40. a 41. Hra
 

Opět přišel čas vyrazit. Přijali úkol, že najdou Kostase Chryzulu, upírského šampiona bohyně Asíji, který prý byl synem barona Vorena z Mishe a přivedou jej zpět.
Připravovali se na cestu, zejména pan Arrik, čerstvě jmenovaný opat z Mishe, měl práce se svým úradkem až nad hlavu.

Jediné pojítko na Kostase vedlo do nejsevernějšího baronství, do zapadlého Vukrathu. Kde měla žít snad Kostasova matka, či nějaký jeho potomek. Kapitán Palman z hradní stráže jim vybral průvodce a dojatě se s nimi loučil.

Průvodci je převedli přes Kokatrisí kopce až k řece mířící do hvozdu, tam se rozloučili. Družina pokračovala opatrně sama, v pralese byli jako doma, takže z toho neměli žádné komplikace, než potkali obra z džungle. Ale Samirovi se jej podařilo přesvědčit, že je jejich přítel a tak přespali u nich ve vesnici. Jejich šaman je varoval před Vukrathem a zříceninou v pralese, jež je na hranici hvozdu, den cesty od Vukrathu.
Samir vytvořil vor a dál pluli po řece. Postupně v klidu propluli až ven z pralesa, kde vor ukryli.

Samir, Arrik a Morro se vydali k městu. Hned po pár hodinách cesty, narazili na zemědělskou usedlost. Od zemědělce se dozvěděli strašlivou skutečnost. Celé město bylo naprosto v područí Asíjiných pohůnků, kdo se vzepřel, skončil v žaláři. V horším případě si z něj udělali nemrtvého sluhu. Ustrašený zemědělec jim věnoval hadry na převlečení a starou dřevěnou káru. V tomto nuzném převleku s károu plnou dřeva vyrazili do města, zjistit podrobnosti a najít nějaké spojence ve městě. Před nedávnem prý žil ve městě v domu U zlaté palmy učenec, který pomáhal s odbojem.

Opatrně se vplížili za hradby, byli dost otřeseni pohledem na situaci ve městě. Jediné, co vypadalo slušně, byl hrad a budovy obývané vojáky a nohsledy Asíji. Vše ostatní se rozpadalo. Lidé ve městě živořili, v přístavu byla polovina lodí již pod hladinou.
Dům U zlaté palmy byl opuštěn. Ale po chvilkové pátrání, se zkontaktovali s žebrákem, jež je bedlivě sledoval. Dal jim tip na úkryt a večer se tam skutečně setkali.
Z žebráka se vyklubal tvrdý kapitán Horaz, byl patrně posledním, kdo se snažil organizovat odpor. Byl dost zkleslý, celá jeho rodina včetně dětí, byla již několik měsíců v žaláři na hradě.
S otevřeným útokem proti hradu vyloženě nesouhlasil, obával se tvrdé odplaty, jak při předchozích pokusech. Arrik podpořil jeho ducha, jak se sluší na kněze a přislíbil pomoc v nejbližších dnech. S tím se opět vytratili za město ke kotvišti voru.

Skřet Krom ale nevydržel na místě tak dlouho čekat, než se vrátí průzkum z města, vyrazil obhlédnout ruiny hradu. K hradu se opatrně plížil s blížícím se soumrakem. Ukryl se na dohled první hradby a vyčkával, co se bude dít.
Před půlnocí se zjevil v dálce duch, jež kroužil kolem hradeb. Krom jej ze svého úkrytu spokojeně pozoroval. Až do chvilky, než duch ženy strašlivě zařval. Byl to řev, že po něm tuhla krev v žilách, Kromovi se sevřelo hrdlo. Bezvládně se zhroutil obličejem do mokré půdy, naštěstí se překuli na bok a jedním okem stále viděl na v dálce se pohybující siluetu a jakoby z dálky slyšel její nelidský řev. Takhle, ochromen hrůzou, ležel v měkké zemi až do rána.

Kolman na baronském hradě dokončil studia ohnivých přípravků od alchymisty a rozhodl se následovat ostatní po stopách Chryzuli. Cesta s průvodcem byla rychlá. Průvodce byl zkušený veterán a tak se Kolman dozvěděl i řadu zajímavostí o Kokatrisích.
Jeho setkání s obřím hraničářem bylo mnohem přímočařejší a rychlejší. Kolman si v okamžiku vzpomněl na mladého obra z džungle Roppa, kterého kdysi zachránili a než dokončil popis Roppovi vesnice. Obr je již nutil do poklusu, aby byli ve vesnici co nejdříve. Chtěl všem ukázat, že zachránce a přítel z klanu lidí je stále naživu.
Pohostili ho královsky, musel popsat skoro všechno, co se mezitím událo, vyptávali se i na Sinupreta, který tenkrát přivedl Roppa s ním. Kolman jim odvyprávěl Sinupretovu smrt a hrdinsky ji upravil vymyšleným závěrem o boji s démony.

