45. hra

(z tajných poznámek Morra, špeha královského dvora v Balserthu)


---
Vukrat.
Město se pomalu zotavuje, pořád je tu ale málo lidí. Asijovci to slušně probrali a válka si vybere další. Místní si myslí, že už to mají za sebou a potíže jihu se jich tolik nedotknou, ale já bych na to nesázel.
Seděli jsme s Arrikem na hradbách a pozorovali malé postavičky Kraba s Badagem, kteří právě vyšli z jednoho domu dole v přístavu.
"Domy jsou teď za babku," řekl opat z Mishe a převor vukratský. "Budou si tam zařizovat bordel. Takovej lepší. Ale slíbili mi, že tam nebudou žádný děti a provoz bude diskrétní."
Celý pan Arrik. Musí teď víc dbát na dekorum, když má takové důležité funkce. Pro sirotky, kteří vylezli ze všech děr a sklepů, zařídil při chrámu sirotčinec - haha, pan Krab to určitě považuje za líheň talentů pro svůj byznys. Všichni jsou vůbec hodně činorodí: Kolman trénuje učedníka v práci s ohněm, Samir ve svým loveckým srubu pěstuje monopol na všechny kožešiny severu. Všichni se snaží zabezpečit svůj byznys před cestou do Mishe.
A tam je ona.
Jediná věc, která mě zajímá. Neprojde noc, abych neviděl ve snu její tvář. Myslel jsem předtím, že až odejdeme z Mishe, bude to lepší, ale její moc nade mnou každý den narůstá. Očarovala mě, děvka bílá. Je dokonalá. Musím ji mít. Musím.
A je jen jedna cesta, jak toho dosáhnout.

---
Po pár dnech na cestě jsme se konečně dokodrcali k nějaké díře jménem Lur, co leží na obchodní cestě tak na půl mezi Vukratem a Mishí. Mělký příkop, násep, palisáda - pro skřetí armádu žádná překážka, ale nevypadalo to vydrancovaně. Asi zaplatili.
Byli jsme celkem velká, ozbrojená skupina -- mimo nás ještě tři baronovi vyslanci, pár vojáků a samozřejmě Kostas. Ti blbí balíci nás odmítali vpustit, že si chtějí zachovat neutralitu a neplést se do problémů. Kostas jim rychle ukázal, že hlavní problém jsme teď my -- změnil se v sovu, vyletěl nad bránu a strážní začali pršet dolů. Hned nám otevřeli.
Než jsme vstoupili dovnitř největší místní budovy, hostince kombinovaného s radnicí, srotil se kolem nás zamračený a mrmlající dav. Uvítání pana starosty nebylo moc srdečné a za chvíli bylo jasné, o co kráčí: během války si hnojekydové odvykli platit baronovi daně. Panu Krabovi s Kolmanem netrvalo dlouho vysvětlit, že stále patří Vukratu a placení daní se nevyhnou. Venku před hospodou se pár chlapíků, kteří si na "samostatnosti" nejvíc namastili kapsy, sice snažilo ponoukat k likvidaci naší skupiny, ale proti neviditelnýmu chlápkovi, který nejaktivnějšího mluvku usmažil bleskem, už neřekli nic. Proti takový chátře se musí zakročit rázně.
Později večer Samira upozornila jeho jaguářice, že na lovu potkala něco znepokujícího, prskala a cenila zuby. Samir vyrazil na vlastní pěst vyšetřovat za palisádu a málem vběhl do náruče skřetí výzvědné hlídce. Je to statečný chlapík, ale rozvahy nemá ani za mák. Skřeti ho rychle zatlačili až k palisádě a možná by dostal pěkně nakopáno, jenže se do toho vložil Kostas, přilákaný hlukem a vpadl mezi skřety jako vířící smrt. Usekané ruce a rozpáraná střeva létaly na všechny strany tak rychle, že zbytku družiny zbylo jen se krýt před krvavou sprchou. Za chvíli bylo po všem.
V noci, když se všichni zakutali do dek, jsem se potichu vytratil za Kostasem, na jeho obvyklou noční procházku. Našel jsem ho v zapadlé uličce. Sebral jsem všechno odhodlání.
"Pane Chryzulo, chtěl bych tě o něco požádat." Upírův rudý pohled se mi propaloval pod kůži.
"Moje současná schránka je mi překážkou, nedostanu se ke svému cíli, dokud se jí nezbavím. Prosím, udělej ze mě taky upíra. Je to pro mě jediná cesta. Jako člověk jsem bez šance získat to, po čem prahnu."
Kostas se skřípavě zasmál. Pochopil hned. "Je to baronova milenka. Ha, to by starýho sviňáka mohlo pěkně dožrat... A moje cesta se blíží ke konci. Jestli to chceš, staneš se mým nástupcem..." ušklíbl se a vycenil zuby. V tu chvíli jsem chtěl utéct, ale nohy mi vrostly do země. Po těle mi stékal ledový pot, když se Chryzulovy tesáky zakously do mojeho krku, a vlna ostré bolesti mnou projela jako jehlice. Cítil jsem, jak ze mě odtéká život a upír ho nasává a nadouvá se jako nestvůrné, obrovské klíště.
Pak jsem zemřel.
Když jsem se ráno probudil, bylo mi strašně zle.

