38. hra

Družina byla „ubytována“ v hradním žaláři. Přesto však se k nim strážci jako k vězňům nechovali. Kolman a Badag byli na samotkách a ostatní obývali společnou celu.
Rány jim vyléčil náš zvláštní léčitel, který se nepozastavoval ani nad Kolmanovými živými boulemi po těle, natož nad jeho popelavě šedočernou pletí.
V žaláři nebyli sami. Byla tam různá škála vězňů, mezi nimi i ženy. Postupně s nudou v celách se s ostatními vězni začali bavit. Nebo tedy spíše se bavili nad tím, když jim prohodili mřížemi kousek žvance. To se i strážní připojili k zábavě. „Vsázím denár na támhle toho vazbiče s jedním okem“
Ve chvíli, kdy strážný inkasoval denár, jednooký „vazbič“ už žvýkal skývu chleba.
Jak to tak ve vězení chodí, všichni vězni byli nevinní. V jednom se ještě shodovali. S naším Baronem se nevyjednává.
I když se družina hlasitě ozývala, jak dlouho jako je tam budou ještě držet, strážní jen odpovídali: „Až přijde váš čas, tak si vás baron zavolá.“
Baronův čas přišel přesně o půlnoci, kdy do žaláře vstoupila větší skupina strážných a při pohledu na jejich fyzické proporce se dalo lehce uhodnout, že náš pán neponechává nic náhodě.
Vedli je nocí do hlavního sálu, kde na stěnách visely různé typy mečů, štítů a jiných zajímavých zbraní. Stráže se však zkušeně postavili tak, aby hned jednali, kdyby někoho z družiny napadlo si zbraň více prohlédnout či rovnou vyzkoušet.
Zbraně pro magicky senzitivní přímo údajně svítily. Nejvíce však meč a zbroj, co visela přímo za velkým polstrovaným křeslem stojícím na nevelikém bohatě zdobeném trůnu.
Chvíli čekali, než se otevřely dveře a do nich vstoupil náš milovaný Baron v početném doprovodu dalších stráží a jiným zvláštních lidí. ON byl statný v drahých šatech a zkušenému oku neušlo, že byl i hodně letitý. Pokud někdo nevěřil Morrovi, který to už říkal v cele, teď to bylo jasné. Baron byl přece upír. A nebyl sám. Za ním přicházela překrásná žena s plavými vlasy, ale těch si málokdo hned všiml, protože byla oblečena do průsvitného závoje, který jen letmo zahaloval všechny krásy ženských křivek. Než však kdokoliv spočinul pohledem do hloubky ženských zákoutí rozkvetlé zahrady, už na něm visel Baronův nebezpečně ledový pohled. Na stráže ani pohledět nemusel. Bylo vidět, že jim vládne tvrdou nemilosrdnou rukou.
Mlsně jí shlédnul i Kolman, který celou dobu i při příchodu Barona hleděl na starobylý obraz bohyně Ilmišah převtělené do přenádherné dívky. Baronův pohled přešel klidně otočením zpět na obraz. Znalým družijníkům byl původ baronovy společnice jasný. Krásná úpírská čarodějka. Jasné to bylo i Morrovi, který však své oči dlouho nemohl ovládat.
Družijníci se lehce uklonili a Baron jim pokynul hlavou jako projev pozdravu.
Ostatní doprovod se skládal s dalších čarodějů a svalnatých po zuby ozbrojených vojáků.
Jako první si sedl do svého křesla jeho milost Baron. Zkoumavým zrakem si prohlíží návštěvníky. Dlouho, snad věčnost jakoby na něj čas nedělal dojem. Družijníci čekali, až na ně promluví. Někoho jim vzhledem připomínal.
 „Zajímavý byl váš příchod“, promluvil konečně, ledabyle. „Jeden by si řekl, že spěcháte do márnice“, přejížděl po družině pohledem, „nebo do pekla“ a zastavil se u Kolmana. Prohlížejíc si Kolmana, praví dál. „Možná bych vaši přítomnost jako hostů chvíli snesl, ale nesete sebou velmi nebezpečnou věc. Rád bych se na ni podíval,“ pronesl bez okolků a než by čekal na odpověď, pokynul staršímu mágovi. Mág přešel ke Kolmanovi a mlčky si vyžádal šupinu.
