43. hra

…ve Vukrathu pohřbívaly mrtvé, bylo jich mnoho, ale přeživší se činili. Začínal pro ně nový život.  Rybáři začali opět vyjíždět na moře a městský trh opět zavoněl pečenými rybami. Zachráněná baronka chodila po městě a dohlížela osobně na obnovu města. Svým věrným přidělovala v léno opuštěné domy a ani na naše pány nezapomněla. Přidělila jim kamenný dům i s rodinou jako sloužícími přímo na maríně v přístavu. Pan Krab byl nadšený. Vysázel rodině hnedle padesát denárů a začal plánovat úpravy nového domova. Musí se opravit střecha, uklidit dvůr, vyčistit sklep a za domem bude dokonce malá zahrádka.  Arrik , Morro a Kolman si vybrali v domě místnost, ze které chtěli vybudovat studovnu s malou laboratoří. Krab se Samirem se zase činili v hodovní místnosti s velkým krbem a dubovým stolem. 
Tady na té zdi budeme věšet naše trofeje, přemýšlel  Samir. Jeho jaguářice se na něj dlouze podívala, zívla, přivřela oči a spokojeně se natáhla u zapáleného krbu. Někdy v té době dorazil do Wukratu i pan Badag. 
„Kde sis celou tu dobu válel tu svojí skřetí prdel, zatím co my tu nasazovali kejhák?“ dobíral si ho Krab. Badag něco mrmlal, že musel něco důležitého vyřizovat, ale nikdo mu to moc nevěřil.

Někdy v tu dobu se ale Badag, Krab a Samir rozhodli, že podniknou průzkum. Na večeři u baronky nahlédli do prastarých map a rozhodli se, že vyrazí na východ do pralesa, kde by měla být opuštěná pevnost. Ostatní se rozhodli zůstat ve Wukratu, přeci jen, co kdyby se objevil Kostas.
Hned další den v ranní mlze vyrazili. V pláštích od barona z Mishe a s jaguářicí v čele se jim nikdo nestavěl do cesty. I proto k okraji pralesa dorazili za pár dní. V pralese se to hemžilo zvěří. Samir hlásil, že se tu dlouho žádnej člověk ani skřet neobjevil. Badag, ale Krabovi ukazoval staré skřetí značky.
„Hele, tudyhle se jde k nějaký studánce,“  říkal Badag a spokojeně očuchával skřetí značku.
Vydali se proto ke studánce. Samir po hodině prohlásil, že chodí v kruhu, ale skřeti se jen pousmáli. Lidi neznají skřetí stezky. Studánku našli za pár chvil. Naplnili si čutory, voda všem tak zachutnala, že se shodli, že bude určitě kouzelná.
Poté dál postupovali pralesem a po několika dnech spatřili starou pevnost v dálce.
„Když si pospíšíme, tak tam dorazíme ještě před polednem,“ zaradoval se Samir.
Jak se ale blížili, našli starou kostru lidského bojovníka, opodál ležel zrezlý meč. Vypadá to na nějakou příšeru, dumaly. Badag obhlédl okolí a zjistil, že brána do pevnosti je vyvalená i s kusem zdi.
„To bude velká příšera,“ prorokoval Samir, „a taky velkej poklad,“ juchl Krab.
Rozhodli se, že pevnost opatrně obejdou a vylezou na hradbu a pak se uvidí. Jen co se jim to podařilo tak Krab vymyslel plán.
„Vy půjdete uvnitř podél hradby a já budu s lukem na hradbě. Taky Vám nechám přivázaný lano za touhle brankou, tudy se žádná velká nestvůra neprotáhne,“ říkal Krab. Za brankou se ještě rychle domluvili, že Krab půjde po hradbě dál sám a oni zůstanou ukryti v keřích na kraji zarostlého nádvoří. Krab se začal sebejistě a tiše pohybovat po staré hradbě.
Už se ani nekoukal pod nohy a zvědavě obhlížel starou pobořenou stodolu. To ale byla chyba. Jedna noha mu sjela z okraje hradby a ulomila kus staré zdi. Suť se s hlukem zřítila na nádvoří.
V tom se ve staré stodole ozval podivný hluk a z vrat vykoukla dračí hlava. Krab vyjeveně zíral.
Jenže hlava nebyla jedna, po chvíli vylezla ze stodoly sedmihlavá stvůra.
„Hydra!!!“ zaryčel Krab a začal do ní pouštět své přesné šípy. Hydra se po něm okamžitě vrhla. Ted už ale Krab uskočil do věžičky a pozoroval dění z úzkého průhledu.
Mezi tím se z křoví vyhrnuli Badag se Samirem. Zejména Badag zasazoval Hydře svým válečným palcátem šílené rány. Trvalo to jen pár chvil a hydra ležela mrtvá.
„Juchůůů,“ řval Krab. „Samire vyřízni jí ten jazyk!!! To je trofej!“
„To je trofej leda tak na houby,“ opáčil Badag. „Za to si nic nekoupim.“
„Klid, ještě je tu věž,“ hlásil Samir a zhnuseně odhodil směrem ke Krabovi odřízlej hydří jazyk.