Zbytek cesty pro něj byl hračkou a tak se rád potkal s ostatními.
Tam již probíhal rozhovor nad dny minulými.
Arrik stále ještě v převleku nuzného žebráka vyzvídal na Kromovi informace o jeho výpravě na zříceninu hradu: „Tak co jsi na tom hradě získal?“
Krom vztyčil prst, významně povytáhl obočí a suše konstatoval: „Nic jsem tam neztratil.“

Začali kout plán, jak zachránit baronku a vyrvat ji ze spárů Asíji. Bylo velkým překvapením, že baronka je sice ve skutečnosti Chryzulovou vnučkou, ale reálně jí je hodně přes padesát roků. Prý snad upír věří, že by ho mohla zbavit upírství.
Arrik na to moc nedal, ale situace ve městě je natolik vážná, že musí něco podniknout. Rozhodli se proniknout do hradu a v první řadě zachránit baronku, aby Asíjini pohůnci nemohli držet Chryzulu v šachu, pak se uvidí.

Pan Arrik začal připravovat mocný rituál, kterým chtěl po delší době požádat černou bohyni o přízeň. Všichni krom skřeta a Samira darovali do starodávného poháru krev a Arrik začal nejmocnější modlitbu, jakou kdy vyvolával. Do poháru přidal za každého z družiníků rubín, Krom na to koulel očima, jaké to plýtvání.
Následně kněz dokončil rituál a všichni cítili mocný příval síly, jež je obstoupil.
Skřet ohromen tím zázrakem přísahal, že bude pohár vždy ochraňovat.

Opět se trmáceli se starou károu k Vukrathu. Kolamana a skřeta ukryli do káry a zasypali je hromadu hnoje. Z káry se linul smrad, který přebil vše kolem. Takto proklouzli do města a vplížili se do skrýše, kde se prve potkali s Horazem.
V noci skutečně dorazili i další ze členů odboje. Ráno bylo zvolené jako ideální čas pro proniknutí do hradu, nemrtví budou schovaní. Kolman s Kromem se též zahalili do hadrů. Místní je obtěžkali nákladními ranci a vyrazili k hradní kuchyni.
Jakmile se dostali na nábřeží, jeden z odbojářů je nečekaně začal častovat nadávkami a kopanci, jak jsou prý pomalý a líný. K tomu se občas přidali i očumující vojáci.
Bez problémů došli až k boční cestě do hradní kuchyně a následně přímo do ní. Tam již čekala spojka, která je vyvedla kuchyní ke skladišti, kde odložili náklad.
Teď nebo nikdy, dodávali si vzbouřenci odvahy.
Arrik všem rychle požehnal a už Kolman rozkopával dveře na dvůr hradu.
Na dvoře byli tři vojáci a hned se strhla řež. Během chvilky padli mrtví. Kolman ještě záškodnicky zapálil dřevěné schodiště v budově kasáren.
Družina se začala probíjet do širokých vrat přímo pod vnitřním hradem, kde měli být kobky.
Pomalu sestupovali temnotou, postupně si začali zapalovat pochodně, aby v té temnotě něco vůbec viděli. Dole v široké místnosti je uvítal pach hniloby a sténaní vězňů. Museli jich tam být desítky.
Bohužel tam také byli jejich stráže a podivné bytosti, o kterých Horaz hovořil jako o převtělených démonech. Kolman na nic nečekal, zapálil jednu ze svých věhlasných bomb a už letěla mezi obránce.
Výbuch byl hrozivý, většina věznitelů byla roztrhaná na cucky, s nimi nejbližší vězni. Démoni sice byli pochroumaní, ale ne moc.
První je uvítal ten nejbližší, než se k němu válečníci probili, sundal si hlavu z ramen a hodil ji mezi družiníky. Bolestivě se Arrikovi zakousla do lýtka, chvilku mu drtila sval, pak se odkutálela a naskočila démonovi zpět na ramena. To se opakovalo mnohokrát. Hlava všechny velmi trápila. Do toho se další žena démon, měnila na hady, kteří řádili v temnotě kobek a ještě k tomu poslední démon neustále něco našeptával všem v podzemí. To vyvrcholilo několika útoky družiníků mezi sebou.
Nakonec po strašlivých jatkách všechny tři démony udolali. Ale válečnicí byli vysíleni a krev z nich jen crčela. Sotva se rozhlédli, všimli si jak pan Arrik s Kromem s pochodněmi scházejí po širokém schodišti o další patro níže.
 Jen co zmizelo světlo pochodně na stěně a utichli jejich kroky, válečníci zadoufali, že snad je tam již nic nečeká. Ale náhle se v odpověď ozval tak strašlivý nelidský výkřik, až část vězňů hrůzou oněměla.