Potom postoupil bokem s šupinou v ruce a začal kouzlit. Před ním vykouzlil v prostoru obraz jakési sluje. Po té nechal pohled obrazu se přesouvat k velké hromadě čehosi třpytivého. Hromada se přiblížila. Někdo v sále hlasitě vydechl. Byl to kopec zlatých předmětů, diamantů, rubínů, smaragdů, mocných zbraní a jiných vzácných věcí. Po krátkém vychutnávajícím prohlížení pokladů zastínilo výhled obrovské žluté oko. Dračí oko! Z úzkou tmavou štěrbinou uprostřed! Štěrbina se ještě stačila roztáhnout, ale to už udýchaný mág obraz ukončil. Přesto většina vojáků se sklátila k zemi. Ostatní i v družině měli, co dělat, aby pohled vůbec ustáli. V tu chvíli vyskočila krásná čarodějka a u rychlých pohybů rukou doslova čeřící vzduch jako vodu vyslovovala ochranná kouzla. Ostatní jí pak chvatně ještě pomohli, až tu stáli všichni udýchaní a překvapení.
Náš pán se rychle se vrátil do reality a zkoumavě sledoval Samira, který obcházel odpadlé vojáky a mocným lokem ze své kořalky je vracel na nohy.
„Máte s drakem nějaké plány?“ zeptal se Baron vážně s lehounkým přízvukem ironie.
Předstoupil Arrik a Baronovi stručně vylíčil, kam se družina ubírá a proč. Ten chvíli mlčí a pak nabídne: „Mohu vám s ní pomoci, když pomůžete vy mně. Jen na šest měsíců vám jí tu uschovám, když mi sem živého přivedete mého nezbedného syna“, řekl bez sebemenšího náznaku otcovského citu.
A tím to bylo venku!
Najednou si všichni naráz uvědomili, koho jim baron připomínal. Baron byl otec Kosty Chrizuly!
„Ve vašich očích vidím, že ho nejspíš znáte.“ Houkne Baron a dovypráví jim strasti s Kostou, který se vymanil z otcova vlivu a dělá si co chce. „Hlavně se přidal k Asíje!“
„K tý čubce!“, procedil někdo z družiny.
Družina souhlasila. Ještě pak předstoupil Arrik a pronesl smělou žádost, aby jim Baron poskytnul pár růbínů. Baronův pohled byl nejprve udivený, a když se mu přes pohled přetahoval temný stín, Arrik rychle vysvětlil důvod jeho žádosti. Když se Baron uklidnil, řekl, že vlastně o mocném poháru ví, ale že rubíny nedá zadarmo. První, kdo přišel s nabídkou byl překvapivě Kolman a nabídl rohovku z obrovského červa naloženou v alkoholu. Po té mrknul pohledem mladší mág. Arrik nabídl magickou sponu do vlasů a po té zase chtivě mrkala čarodějka. Baron obě věci uznal a vyplatil deset rubínů.
Náš Baron po té rozdal pár příkazů a odešel. Za ním za doprovodu Morrova zbožného pohledu i krásná čarodějka, která byla, ač to snad nebylo možné, po vsunutí spony do vlasů ještě krásnější. Vědoma si své krásy a morrových větších sympatií na něj ještě podívala a odešla za Baronem. Morro se vzpamatoval ve chvíli, když mu na ruku ukápla slina z jeho otevřených úst, ale toho už popostrkoval některý z vojáků.
Družinu pak velitel baronovy stráže doprovodil do kasáren, kde měli již připraveny kavalce mezi místními důstojníky.