Ve staré hradní věži byla tma, zatuchlý chlad a zlověstné ticho. Samir vypil nějaký lektvar a hlásil, že pochodeň nepotřebuje a ať ho Krab laskavě neoslňuje tou svou. Nejdříve prozkoumaly horní patra, ale krom harampádí nic zajímavého nenašli.
„Budeme muset dolů do sklepů,“ skřípal zuby Krab.
Opatrně začali sestupovat. V prvním patře nalezli bývalou zbrojnici, o patro níž byla kuchyň a sýpky na zásoby a také sakra, mrtvola nějakého válečníka. Byla zde i studánka, do které voda stékala z horních zdí důmyslně vytesanými kanálky a zase odtékala dolů do tmy. Tam se po schodech vydali i oni.
„Stůjte!“ prsknul Badag a nervózně větřil.
„Nelíbí se mi to, je tu past.“
„ Umíš jí odstranit?“ ptal se Krab.
„Hele nikdy sem nic takovýho nedělal,“ odsekl Badag.
Krátce se poradili a rozhodli se, že to místo prostě přeskočí a pak se uvidí. Badag na nic nečekal a skočil, po něm i oni. Z druhé strany viděli, že to je padací past, velký kvádr by je rozmašíroval na kaši.
Pomalu sestoupili až dolů do rozlehlého sálu.
Ani se nestačili rozkoukat a Badag zařval: „Támhle“, jeho ruka ukázala do zadního traktu ke sloupům, za nimiž na ně zíralo ohromné oko!

„Beholder!"
Badag několika kroky přiskočil, hned za ním Krab. Začali do stvůry sekat. Ale stvůra začala strašně rychle kouzlit. Za nimi začal řvát Samir že hoří. I oni dva schytali několik kyselinových střel.
Byl to zuřivý boj. Navzájem si zasazovali smrtelné rány. Když už se zdálo, že Beholder padne, tak Samir s podivně zastřeným zrakem přistoupil k Badagovi a proklál ho mečem zezadu.
Badag padnul bez hlesu k zemi. Crčela z něj krev.
Krab strašně zařval a silnou ranou, jakou může zasáhnout snad jen rozzuřený skřetí válečník, ukončil život příšery. Okamžitě se otočil na Samira, aby uzřel, jak se mu projasňují oči a zmateně zírá na to, co udělal.
„Je mrtvej,“ hlesl Krab, snažil se do Badagovy tlamy nalít kouzelnou vodu, ale ta se vracela i se spoustou krve.
„Běž člověče prokletá nahoru a přines další vodu, hodně vody!“
Samir zmateně odběhl nahoru a tak tak, že si vzpomněl na past, která číhala na schodech. To by byl konec všech. Krab by se odtud už nikdy nedostal.
Za chvilku se Samir vrátil a říkal, že se pokusil spojit s Lavazarou a naštěstí se mu to po chvilce skutečně podařilo.
Hlas kouzelnice byl zasmušilý, přikázal Samirovi ať přiloží rubín na skřetovu hruď. Poté mocným kouzlem přivedla Badaga znovu k branám života.
„Samire, Samire,“ kárala Lavazara svého chráněnce. „Už zase si přivedl sám sebe do maléru. Vezmi ten rubín do ruky. Je v něm ukryto Badagovo smrtelné utrpení a tvá duše ho musí vstřebat. Jen tak přežije.“
Samir tak statečně učinil. Po chvilce se mu podlomily kolena a poklekl ve velkých bolestech.
Krab si všiml, že jeho vlasy jsou již skoro bílé a pomyslel si: jestli to bude takhle pokračovat, tak ho brzy sklátí i rýma.
Jak kouzlo polevilo a kolem obou ležících postav se rozptýlila rudá mlha, mocná Lavazara se rozloučila unaveným hlasem. Spojení bylo přerušeno a ticho podzemí rušilo jen bublavé dýchání těžce raněného skřeta.
Několik dní Badaga léčili. Krab mezitím prozkoumal sklepy a přišel s radostnou zprávou, že našel poklad. Oba skřeti se začali radovat, prohlíželi si čiré diamanty a podivný zelený kámen, cpaly denáry do baťohů, Krab do svého ještě opatrně vložil seschlou uřízlou lidskou ruku s prstenem.
Samir zasmušeně seděl a nemluvil. Až za několik dnů opět promluvil.
„Jdeme domů, potřebuju pod nohama měkkou zem a nad hlavou koruny stromů….“