---
V Luru už byli ráno obyvatelé klidnější, ne že by nás měli rádi, ale pochopili, že vlivu baronky z Vukratu se hned tak nezbaví. Při přípravách k odjezdu jsem se snažil nedat na sobě nic znát, ale stěží jsem se držel vestoje. Krab si mě měřil kritickým pohledem.
"Vypadáš jako hromada sraček," prohlásil a začenichal skřetím nosem, "a nějak divně smrdíš..." Naštestí neměl čas se mnou víc zabývat.
Vyrazili jsme směrem na Mish, překonat posledních pár dnů cesty. V mém stavu mi ani myšlenka na ni nedokázala zlepšit náladu. Bohužel jsem si nedal pozor a Badag zanedlouho taky postřehl můj problém. Byl mnohem podezřívavější než Krab.
"Co to s tebou kurva je? Jseš bílej jako vápno, vypadáš jako chodící mrtvola a taky tak smrdíš! Potulujou se tu posluhovači Asíji, nepečeš snad něco s nima? Mrtvoly jsou její specialita..."
"Jsem v pořádku, nic mi není," chrčel jsem z posledních sil.
"Tak to teda nejsi a já ti nedůvěřuju. Řekni mi, co se děje!" nedal se odbýt Badag. Teď už na mě všichni koukali podezřívavě, ale i přesto Arrik s Kolmanem prohlásili, že mám jejich důvěru.
S vypětím jsem se postavil Badagovi. "Nemám se ti co zpovídat. Co si dělám, je moje věc. Nemám ti co říct."
Badag zavrčel a vytasil katanu. Všechny ruce sjely ke zbraním, jen Kostas stál úplně klidně a na rtech mu hrál pobavený úsměšek. Sáhl jsem do vesty pro knížku, ale to už byl Badag na mě, málem mi usekl ruku v zápěstí a knížka spadla na zem. Neměl jsem sílu dál vzdorovat.
"Kostas ze mě udělal upíra... já ho poprosil."
Všichni chvíli koukali, pak se polohlasem začali dohadovat. Badag chvíli váhal, ale pak pokrčil rameny. Pan Arrik prohodil ke Krabovi: "No to jsem si mohl myslet, prostě mu táhne pták k Mishi." Oba se začali smát. V tu chvíli jsem si zase uvědomil, jak podivná družina proklatců jsme. Dal jsem jim vysvětlení a to stačilo. Černý démonský Kolman, krvavé rituály s pohárem Ilmišah, cesta peklem -- co by mohlo moje druhy ještě překvapit? Proměna člena družiny na upíra byl jen další dílek do ďábelské skládačky, ze které je složen náš osud.
Vydali jsme se na další cestu.