Po krátkém nejistém váhání mezi družinou a posádkou rozsekl situaci jeden místní poddůstojník, když Samirovi vrátil hlt kořalky, který ho vytáhl na nohy z dračí paralýzy. Tím se rozpoutala pitka, až jeden hromotluk vyzval opodál sedícího Kolmana povzbuzován ostatníma k pěstnímu souboji. Kolman nezúčastněně souhlasil a vyzval hromotluka, ať teda začne a nechal svěšené ruce. Hromotluk se rozpřáhl a pěknou ranou usadil do líce Kolmana posadil na zadek, až mu v očích tančili hvězdičky. Diváci začali jásat a poklepávali velikána po zádech. Řada byla na Kolmanovi, ten si protáhl ruce a úšklebkem si prohmátl výrůstky na rukou. Napálil hromotluka tak silně, že mu rozpáral bradu a ještě ho poslal zády rozrazit pár stolů. Když se hromotluk probral z krátkého bezvědomí, ihned si ohmatal rozsekanou bradu. Pak už jen vyplivl tři vymlácené zuby. Vojáci ztuhli. Vazoun se navztekaně začal sbírat, když tu mu podává pomocnou ruku Kolman a ukazuje na výrůstky s nevinným výrazem. Hromotluk najednou vyprskl smíchy a využil pomocné paže od Kolmana. Poplácávajíc ho po zádech tlačí Kolmana na panáka. Ukázalo se, že vazoun je velitelem důstojníků a požádal Kolmana a ostatní z družiny, jestli by s nimi nešli druhý den vyprášit skřety z města. Za velkého jásotu družina souhlasila a pak se popíjelo, až do doby, kdy bylo potřeba jít se vyspat před bitvou.

Ráno Arrik nechal rozhlásit, že se všichni mají dostavit před budovu kasáren, že jim požehná ve jménu bohyně. Přišli až na pár vyjímek všichni. Arrik všem kněžským kouzlem požehnal a to už velitelé formují jednotky do pochodu proti skřetům. Mezitím Morro si od někoho vypůjčil zástavu a na létajícím koberci letěl na špici se zástavou v ruce. To když viděli vojáci, tak se rozeřvali bojovným mocným křikem, který musel dolétnout do skřetích uší. Ještě koutkem oka si Morro všiml obdivného pohledu krásné čarodějky, když prolétal kolem hradní věže. To se pak i baron vyklonil z okna a mlčky se podivoval nad vojenskostí svého vojska.
Do čela vojska se postavili Samir, velitel vazoun a Kolman. Nemilosrdně začali kosit skřety a ti se nezmohli ani na pořádný protiútok. Nejvíce se role skřetího kata zhostil Samir, který se do toho tak vložil, až se jim pomalu ztrácel z dohledu.
Mezitím z pravého křídla vojska vystoupil kněží Arrik, aby také přispěl svou silou. Došel ke zmateným skřetům a zařval za sebe, ať od něj ostatní vojáci odstoupí. Vytáhl hůlku a co se dělo pak, by nikdo nečekal. Arrikovi se nepodařilo udržet hůlku správným směrem a asi i stylem. Z hůlky vyšlehla ohnivá stěna na všechny strany. Jen s velkým přispěním černé bohyně nikdo ze spojenců nezemřel na popáleniny. Zato skřetí nejbližší linie se změnila v hořící pochodeň. To byla pro skřety jedna z posledních ran, které jen uspíšili jejich porážku. Nakonec se rozprchli do všech stran. Hrstky bránily svá útočiště, ale místní obyvatelé decimovaní jejich přítomností jim konečně měli možnost oplatit svá utrpení a hnali je vším, co jim přišlo do ruky.  Popálení vojáci ani nedávali za vinu Arrikovi jejich zranení, byli příliš opití vítězstvím. Arrik si ještě vzal s desítkou vojáků na starost místní svatostánek bohyně a vyhnal jednotlivce ukrývajících skřetů.
Chrám byl kompletně vypálený, ale stavebnímu kamenu to nijak neuškodilo.
Bitva byla dobojována. Vojáci se shromáždili kolem chrámu a Arrik slavnostně pohřbil zavražděné kněží. Pak už jen z místních obyvatel vybral vhodné kandidáty a vysvětil jen na kněze. Kolman se Samirem si před ně klekli jako před zástupce své bohyně Ilmišah. Nakonec poklekli i všichni ostatní. Slavnostní atmosféra působila na všechny. Skoro na všechny.
Morro hledá pohled krásky. Marně. Náš Baron ani čarodějka tam nebyli.    

Svým perem jistě mistrně milostpána písař Jaroza