrhl na démona a Samir je zdatně doplňoval. Všichni byli sehraní jako dokonalý stroj na smrt.
Démon na kratičký okamžik jako by znehybněl, Arrik si všiml, že má na drápech maso někoho z jeho přátel a též, jak se od něj pomalu oddělila kapka krve, která se snášela na dlažbu, ale dopadnout nestačila.
Netvor opět strašlivě zařval a z jeho těla vyrazil kruh plamenů, který projel svatyní. Než dojel ke dveřím k ochromeným dobrodruhům, Dayak vši silou zaryl kopí do ohyzdného zeleného těla a Kolman strašlivým sekem démonovi proťal hrdlo.
Obludné zelené tělo se složilo na zem, ticho podtrhovalo doznívající bublání černé krve a občasné zaškrábání drápu o dlažbu v poslední křeči.
Všichni tři bojovníci hlasitě oddychovali, až nyní si začali hasit doutnající oblečení a obhlížet strašlivé rány, které jim démon uštědřil.
Nyní to celé byl jen děsivý okamžik, strašlivý boj skončil dřív, než dopadne do oblak vystřelený šíp.

Všichni válečníci byli těžce zraněni démonskými pařáty.
Jak se tak prohlíželi, Kolman se ve své krvavé euforii na chvilku otevřel démonovi v prokletém meči, který nosil. Rozběsněný démon do něj vtrhl se strašlivou silou a než odezněl jeden úder srdce, Kolmanovi se černě zaleskly oči a v příštím okamžiku hbitým útokem zasekl svůj meč do Samira.
Přímo cítil, jak si démon pochutnává na Samirově čisté krvi, na chvilku si to vychutnával a pak začal uvažovat, zda do Samira meč opět nezanoří, byl to nádherně opojný pocit.
Ostatní byli chvilku jako opaření, pak se semkli kolem Samira a na Kolmana výhružně vytrčili zbraně.
Kolman si ještě chvilku vychutnával ten opojný pocit, pak zaútočil znovu.

Vzduch naplnila magie.

Těsně před skupinkou kolem Samira ze zmotnila sotva viditelná obrovská pěst, obří silou nabrala Kolmana a přirazila jej až na zeď svatyně.

Na chvíli ztratil vědomí. To si Lavazara hlídala svoji investici.

Kolman se postavil a přišel zpět před skupinku.
Bylo tíživé ticho.
Kolman si nejistě odchrchlal, pod kůží jeho temné tváři rychle přejížděly boule.
„Samire, sice ti nevěřím a ty nevěříš mě, ale omlouvám se ti. Dávám ti všechno co mám, aby sis koupil lepší zbroj,“ zakončil suše.
To situaci trochu odlehčilo a všichni radši začali zkoumat svatyni. Arrik prohlédl válečníky a poskytnul jim první pomoc s nejhoršími zraněními.
Badag prozkoumal skrýše a našel několik zajímavých drobností, mezi nimi zlatý řetěz, sošku a roucho. Povzbuzen tímto úspěchem v jinak mizerném dnu, popadl scimitar, co tu zůstal po skřetech a vyrazil do kobek. Uvolnil skřeta a hodil mu meč k nohám.
„Zemři jak se na nás sluší a patří!“
Skřet zaútočil a rozsekl Badagovi rameno, ale to byla poslední věc, kterou stihnul. Badag jej nemilosrdně zabil, pak si odřízl maso z ramene a bicepsu a vyrazil zpět.
Skřet nahoru dorazil vesele a ve své mohutné čelisti s požitkem žvýkal maso člena svého druhu.

Arrik nabral démonskou krev, vložil ji do obětní nádobky na oltáři a odzpíval modlitbu k Ilmišah.
Dotklo se jej osvícení, jeho pohled letěl přes velký prales až někam daleko na severovýchod. Tam se rychle přiblížil k obrovské svatyni podivných tvarů. Musela to být chrám Asíji, blesklo mu hlavou.
Na schodech i uvnitř se tísnili stovky dobře vyzbrojených skřetů, to nebylo žádné vojsko chudáků.
Pohled se přesunul až k oltáři, za ním mocně gestikulovala bizarní postava. Kněz v rouchu neměl ústa, ale jen několik chapadel jako chobotnice a velké oči bez bělma.
Arrik uslyšel ve své hlavě hypnotický hlas, který všechny v chrámu burcoval: „Je na čase vyrazit a utopit nepřátel v jejich vlastní krvi, naše bohyně si žádá jejich duše!“