---
Po pár dnech se mi udělalo líp. Už tři dny jsem nesnědl sousto a nic nepil, a uvnitř mě pomalu začínal sžírat nový pocit. Hlad a zároveň žízeň, ale jen po jediné věci -- po krvi. A potom po ní. Pálivá hladová touha. Denní světlo mi bylo nepříjemné, ale snášel jsem to, stejně jako Kostas.
Na odpoledním obzoru se vynořil obrys mishského hradu, sotva pár hodin cesty. Široká silnice protínala hustý les a nad lesem se vznášelo ticho, podivná hrozba. Jaguářice šlehala ocasem a náhle skokem zmizela v lese. Všichni se otáčeli, čekali jsme nějaký náhlý úder. Proti nám po cestě vyjela snad dvacetičlenná skřetí družina. Oddechli jsme si při změně hrozby z neznámé na starou dobrou skřetí ocel.
"Na zteč!" zavelel Kolman a první se vrhl proti nepříteli. Nastal čas vyzkoušet moji novou hůlku -- zapraskala jako žhavé uhlíky, když jsem jí zamával, a vyletěla z ní zářivá jiskra, která se rozletěla ke skřetům a uprostřed skupiny vybuchla v ohnivou kouli. Popálení skřeti ječeli a kleli, bojovníci rychle dobili zbytek bojeschopných.
Pocit vítězství nám ale nevydržel dlouho.
Stromy se rozhučely v náhlém větru, vzduch zapraskal jako na začátku bouře -- a pak bouře přišla. Nad stromy se vynořil kolosální tvor, údery křídel jako plachty ve vichřici a zářící oko jako pichlavá hvězda. Drak, obrovský a neuvěřitelně majestátní, otevřel chřtán a zařval jako úder hromu. Vojáci se rozutekli do lesa a i v těch, co nepodlehli panice, se usídlila hrůza.
Všichni se rozeběhli z cesty do úkrytu stromů. Po Kolmanově těle přejížděly boule pod černou kůží, jako by v něm probíhala hádka dvou sil. Okamžik vypadal obrácený dovnitř, pak zdvihl hlavu a zařval:
"Už nic nedostaneš, démone! Nech si zajít chuť na moji duši! To radši zemřu a ty zemřeš se mnou!"
Na víc nebyl čas, drak na nás padl jako úder tsunami na pobřeží. V letu se sklonil ke straně cesty a proud žíravého plynu z jeho tlamy sežehl polovinu bojovníků. Listí na stromech se vypařilo, stejně jako tři vojáci. Badag s Arrikem byli těžce poleptáni, trochu se krýt se podařilo Samirovi. Mezi stromy jsme zahlédli, jak se z nebe směrem od Mishe snášejí černé postavy -- baronovi upíři se zapojili do boje. Několika se podařilo zasadit údery, drak však neuvěřitelně rychle stočil krk, udeřil jako útočící kobra a rozkousl jednoho upíra na dva kusy.
Vrhli jsme se do boje. Vytasil jsem ze záňadří kovovou knížku a spohledem upřeným na draka otevřel. Zasršel blesk. Chrysula zaútočil v letu, ale minul, Arrik s pozvednutou holí vyslal na draka plamenný jazyk. Od lučištníků svištěly šípy.
Zraněná stvůra při dalším náletu zařvala tak, že se několik stromů skácelo a já a Badag jsme ochrnuli, neschopní se hnout. Ale v tu chvíli Chryzula využil přiblížení draka k zemi a mrštil dračí kopí. Nadlidská síla upírových svalů zanořila půlku kopí do dračího těla -- a drak se už neudržel na obloze a klesl doprostřed cesty.
Zdaleka s ním ale nebyl konec. Opět se nadechl a další proud jedu vrazil mezi nás. Strašlivá zranění zalomcovala všemi zasaženými, na mě a Samira už to bylo příliš -- oba jsme klesli k zemi, poleptaní a pokrytí puchýři, skoro nepodobní lidem.

---
Probral jsem se však zase k vědomí, moje upírské tělo mi nedovolilo zemřít. Bylo to o hodinu později při cestě do Mishe, za doprovodu samotného barona. Kostasovo tělo bylo spoutáno na nosítkách stříbrnými řetězy, upír vypadal jako v komatu.
Moji druhové mi řekli, co se dělo mezitím.
Skoro se připravovali na smrt, když se na bojišti objevil sám baron. Připlul vzduchem a v pravici držel zářící krystal, který prosvítil dračím tělem jako by to byl jen dým. Vzápětí se drak rozplynul -- nadával jsem si do pitomců, že jsem nerozpoznal iluzi, na druhou stranu jsem takhle dokonalou iluzi nikdy neviděl. Bohužel ten, kdo je iluzí oklamán až k smrti, může skutečně zemřít -- mě se to naštestí podruhé stát nemůže, aspoň ne takhle.
Pak došlo k dlouho oddalovanému setkání upířího "otce" a "syna". Kostas se při pohledu na barona neudržel a skoro zaútočil, kdyby mu v tom ostatní nezabránili.
"Pusťte mě na něj! Podívejte, co ze mě udělal! Netvora!"
"To samé jsi ty udělal z Morra," neodpustil si Badag.
Upír na něj pohlédl: "Jenže ten to chtěl."
Nakonec se Kostas Chryzula vydal do moci barona z Mishe, za podmínky, že nebude zabit ani veřejně ponížen. Baron se zlým úsměvem nasadil Chryzulovi kouzelná stříbrná pouta a přikázal ho odvézt do hradu, do mučící kobky.
Jediný Kolman se tam vypravil podívat, jak vypadá mučení upíra, jehož tělo stále srůstá pro další a další muka, a nikomu o tom nevyprávěl.

-- psáno Starým jazykem